Dá se to srovnat s letním táborem, který však trvá kratší dobu, a je každý rok zaměřený na jeden výukový předmět, který se v zábavném pojetí probírá celou dobu trvání akce.

Avšak dost bylo teoretické části, nechceme uspat naše čtenáře (pokud teda ještě nějaké máme) a vrhneme se na zmijozelský úhel pohledu na celý Letňák, jak tomu všichni říkáme.

Letos, jakožto novopečená druhačka, jsem měla tu možnost zúčastnit se letního výjezdního semináře a poznat profesorstvo a studenty z mé domácí i jiné koleje.

Program, přístřeší a stravu (kterou jsem samozřejmě nejedla pro dobro našeho famfrpálového týmu) nám každoročně poskytuje madam Silvia Honorová, které bych v tomto článku chtěla veřejně poděkovat za skvěle zorganizovaný a zábavný Letňák, kterého se příští rok ráda zúčastním znova.

Tenhle rok jsme se zaměřili na předmět „Studium mudlů“. Pro nás, zmijozelské studenty, je tento předmět tabu, stejně tak jako život, kterým žijí tato podivná stvoření. O to víc byla naše kolej zmatená při plnění úkolů a snaze o pochopení zadání, protože jsme rozuměli každému devátému slovu! 

 

Po celý letní seminář jsme byli rozděleni do tří skupin, přičemž členové se každým dnem měnili, neboť na složení skupin tolik nezáleželo, protože každý člen se hodnotil zvlášť a za kolej, do které patřil.

 

První den jsme si vyslechli pár nesmyslných mudlovských zákonů, načež jsme měli za úkol vymyslet další. Přikládám vám pár perliček, které by v mudlovském světě klidně mohly platit.

 

„Je zakázáno přecházet ulici mimo přechod, pokud s sebou nevedete zebru.“ – vymyslel tým sl. kolejbáby, sl. Kate Resey a Edmunda Heusingera…

 

„Když jede cyklista tam, musí jet i cyklista sem.“ – vymyslel tým pana ředitele Nimrandira, Davida Lopeze, Nebelbracha Mechachy a Ywy od Roztodivných…

 

Ve jmenovaných týmech nejsou žádní zelení, logicky, protože jak jsem již zmiňovala, ze všech kolejí máme k mudlům nejdále. Rozhodně to není tak, že bychom se na to třeba vykašlali, to ne.

 

Druhý den byl nejvíce zátěžový. Museli jsme si vyrobit mudlovský váček na mudlovské peníze a pak si vyzkoušet další mudlovské práce. Sl. Silvia má zřejmě k mudlům velice blízko a v hloubi duše ráda vidí kouzelníky trpět, protože úkoly, které nám slečna připravila, byly jak fyzicky, tak psychicky náročné. Zkuste si 5 minut v kuse hrát na zedníka a postavit domeček z karet na hrbolaté plošině za doprovodu větru, nebo na popeláře a běžet 30 krát k popelnici a zpět, jsou to neuvěřitelně namáhavé činnosti. Jak to ti mudlové zvládají bez kouzel? Ovšem jak je ten moderní mudlovský citát? Karma je zdarma! Slečna Silvia na oplátku musela přepočítávat finance, které jsme získali počtem splněných prací za 5 minut, a musím říct, že i když slečna pouze vysedávala na lavičce, její mozkové buňky musely pracovat na plný plyn. Velká poklona. Možná bych radši to běhání k popelnicím.

 

Zmijozelský zedník staví dům.

Třetí den byl ve znamení vil. Možná vás to zmate jako mě, ale žádné víly tam nikde nebyly, naopak jsme zase museli makat. Za úkol jsme měli postavit mudlovský barák, kterému říkají vila, ale abych pravdu řekla, tak to nevypadalo ani trochu jako víla. Po včerejším tréninku to pro nás byl lehký úkol, jako strčit hlavu prvákovi do záchoda nebo namíchat lektvar obratnosti.

Večer byl však zábavnější. Měli jsme totiž za úkol vykrádat sousedství a bránit vlastní pozemek před závistivými sousedy. Naše družstvo se skládalo z pěti zelených (Zuzana Malron, Cassandra Aurora Nott, Hannabell Cavanaugh, Elaine Robillard a Sooyeon Choi) a jedné modré (Elysion Blackmoorová). Vytvořili jsme spolu opravdu elitní tým, který ochránil naše modro-zelené panství před ostatními týmy. I když jsme se jako zloději neprojevili nejlépe, protože v sousedství měli zdatné a silné muže, zatímco my jsme byly skupinka křehkých žen, tak jsme hrdě ochránily naši vilu a ve dvou kategoriích se umístily jako první, čímž jsme posunuly Zmijozel na krásné třetí místo.

Čtvrtý den byl již klidnější, protože zaměstnanci a profesoři byli příliš zaneprázdněni přípravami na večerní slavnost, že nás studenty radši celý den nechali dělat, co se nám zlíbí. Někteří si četli, někteří zase plnili hádanky od slečny Silvie, aby jí přidělali práci při opravování (jako by toho neměla chudák dost!), někteří spali a ti aktivnější po sobě házeli vodní balónky, které jsme já se slečnou Jackson a slečnou Reseou pečlivě plnily vodou. Je vtipné a zároveň smutné, že plnění balónků trvalo dvě hodiny, zatímco vodní bitva skončila po 5 minutách… Myslím, že si dokážete představit naše výrazy poté, co bitva skončila. Myslím, že v tu chvíli byste si jakékoliv poznámky rychle odpustili, protože to, co by následovalo poté, by nemuselo dopadnout dobře.

Zmijozel v plné kráse.

Když se začal přibližovat večer a všichni se začali převlékat do slavnostních hábitů, tak nás čekala velká hostina připravená profesory a zaměstnanci školy. Předaly se diplomy za OVCE a KOZY a další nudné záležitosti… tahle část samozřejmě nikoho nezajímá, proto ani nebudu jmenovat lidi, kteří tyto diplomy obdrželi, jinak byste článek dočetli až příští léto.Po slavnosti následovala diskotéka, alias „Piškotéka“, při které se také vyhlašovala tombola. Letos měli největší štěstí Havraspárští, neboť tři studenti se stále dokola střídali u stolu s cenami.Mezi ně se ovšem vklínila i naše Hannabell Cavanaugh, která ovšem štěstí v loterii nesla velice těžce. Ne, že by si nepřála tolik vyhrávat a získávat ceny, ale nechtělo se ji vstávat, protože chudák při noční bojovce hrála s havraspárským studentem Edmundem Heusingerem rugby místo vykrádané! Její „Teď jsem si zrovna sedla!“ a další skřehotání bylo slyšet po celém Honorově. Mimo to se poštěstilo i našemu staronovému řediteli panu profesoru Nimrandirovi, který vyhrál tu nejlepší cenu dne (tedy aspoň podle mě), a sice kolejní čepici! Sám věhlasný pan ředitel se po letním výjezdním semináři přišel pochlubit do naší kolejky se svým novým kouskem oblečení a chvíli poseděl s námi v místnosti, poté se musel opět vrátit ke svým povinnostem ředitele.

Pan ředitel, který si hoví v křesle v naší kolejní místnosti a směle se usmívá do mého fotoaparátu. Zelená mu vážně sluší!

Pátý a tudíž i poslední den byl pro všechny srdcervoucí, protože se všichni museli rozloučit a vrátit se do kouzelnické školy zpět ke svým přípravám na zimu 2019. Pro mne samotnou bylo dosti těžké se rozloučit s novými přáteli, které jsem si vytvořila během svého pobytu v Honorově a vřele doporučuji všem studentům, profesorům, nováčkům i duchům příští léto navštívit letní výjezdní seminář v Honorově.

 

 

Pro Hadího Krále

 

Sooyeon Choi