Pokud si myslíte, že čelní střet s vlakem musí vždy mít jen katastrofální následky, tak jste pěkně na omylu, a to hlavně za předpokladu, že ten rozjetý vlak vlastně není vlak, ale jen Havraspárský student Edmund Heusinger, který si holt myslí, že má na to stát se vlakem. Vraťme se ale prosím na začátek, abyste se dokázali dostat do děje příběhu. Slečna Silvie Honorová si na nás vymyslela noční bojovou hru, a že místy opravdu šlo o život.

Byl krásný teplý večer, toho dne už dvakrát vyjeli místní hasiči na hašení požárů a kupodivu ne kvůli osazenstvu semináře. Ne, že by k tomu nechybělo málo, ale to už je zase z jiného soudku. My, účastníci zájezdu, jsme se museli rozdělit do tří družstev. Každé družstevo si vybralo své území a cílem hry bylo, jak jinak, než dobýt území těch ostatních. Není nic neobvyklého, že Zmijozelská kolej utvořila své družstvo, ale aby se neřeklo, že se nechceme adaptovat mezi ostatní účastníky, vybrali jsme si mezi sebe posilu Elysion, známou jako nebezpečnou odstřelovačskou kolejní legendu Havraspárského famfrpálového družstva.

Zpátky ale k tématu čelního nárazu. S Cassandrou jsme velmi odhodlaně bránily naše území. Běželi na nás hned dva útočníci najednou. Cassandra si tedy vzala na starost Annyu, která nás zradila a bojovala za tým Edmunda, což byla mnohem lepší varianta než bojovat po boku Ignace, který brutálně házel s ženami o zem a klečel na nich! Naše odrážečka Elaine se mu horko těžko snažila vymanit z jeho pařátů, až byla nakonec nucena použít svůj chrup, aby ji pustil.  

Nuž, k bránění pro mě zbyl udatný a šlechetný Edmund Heusinger, který se řítil rychlostí snad sto kilometrů v hodině mým směrem. Postavila jsem se tedy jako bariéra, která měla jeho útok vykrýt. Jenže ani jednoho z nás nenapadlo, že se oběma honí hlavou to stejné. Já jsem doufala, že Edmund na poslední chvilku uhne, jenže on si dovolil myslet na to samé a předpokládal, že uhnu já! I kdybychom nemysleli na to samé, mohl mě napadnout jednoduchý fyzikální zákon, že pokud je těleso v pohybu, tak se jeho síla násobí, takže jsem stejně neměla žádnou šanci jeho náraz vykrýt, ale snad se snaha cení. 

Než jsem se stačila vůbec nadechnout, už jsem se válela dva metry od místa našeho čelního nárazu, přesně jako když Vás srazí vlak, to se totiž taky odkoulíte nejméně dva metry daleko. Ovšem mé koleno jakoby se rozletělo do všech světových stran, což ve finále kvůli mému nepoužití mozku mohlo mít ještě fatálnější následky než jen potrhané vazy.

Ovšem tímto útokem jsme získali mnoho bonusového času navíc a naše skoro kolejní družstvo nakonec noční bojovku vyhrálo! Položila jsem tak oběť na oltář zmijozelského (a trochu havraspárského) vítězství.

Co z toho všeho vyplývá? Nikdy nikomu nedůvěřujte tak bezmezně, budete velmi překvapení, jaké to může mít obrovské následky jak na psychickém, tak fyzickém zdravíčku. Ne, že bych Vás chtěla nabádat, abyste si mezi sebou nedůvěřovali, ale čeho je moc, toho je prostě moc a to škodí!

Pro Hadího Krále
Hannabell Cavanaugh