Kterak jsem drzá byla a pod lživou záminkou redakci navštívila

Víte, co se nenosí? Úspěch. Tedy… on se samozřejmě nosí. Ale raději ho nosíme sami, než bychom ho viděli na někom jiném, jakkoliv by dotyčnému slušel. A tak – když se zdá, že někdo nosí hodně úspěchu – to v nás začíná vyvolávat podezření. Ilegální kontakty? Zakázané látky? Úplatky? Tak jak je to vlastně s tou úspěšnou zelenou redakcí, která letos všem bere vítr z plachet?

I když jsem bývalá šéfredaktorka a vyučuji předměty zaměřené na novinařinu, neoplývám vlastnostmi, které jsou tak typické pro novináře – například vůbec (absolutně vůbec!) nejsem zvědavá. Nestrkám nos do cizích věcí (a redakcí), do nichž mi nic není. Zásadně nepokládám všetečné a otravné otázky, abych vyšťourala cokoliv skandálního. Nikdy. To se nedělá.

No ale upřímně! Nevrtá vám to hlavou? Poslední rok Hadího krále pod vládou Saiph Lacaille je až PODEZŘELE úspěšný. Mně to tedy podezřelé přijde. Pamatuji doby, kdy Hadí král byl nejúspěšnější v dělání mrtvého brouka. Co je tedy teď jinak? Ty změny jsou až nápadné! Když začneme u úplných maličkostí… Všimli jste si někdy, že redaktoři potkávají svou šéfkrálici s hvězdným jménem viditelně rádi? Dokonce i v situacích beze svědků (ne, nikdy nešpicluji za rohem, co vás to zase napadlo!) nemají NIKDY strach v očích, usmívají se! Tak jsem si říkala, že to bude možná něco v redakčním pití… Vždyť oni si ani nestěžují na nízké platy! Naopak! Šéfredaktorka demonstrativně všude třese naditým vakem a veřejně si s roztomilým a nevinným úsměvem stěžuje, že má tak plný stůl článků, že nestíhá vydávat. V Šéfredaktorském minimu už pěknou řádku let učím, že šéfredaktor se neustále potýká s nedostatkem – s nedostatkem financí, redaktorů, korektorů, článků… Očividně je slečna Lacaille jediný šéfredaktor, který se absolutně vymyká tomuto pravidlu. Takže pardon, ale jestli za tím není aspoň úpis krví vyšším silám, tak nevím!

Vracím se oklikou k původnímu sdělení. V žádném případě nikdy nestrkám nos, kam nemám. Ale tomuhle jsem vážně zatoužila přijít na kloub! Přece kvůli jediné šéfredaktorské anarchistce, která mi kazí statistiky, nebudu přepisovat výklady?! 

18. února. Posílám pozdě večer oficiální dotaz šéfredaktorce Hadího krále, zda mohu následující den ráno vykonat inspekci v její redakci. Jako důvod uvádím nutnost provést bezpečnostní kontrolu po přestěhování redakce do nového sídla. Doufám, že vzhledem k pozdním hodinám sova šéfredaktorku nezastihne, a tak bude méně času na uvedení redakce do stavu přijatelného pro inspekci.

Bohužel. Čert nikdy nespí. Had nejspíš také ne a zmijozelská šéfredaktorka už vůbec. (Poznámka pro pozdější průzkum: Které bytosti v noci pracují a přes den spí?) Odpověď na sovu přichází již (!) za pět minut. Na inspekci přijít mohu, ona tam sice hned ráno nebude, musí se vyspat po pracovní noci, ale redakce funguje i bez její přítomnosti, takže jsem vítána v kteroukoliv hodinu. Tato strategie mi vůbec, ale vůbec nevyšla. Uspokojí mě však představa možnosti nerušeného vyptávání se u podřízených.

Předpokládám, že každý normální člověk před inspekcí začne šílet, byť má všechno precizní, nebo ne? Začínám se tedy připravovat na to, co bych měla při inspekci pečlivě prozkoumat… Vůbec nepochybuji o tom, že objevím něco nelegálního, co stojí za prudkým vzestupem a úspěchem. Procházím (dlouhý) seznam redaktorů, tipuji si jména, která jsou ke mně díky výuce loajální a mohla bych z nich něco vymáčknout, hned vzápětí počítám ocenění. I ta jsou mi mimochodem víc než podezřelá. Při Udílení novinářských cen v roce 2014 pouhá dvě ocenění, 2015 taktéž. 2016 už ocenění bylo pět, stejně tak v roce 2017. O rok později proměněno šest nominací. Za rok 2019 jen čtyři nominace. Ovšem rok 2020 – deset umístění na vítězných stupíncích. Deset! Deset včetně Časopisu roku a Brku sympatie pro šéfkrálici. Dobře, musím uznat, že úplně překvapující to není: bez práce přece nejsou koláče. A sama jsem se hodně divila, že si šéfredaktorka neodnesla i Řád ostrého brka! Ale deset ocenění na UNC? Jdu spát s těžkou hlavou, strachem z přepisování šemíkovských výkladů a ovečky počítám jen… do deseti. To číslo mě pronásleduje i ve snu.

19. února. Do redakce přicházím v osm ráno a počítám s tím, že budu první a čeká mě dlouhé přešlapování přede dveřmi. Nesu čerstvé kremrole, jež hodlám vydávat za vlastní výrobu. Zvolila jsem jediný nedinosauří outfit, který mám, protože chci zapadnout a vypadat jako nejlepší kámoška. Hned po příchodu jsem překvapená množstvím přítomných. Vážně jsou tak aktivní? Dobrovolně? Mohla by tak mladá studentka jako šéfredaktorka udržovat celou redakci kletbou *Imperius* v nadšené činnosti? Zpracovávám tu myšlenku celkem vážně, protože není přece možné, aby je za tak krátký čas všechny obeslala a nahnala do redakce hned po ránu! Ve dveřích potkávám slečnu Inees, která mi beze slova a s laskavým úsměvem vtiskne do rukou hrnek čerstvé voňavé kávy a pokračuje si po svých. V redakci vládne krásný redaktorský bzukot. Tolik mi chyběl! Zavřu oči, zaposlouchám se do známých zvuků, natáhnu nosem vůni pergamenů a inkoustu, ale po chvíli potlačím nostalgii a soustředím se na svou misi. Využiji příležitosti a popadnu za loket slečnu Inees, která se vrací zpět do redakce. Postavím se před ni tak, aby na ni nebylo vidět z redakce a vypadalo to, že spolu řešíme kvalitu kávy.

„Slečno Ineesko, jen tak mezi námi… protože ode mě se to samozřejmě nikam dál nedostane, že… nemáte podezření, že vám šéfredaktorka dává něco do jídla či pití? Něco, po čem byste byli aktivnější a ochotnější?“ Nasadím naléhavý pohled kombinovaný s mateřskou starostí.

Slečna Inees na mě nejdříve trochu nechápavě kouká, ale za pár sekund odpoví. „Jasně že dává, slečno. Naše šéfredaktorka má totiž recept na naprosto jedinečný lektvar, kterým si ráno připíjíme na zdraví. Špetka radosti, dvě hrstičky nadšení, kapka hadí kreativity, šupina Ferdinanda, výtažek z kolejní hrdosti a nakonec pořádná naběračka týmové práce. Poradila bych ostatním, ať ho pijí taky, ale bohužel tu kapku hadí kreativity k ostatním nedostaneme.“ Usměje se na mě a jde si vypít kávu do redakce. Chci, aby všem bylo jasné, že tomu ani za mák nevěřím! Prý ráno připijeme na zdraví! To myslela ve dvanáct, když šéfredaktorka vstane?

Zamířím hloub, do kuchyňky, a předstírám, že si do kávy dolévám mléko. Nikoho nijak nevzrušuje, že se pohybuji v jejich teritoriu. Nenápadně otevírám skříňky a hledám zakázané látky a pochutiny, nacházím jen voňavou kvalitní kávu, čaj, sklenice máslového ležáku a spoustu dobrot, které jsou sice návykové, ale nikoliv zakázané. Přejdu do redakce a začnu obcházet regály. Rádoby se zaměřím na štítky označující maximální zátěž regálů a skříněk, ve skutečnosti hledám kopírovací brky, kouzelné pergameny začínajícího umělce či jakékoliv náznaky krádeže z jiných časopisů. Nic. Ani fň. Pomalu přejdu do redakčního sovince. Sovy vypadají dobře živené. Část spokojeně vyspává na vyhřívaných bidýlcích, část si čistí peříčka a čeká, až dostane práci. Vládne tu spokojenost. Vážně jsem ve sklepních prostorách?! Nakouknu nenápadně do přihrádek s poštou, vše řádně označeno, nikde pergameny s výhružným proužkem, žádní huláci. Do sovince vklouzne slečna Christina Meadows a s úsměvem na mě pokývne. Kuju železo, dokud je žhavé.

„Slečno Tinko!“ Vytáhnu koutky do zářivého úsměvu. „Vy byste mi mohla pomoct, jste člověk, který má velký přehled a vyzná se.“ Přejdu do šeptání. „Nevšimla jste si, že by se na účtu Hadího krále objevovaly nějaké… podivné… transakce…? Tedy… víte, ono se šušká, že vaše šéfredaktorka uplácí a přijímá úplatky, tak bych tomu ráda přišla na kloub… Samozřejmě jen pro mou osobní potřebu,“ dodám rychle.

„Upřímně, o takových praktikách nic nevím. Ale může to být tím, že účet Hadího krále vlastně sám o sobě neexistuje a je součástí kolejního konta, kdo se v tom má pak vyznat, že,“ pokrčí rameny a mně se zdá, že mluví zcela upřímně. Soustředím se víc na její výraz. „A možná to je právě účel. V dobách, kdy jsem byla ještě malé hádě, ode mě Saiph dostala krabici se sušenkami, kterou mileráda přijala!“ A je to tady! Já jsem to věděla! „Ale jinak se ve Zmijozelu samozřejmě úplatky nenosí!“ S úsměvem natáhne ruku a na té jí přistane sova. Všimnu si cedulky se jménem, kterou má sova na krku. Chachá! To ti tak věřím, že se ve Zmijozelu úplatky nenosí!

Nakrčím nespokojeně nosík a vydám se mezi redaktory. Sednu si vedle slečny Maike, která zrovna opravuje jeden ze schválených článků. V mezičase, když upíjí voňavou kávu, pomáhá mladší spolužačce a vysvětluje jí, jak by měl vypadat poutavý perex. Když se otočím na druhou stranu, vidím několik redaktorek, jak živě diskutují s dušinkou Márčí nad kouzloobrázky outfitů po valentýnské nákupní smršti.

Přisednu si blíž ke slečně Maraike a nahodím výraz BFF. „Slečno Maike, říkala jsem si, že když u mě studujete a luštíme spolu to čaroku, že… že byste mi mohla pomoct… No, jak to říct… Sháním informace – které samozřejmě nikde nebudu ventilovat. Je to čistě pro mou osobní potřebu… nepřistihla jste náhodou svou šéfredaktorku – tu zelenou – při nějakých nelegálních praktikách? Kolují takové drby,“ vážím dobře slova, „že se upsala… vyšším silám, víte? Výměnou za úspěch pro Hadího krále.“ Rozevřu více oči, nemrkám a pozoruji ji zblízka hypnotickým pohledem.

„Nelegální praktiky?“ vykulí na mě očka. „No, máme tu leda dobrou kávu a občas mám pocit, že šéfre– ehm, had nikdy nespí, ale jinak mi nepřijde, že by se tu někdo někomu upisoval. Leda já občas k opravě nějakých zrůdností, ale to asi není to, co Vás zajímá,“ uculí se a zajde si do kuchyňky nalít čerstvou kávu.

Co to je za divnou zenovou harmonii? Nikdo tu nešílí, nikdo nepanikaří, nikde žádné výhružné papírky s deadlinem! Fakt deprimující. Tohle učím v Šemíku jako novinářskou utopii. Přemýšlím, zda na ošetřovně zastihnu Orestu, aby mi dala něco na uklidnění. Myšlenku nemohu více rozvinout, poněvadž kousek ode mě nadšeně vypískne slečna Noah a mává nad hlavou pergamenem, zatímco sděluje okolí, že přišla na báječný projekt. Hustě popsaný pergamen pokládá na šéfredaktorčin stůl do tlusté složky s názvem Budoucí projekty. A víte, co ostatní? Mají v očích upřímnou radost! Fakt nechápu. Dochází mi nápady. Šmejdit v šuplících je pod mou úroveň.

Ještě chvíli přemýšlím, že bych přece jen ty šuplíky… Nakonec se vykašlu na všechny konspirační teorie a nadšeně se zaposlouchám do redakčního ševelení. Všichni se tu povzbuzují, podporují a vládne tu dobrá inspirativní nálada. Musím se hodně ovládat, abych se nezapojila. Ani si nevšimnu, jak se to stalo, najednou had v hodinách zasssyčí dvanáctou hodinu. Do redakce vchází šéfredaktorka. Všichni popadnou to, na čem zrovna pracují, a začnou na ni jeden přes druhého chrlit, co vymysleli, sepsali, prožili. Definitivně vzdávám svou misi. Tiše vstanu a v kuchyňce si ještě drze udělám další kávu, protože tu tady mají fakt dokonalou.

Závěr. Výklady přepisovat nebudu. Spokojím se s myšlenkou, že výjimka potvrzuje pravidlo. (Pokud je těch výjimek na hradě ale víc, asi ty výklady budu muset přepsat!) A ať už šéfredaktorka míchá svým redaktorům něco do kávy nebo je permanentně udržuje spokojené pomocí kouzel či lektvarů, je to vlastně úplně jedno. To důležité je, že tahle magie, jež dělá redakci Hadího krále ssspokojenou, se přenáší i na hradní čtenáře, kteří se bez ohledu na kolejní příslušnost zapojují do hadokrálových projektů, čtou kvalitní články a (dobrovolně!) posílají redakci na konto příspěvky, protože je přece děsná legrace přispívat, když to ti zelení umí tak krásně drze a zábavně!

*

Milí členové redakce Hadího krále!

Gratuluji vám k titulu Časopis roku. Mnohem víc vám ale gratuluji k tomu, že jste se našli a vytvořili inspirativní kolektiv. Tvoříte kvalitní novinařinu, která nás všechny baví. Děkuji!

Článek, který jsem pro vás sepsala, berte jako hold vám a gratulaci k výhře v kategorii Časopis roku a Brk sympatie.

Niane z Libelusie 

7 komentářů

  1. Veronica Narcissa Williamsová
    26. 2. 2021 (02:22)

    Kolegyně snad čekala něco jiného než nefalšovanou novinářskou utopii?
    Zcela drze odvětím DĚKUJEME, ale to víš, ještě trochu kyselím, že si úplně přešla ten malý stolek pro grafiky… i když chápu, trošku je zavalen prachem. Ale jen trošku!

    • Barbara Arianne Lecter
      26. 2. 2021 (08:37)

      +odfoukne ze stolku smítko prachu+ Žádné závaly, děláš z komára většího komára!

  2. Barbara Arianne Lecter
    26. 2. 2021 (08:36)

    Prožila jsem už spoustu let s Hadím králem a to na různých pozicích, které jsem vymetala prakticky od prvního ročníku v koleji.
    Časopis fungoval vždycky, někdy více, někdy méně, ale fungoval. Vždycky to bylo hlavně o lidech, kteří byli v redakci a kteří se podíleli na chodu HK. Myslím, že letos je ta „magie úspěchu“ hlavně v tom, že se sešel skvělý kolektiv, který vede úžasná šéfredaktorka a všichni svou práci dělají ne proto, že by z nějakého důvodu „museli vydat nějaký článek“, ale proto, že je psaní baví, jsou nadšení a jejich práce je skvěle ohodnocená nejen finančně, ale hlavně „lidsky“. :]

  3. Inees Rut Gowstring
    26. 2. 2021 (09:24)

    +jde si loknout denní dávky lekvaru a pročíst si nové články+ Slečno Niane moc děkujeme za příjemnou návštěvu.

  4. Ruby Élise Day
    26. 2. 2021 (14:42)

    Jako nováček nevím, jak fungovala redakce HK předtím, ale musím říct, že mám z celého týmu, který se na chodu HK podílí skvělý pocit. Přijde mi, že svojí práci opravdu dělají všichni rádi a to jde ve výsledku znát, pak se není co divit, že HK sbírá jednu cenu za druhou. Jen tak dál!
    Jinak moc hezká reportáž.

  5. Saiph Lacaille
    26. 2. 2021 (19:34)

    Hadí král má kolem sebe úžasné lidi – nejsem to zdaleka jen já, kdo ho tvoří. Jsem na všechny z nich hrdá. Každý jediný z nich je klenot. ♥︎

    Děkuju za hezká slova – v článku i komentářích, opravdu si toho vážím. A jsem ráda, že jsme inspekci přežili! 😀

Komentáře jsou uzavřeny.