To si takhle jdete jednou koupit něco k mudlům do obchodu a co nevidíte!

Procházíme mezi přecpanými regály a najednou můj zrak padl na balíček čehosi ZELENÉHO s velkým nápisem „quaxi“, vedle kterého byl nákres zelených, šťastně vypadajících žab. Ovšem stvoření v sáčku už tak šťastná nebyla. Nebo aspoň tak nevypadala.

Okamžitě to ve mně vzbudilo mou Zmijozelskou hrdost, popadla jsem balíček a hnala se k pokladně. V tu chvíli cena ani to, co jsem chtěla původně, nehrálo roli. Bylo důležité zachránit nebohé žabičky. Jen co jsme odešli z obchodu, už jsem otvírala balíček, z něhož se ozývalo hrozné ubohé skučení polomrtvých žab. Přemýšlela jsem, zda bude lepší chudáčky gumové žabky vypustit do přírody, nebo ukončit jejich trápení, i tohle bych pro jejich dobro dokázala strávit! Samozřejmě by mi pak madam Lecter asi přičarovala žaludeční vředy. Nerada to říkám, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že je nablízku má modrá přítelkyně Eleanor, která rozhodla za mě. Začala záchranná akce. Pěkně žabka po žabce.

Protože žabky nebyly navyklé na své přirozené prostředí, rozhodly jsme se, že je dáme na lepší místo. Ferdinandovi tam u nás dole už někdy bývá smutno. Má tam sice krásné temno, ticho a chlad, ale chybí mu společnost, dlouho nezmizeli žádní studenti, a proto jsme žabky vypustily k němu. Myslím, že měl velkou radost, bude si mít s kým povídat, když my, pilní studenti, to pro zápal do úkolů nestíháme. Takže kdybyste na hradě slyšeli nějaké to kvákání, už nemusíte vinit jen madam Lecter, ale vzpomeňte na hrdinské činy Zmijozelu! Záchrana žabiček! A taky možná trochu přičinění Havraspáru…

Pro HK
Mariela Rosalie Amorfereová