Některé mudlovské zvyky jsou opravdu zvláštní, aspoň se tak mohou zdát nám kouzelníkům. A jak to dopadne, když se čarodějka pokusí vnést do celého toho oslavování trochu kouzelnického řádu?
30. dubna
Ráno je slunečné, probudí mě zpěv ptáčků. Dneska je ten úžasný den. Den, kdy se lidi přestrojují za strašáky a říkají si čarodějnice. Je to tak vtipné. Myslí si, že vypadáme jako zrůdy. Ani netuším, proč to vůbec dělají. Proč se za nás strojí? Je to hrozně komické, chodí po městě, na sobě mají různé hadry, v jedné ruce smeták a v druhé klacek. Klackem máchají ze strany na stranu a řvou Abrakadabra. Asi si myslí, že se stane nějaké kouzlo nebo tak.
Včera mě napadlo, že bych mohla jít ten průvod s nimi. Alespoň bych pochopila, proč to vůbec dělají. A tak se hned ráno přestrojím a nachystám si všechny věci. Pak nasednu na koště a doletím až k městu. Tam přistanu a jdu dál pěšky. Nikdo mě nesmí vidět ve vzduchu. Je to docela štreka, ale za necelou hodinku jsem na místě.
V průvodu je kolem osmdesáti čarodějnic a čarodějů. Všichni jsou oblečení jak hadrák. Baví se. Kolem mě pobíhá chlapec a má koště mezi nohama. A mě napadne, co kdybych mu to koště trošku pozvedla? Namířím hůlku a řeknu zaklínadlo. Chlapeček vyletěl asi 30 centimetrů do vzduchu a začal pištět. V tu chvíli ho pustím dolů. Přiběhne jeho maminka a začne ho utěšovat. Chlapec byl plný dojmů ze svého prvního letu. Od té chvíle z koštěte neslezl a pořád se jen snažil znovu vzlétnout.
Průvod začal a my se rozešli. A to tak pomalu, že by nás i slimák doběhl. Děti vřeštěly a dováděly. Ještě že jsem tak malá a nikdo mě nerozezná od dítěte. Občas se zasměji, abych nebyla moc nápadná. Když se přede mnou objeví dvě holčičky, které po sobě metají Abraka dabraka o sto šest, zvednu svoji hůlku a potichoučku jednu z holčiček přeměním na zvířátko. Konkrétně na žábu. Ta druhá se tak lekne, že narazí do nějaké paní. Hned zase z žáby udělám nazpět holčičku. Obě dvě jsou tak vyděšené, že skoro brečí. Pak se mi ale ztratí v davu.
Když už jdeme docela dost dlouho, před námi se objeví taková jakoby pyramida ze dřeva. Nahoře na ní je postava, ale je ke mně zády. Nevidím jí do obličeje. Dav se zastaví a všude kolem to utichne. Nevím, co se bude dít dál. Vždy jsem sledovala jen průvod, co se děje potom mě nezajímalo.
Asi to bude nějaký obřad, pomyslím si. Nejspíš se budou klanět k osobě, která je nahoře. Potěší mě to, když vidím, jak nás oslavují mudlové. Připravím se, že si kleknu, ale najednou se odněkud z dálky objeví mužský hlas.
,,Dámy a pánové, ustupte prosím od vatry, za chvíli začne hořet a my nechceme, aby se něco stalo.“
Co hodlají dělat? To tu vatru zapálí? Co když je to pravá kouzelnice? Co když jí ublíží? Nehýbe se, možná ji omráčili, aby se nemohla bránit.
Jakmile začne dřevo hořet, rozběhnu se k pyramidě. Hlava nehlava se deru k ohni. Když jsem u něj, skočím na koště, co držím v ruce a vzlétnu až k vršku pyramidy. Podívám se na osobu nahoře a zatají se mi dech. Vždyť je to vycpaná loutka. Žádný živý člověk. Zakleju a na místě se přemístím k sobě domů. Mudlové museli být hrozně vystrašení, ale neměli mi tohle dělat. To se prostě nedělá.
Hned jak dorazím domů, přiletí sova z dopisem. Mám se dostavit na ministerstvo. Prý jsem čarovala před mudly a je to vážný problém. S povzdechem se zvednu a jdu se nachystat na cestu. Ach jo!
Pro HK
Rosemary Gulerongova