Přeplněné chodby, obsazené lavice ve Velké síni, fronty u vstupů do učeben a kolejních místností, všichni už asi víte, o čem je řeč, přesně – začátek zápisu do výuky.

Je 18:40 a já vycházím ze svého pokoje, samozřejmě oblečena v kompletní uniformě, abych si také užila nějakého toho vzrůša na začátku roku. Vždyť koho by nebavilo to věčné strachování o to, jestli náhodou dusot studentských kopyt nezboří stěny hradu.

Přicházím do Velké síně v 18:45. Pravý čas pro to, aby se člověk posadil na kus řeči se svými kamarády, než se vydá k učebně, kterou má vyhlédnutou nějakou tu chvilku, a kam bude po zbytek roku docházet na svůj vysněný předmět.

V 18:50 už se někteří nadšenci zvedají a klopýtají směr učebny. Vesměs jsou to nováčci, jejichž hábity dosahují až na zem, takže se člověk chvílemi strachuje, aby se neukopli a nerozbili si čumák. Takový ten ochranářský reflex, znáte to. Ti ale budou mít nejspíš největší štěstí a nejmenší újmy na zdraví. To my, ti trochu starší, ještě sedíme u stolů, povídáme si a diskutujeme vesměs jen o dnešním masakru.

V 18:55 už se zvedá skoro celá Síň. Já mám to štěstí, že předmět, který jsem si vybrala, se vyučuje skoro hned za rohem, ale ti, kdo toto štěstí neměli, začínají zjišťovat, že jsou trochu v časovém skluzu.

18:57. Teď už se stupňuje napětí. Já mám skvělé místo, stojím hned druhá ve frontě, takže mám dost velkou šanci, že letos uspěji. Bohužel se obávám, že totéž nemůžu říct o davech proudících kolem mě. Tito naprosto zoufalí studenti se snaží prorážet kupředu, jenže to způsobuje ještě větší zmatek a paniku.

18:58. Panika ještě více vzrůstá, všichni už jenom běží a já pořád přemýšlím nad tím, kde se ti lidé pořád berou. Asi zůstali viset za jazyk ve Velké síni moc dlouho. Chudák paní Norrisová, která dříve všechny kontrolovala s ocasem pyšně nahoře, teď jen uhýbá před neopatrnýma nohama vystresovaných opozdilců.

18:59. Zápis si vyžádal svou první oběť. Tedy možná ne první, nicméně slečna přede mnou zjistila, že si zapomněla přezout boty na školní polobotky, a omdlela. Okamžitě přichází někdo z fialových a křísí ji. Na všem špatném je ale něco dobré – jsem teď první ve frontě. Líp jsem na tom snad ani být nemohla!

19:00! A je to tu! Vbíhám do třídy, obsazuji první místo, které vidím a sedám si. Musím říct, že to je skoro jako boj o život, protože se musím pevně držet lavice, aby mě nával studentů nevytlačil. Když už jsou všechna místa obsazena a zbylí studenti zjišťují, že tady už si asi neškrtnou, rozbíhají se zkusit svou alternativní možnost, druhou vybranou třídu. Já jim jen držím palce a doufám, že se snad někde uchytí.

Když nad tím tak přemýšlím, tak nevím, jestli mi přijde vtipnější to davové šílenství na začátku a nebo návaly na ošetřovně po konci zápisu. Rozhodně ale nezávidím těm, kteří do boje o místo třeba na Létání na koštěti obětovali svou ruku. Nevím, jestli je zrovna příjemné létat s jednou rukou v obvazech.

Pro HK
Eleanor Charlotte Fields