V srdci bradavického hradu stojí několik speciálních komnat, kde se psaly nejranější dějiny naší školy. Vchází se tam jedinou cestou, to sice přes učebny Dějin čar a kouzel, a při troše štěstí se návštěvník dostane do časové smyčky, která přehrává různé scény z dob, kdy byl hrad ještě v plenkách. Jak by mohla vypadat jedna z nich?

V místnosti stál bezpočet židlí a dalšího nábytku, na který se dalo v případě nouze nejvyšší usadit, ale jen čtyři křesla. Nebyla dokonce ani u sebe, nýbrž jakoby nahodile rozmístěná po celém prostoru. Jedno u okna, jedno u krbu, další pod obrazem a poslední někde uprostřed. Každé mělo jinou barvu a v každém obyčejně sedávala jedna a ta samá osoba. Do prskajících plamenů se dívala poněkud kyprá rusovláska, v tom u zdi byl pohodlně rozvalený svalnatý chlapík s bujnou hřívou zlatých vlasů a vousů a uprostřed místnosti seděl jako svíčka muž s bílým plnovousem. To u okna zůstalo prázdné, protože jeho obyčejná obyvatelka, vysoká tmavovlasá žena, netrpělivě přecházela po místnosti a snažila se ostatním cosi vysvětlit.

„…když už jsme se rozhodli, že každý z nás bude mít nějakou kolej, a Godrik dokonce přišel s tím nápadem na klobouk,“ sevřela rty a trochu zavrtěla hlavou, „nemyslíte, že by to chtělo nějak lépe promyslet?“

„Promyslet?“ zamlaskala netrpělivě Helga. Tyhle porady ji vždy ubíjely, protože se na nich řešily podobné ptákoviny. Všechno důležité se rozhodlo samo, takže tohle bylo vlastně úplně zbytečné vůbec organizovat. „Drahoušku, na tomhle není nic k promýšlení. Každý přeci už máme představu, co od své koleje očekáváme, a víc snad potřeba není, ne?“

„To je sice moc hezké, ale co třeba místo? Už víš, kde chceš, aby tví studenti spali a studovali?“

„Spát budou v postelích a studovat v knihovně,“ prohlásil Salazar a trochu samolibě se ušklíbl. „Divím se, že ti to s tou tvojí geniální myslí nedošlo dřív.“

„Páni, ty dneska perlíš, nejdřív to s těmi záchodky a teď další bryskní dedukce.“

„Poslyš, nemusíte si ze mě pořád utahovat kvůli tomu, že jsem navrhl, že záchody by mohly být i ve sklepení. Vždyť to byla velmi důležitá připomínka!“

„Ani ty se mě nezastaneš, Godriku?“ otočila se k poslednímu z čtverky zakladatelů, který se zatím do diskuze nijak nezapojil.

Zívl. „Asi by to něco takovýho chtělo, no, ale vzhledem k tomu, co si myslíš o tom,“ napodobil její předchozí příjemný výraz a pohrdavě pokračoval, „klobouku, tak bych se do toho dneska nezapojoval. Urazila jsi totiž moji mužskou pýchu, víš? Chlap by se měl za takové nápady chválit, ne odsuzovat. Navíc je daleko lepší klobouk než třeba noční košilka, uznej sama. Tu jsi tehdy měla na sobě ty.“

„Zvláštní, jak si pamatuješ takové detaily,“ prohlásila ledově. O několik týdnů později bude tímto hlasem pouštět hrůzu na malé studenty, Godrik se však ani nezachvěl. „A na důležité věci zapomínáš.“

„Mám speciální deníček na křivdy. Dneska si tam napíšu, jak mě Rowena zase naštvala a nikdo se mě nezastal,“ pousmál se při použití jednoho z jejích posledních slov.

„Nechtěli byste toho nechat?“ zeptala se Helga tiše a ani nevzhlédla od prskajícího ohně. „Hádáte se jako malá děcka. Buď toho nechte a pokračujme v poradě, nebo v tom pokračujte, ale ukončeme poradu.“

Její rozvážný hlas na ty dva zafungoval jako zaklínadlo. Godrik si vzpomněl na svoji matku, která ho přesně tímhle tónem kárávala, Rowena… prostě ztichla. Respektive se přestala hádat. Neztichla tak úplně. „No, takže když už jsme si tohle dovyjasnili, tak já si zamlouvám věž. Soví věž, aby bylo jasno.“ Věže tehdy neměly žádné speciální pojmenování, ale zakladatelé si je pro sebe pojmenovali podle toho, co pro ně bylo typické. Soví věž kupodivu byla oblíbeným sídlem sov, které sem nalákala magie.

„Počkej, počkej, ne tak hrr,“ klidnil ji Godrik. „Soví věž chci já.“

„Smůlička.“ Godrika by nepřekvapilo, kdyby na něj v tu chvíli čarodějka vyplázla jazyk. „Máme ještě spoustu věží, tak si vyber nějakou jinou.“

„Ale já chci tu Soví.“

„Já toho chci.“

„Co na té věži vidíte? Vždyť je ošklivá, přesvětlená a plná ho– exkrementů,“ prohlásil nevěřícně Salazar.

„A výměšků,“ dodala důležitě Rowena.

„To je jedno, i kdyby tam byly zlaté pruty, tak nechápu, proč se o ni hádáte.“

„Je hezká.“

„Je vysoká.“

„Je z ní krásný výhled.“

„Jsou tam sovy.“

„Nebudou tam sovy.“

„Vyber si jinou, Godriku,“ poradil mu Salazar. „S přesvědčením téhle ženské nehneš.“

„No dobře. Tak chci Dračí.“ Dračí věž byla z tak divných cihel, že vypadaly jako spálené nějakým plamenem.

„Děkuji,“ poděkovala Rowena škrobeně. „A co vy dva?“

„Někde u země, je mi jedno, kde,“ oznámila Helga.

„Můžeš třikrát hádat,“ pousmál se Salazar. „O věže se teda přít nebudu.“