Slyšte, slyšte! Hadí král k vám přichází jako první s pohádkovým příběhem o odšpuntaci jezera! Jak dopadlo jednání s pekáčem buchet? Která z kolejí zkonila zhavranila lektvar? A to nejdůležitější – jak to dopadlo s vlasy?

 

Enola: – namočí brk do kalamáře a pustí se do psaní – „Když mně ty úvody tak jdou…“

Od epické výpravy do zatopeného lesa uběhla již dlouhá doba, po kterou se odvážlivci vrhali do jezera s jediným cílem – vyřešit hádanky a získat vzácné ingredience a další útržky pergamenů s recepty pro jeho vyléčení. Šlo to dobře, avšak pomalu. Po několika zavařených hlavičkách hádajících se a vypitých litrech kávy u profesorského sboru se začala objevovat cílová rovinka. Útržky pergamenů byly kompletní, mohla tedy začít další etapa záchrany – akce odšpuntace. Studenti se zavírali ve svých kolejních místnostech, kde dlouho do noci překládali recepty psané divnojazykem a počítali nasbírané ingredience. A právě někde tady náš příběh začíná…

Enola: „Fejko, víš, ale já bych byla ráda, kdybychom se u toho psaní mohly tentokrát míň prát.“ – hladí si bolavý loket z minula –

Faye: „No já nevím, jestli mě to pak bude bavit.. Ale že jsi to ty,  tak to zkusím.“ – odkládá odrážedlo na potlouky (ale ne moc daleko pro případ, že by jí jen Enol tahala za nos) a začne psát –

„Hej, vy bando líná,“ přiřítila se ke zmijozelskému stolu ve Velké síni nNesstvůra s vyblejskaným zlatým odznáčkem na hrudi. „Za dva dny je novoluní a vy jste pořád nesehnali všechny potřebné ingredience! Samozřejmě by bylo nejlepší, kdybyste sehnali ten prst ďasovce rovnou, ale jestli se tam nikde nepovaluje… vemte rovnou celou rybu a v kolejce ten prst… odinstalujeme,“ pokřikovala po studentech, zatímco je svýma kopačkama vesele vyprovázela na cestu do jezera. Ačkoli je LochNessa pod vodou sama držela, po rybích prstech nebylo ani vidu, ani slechu – asi je všechny sežrali vyžrali červení. Zmijozelská kolej tak musela čekat, a s ní i zbytek školy, na další nov. Naštěstí je brzy v ostudě předběhlo sedmero krkavců…

Faye: „Jak tak koukám na ten svůj výplod, měla bych si pro primusku připravit nějakej udobřovací úplatek.“ – předává Enol brk a začne přepočítávat svrčky v peněžence –

Enola: – sleduje, jak Fejka hledá drobáky a přemýšlí nad tím, jestli by do lektvaru nešel použít i prst LochNessy…stvůra jako stvůra, ne…? Pak se vzpamatuje a pustí se do psaní –

Po zelenými nevyužitém novoluní se tedy při dorůstajícím Měsíci mohli pustit do vaření lektvaru modří, jenž měli ingrediencí dostatek. A to byla symfonie, to vám povím! Vaření se zhostila primuska a prefekti byli povýšeni na podavače ingrediencí. Byl to vskutku sehraný tým. Radost pohledět! Šlo jim to lépe, než Dawsonce věšení prváků za kotníky do průvanu. Prefekti se chvatně chápali ingrediencí, které na stříbrném podnose podávali primusce. Ta vše vlévala a vhazovala do kotlíku s vážným a soustředěným výrazem. Nikdo si v tu chvíli ani nevšímal její bradavice na nose… tedá… ani nedutal. Když v tom najednou… BUM! Z podzemí se ozval tlumený výbuch a výkřik nejednoho havrana. Co to? Nikdo nechápal! Na to, že havraspárští mají stále hlavy v knihách, by člověk čekal, že zvládnou správně přečíst aspoň jeden recept! Ale naštěstí se nikdo nenechal rozhodit, prefekti vytáhli novou sadu ingrediencí, o které dodnes nikdo nechceme radši ani vědět, jak se k ní dostali a pustili se do míchání znovu. Tentokrát již byl výsledek úspěšný.

Enola: – padne jí zrak na odrážedlo a radši podá brk zase Faye –

Faye: „No proto!“

Slavná Esperanza z Matematikova nedávno upadla do hlubokého spánku z důvodu jarní únavy a červení lvíčci tak měli pré! Tu společně zevlili na hradních pozemcích, tu klábosili u košťat, tadyhle se flákali na famfrcu a támhle měli polštářovou bitvu… až na vaření lektvaru nebelvírští málem zapomněli! Po lehkých hádkách a neshodách, kdo že se tedy míchání kotlíků ujme (to víte, mít nejvíce lidí v koleji může působit i neplechu – spousta aktivistů, nespočet názorů a mnoho podivínů na jednom místě), se jim dryák povedl na první dobrou. 

Enola: „Fejko, už jsem ti dnes řekla, že ti to moc sluší?“ – zeptá se nenápadně a opatrně vytahuje Fejce brk z dlaně… –

Faye: – začne se nad pravdivým komplimentem rozplývat tak, že je jí nějaký mizející brk úplně šumafuk –

Zato o tom, že vaří zrovna profesorstvo, by málem nikdo nevěděl. Majitelé fialových hábitů pochopitelně zachovali veškeré dekorum a diskrétnost a lektvar uvařili řádně a bez chyby i v danou měsíční fázi i v danou sluneční fázi i v danou vesmírnou fázi, ve správném kotlíku, do vhodné lahvičky, dokonalí, výborní, báječní, slušelo jim to u toho…. a dokonalí a báječní… a říkala jsem fantastičtí?

I zelení mezitím konečně zmákli svůj lektvar, a tak se mohlo přistoupit k nejklíčovější části celé mission odšpuntace – vlití hotových lektvarů pěkně naráz do jezera. Po tom, co se dohodl čas oné akce, se u jezera sešel skoro celý hrad. Četný zástup členů profesorského sboru, vskutku velký houf nebelvírských studentů, zmijozelští v počtu, že ani oni nezůstali zahanbeni a havrapárští přišli skoro všichni. Ručky nejpověřenějších z pověřených svíraly skleněné lahvičky rozličných barev a obsahů a už už se natahovaly k jezeru, když v tom odněkud zezadu zazněl tenký pisklavý hlásek: „Nechceme si radši ještě přečíst ten předpis?“ Ozvalo se souhlasné bručení, a tak červená šéfbrkařka Simelie vytáhla poslepované pergameny a začala číst: „Všech pět lektvarů vlijte v jeden moment…,“ v tom se zarazila. A s ní i všichni ostatní. Ať počítali, jak počítali, lektvary měli jenom čtyři! Někteří přemýšleli, až se z nich kouřilo, jiní počítali na prstech… Profesoři, Nebelvír, Zmijozel, Havraspár… jsme přece všichni, nebo kdo chybí? V tom se hlasitě rozletěla hradní brána a z ní vyběhlo několik studentů ve žlutých hábitech vedených lékouzelnicí  Oříškou. U jezera se jen ozvalo tiché jednohlasné: „Ach táááák!“

Faye: – dusí se společně s Enol smíchy a když vidí, že už její kolegyně nemůže psát, převezme si pero zase k sobě –

Skupinka u jezera dělala jakože nic a s křečovitými úsměvy na tvářích vítali jezevce. Vůdci jednotlivých kolejí pozvedli své číše lahvičky s dryáky a začali odpočítávat „Pět! Čtyři! Tři! Dva! Jedna! Šťastný nový jezero!“ a naráz vlili tekutinu do vody. Nebe se nad nimi stáhlo a jezero začalo hlasitě pobublávat. V tu chvíli bylo těžké určit, jestli se pouze snaží vyplavit odpadky na povrch nebo jen byly bublinatky po lektvarech slušně nadmuté. 

Najednou se hladina jezera rozevřela a do vzduchu vylétávaly zbytky jídel, děravé oblečení, nafukovací kruhy, staré učebnice, ztracené úkoly, nádoby od merlinvíčeho a každá z těchto věcí udělala po chvíli prosté PUF. Zamoření bylo opravdu rozsáhlé a trvalo to dobrou hodinku, než z jezera zmizel i poslední zrezlý kus soví klece. Mračna se opět roztáhla a měsíční světlo dopadalo na vodní hladinu, která se leskla jako nikdy dříve. O to víc se třpytily stékající kapky po břišácích jezerního muže. Ve chvíli, kdy ještě pohodil svou bujnou kšticí a rukama si vlasy prohrábl, muselo dámské osazenstvo sbírat své brady ze země. 

Faye: – kontroluje Enol, jestli po posledních dvou větách zvládá dýchat – „Hehe, tak já snad radši dopíšu i ten zbytek…“

„Jménem jezerního lidu vám moc děkuji za pomoc a převzetí odpovědnosti. Jezero se vám podařilo vyčistit do poslední děravé smradlavé ponožky. Za tu dobu naší spolupráce jsem kolikrát slyšel nějaké zmínky o jakémsi pekáči buchet. Ponořil jsem se tedy do studia přípravy kouzelnických pokrmů a takový pekáč buchet vám jako poděkování upekl,“ sdělil výpravě svým hlubokým hlasem jezerní člověk a frnknul do hlubin. 

Všichni najednou začali pociťovat prapodivné šimrání v břiše. Že by ta radost z uzavření mírové smlouvy s jezerním lidem byla tak veliká? Že by upečené buchty byly lepší než ty na břiše? Ale kdepak – VLASY! To je to, oč tu běží! Všichni hradní obyvatelé začali odhazovat klobouky s parukami, po tvářích se jim roztančily úsměvy a zdmi se šířil jásot. Konečně! 

„Wtf, tohle je přeci ňák naopak, su confused,“ ozvalo se od bystré ferdokrotitelky Veronicy. Všichni muži měli krásné, avšak poněkud dlouhé kadeře. Oproti tomu ženám vyrašila pěkně hustá strnišťátka, kníry a kozí bradky. A všichni žili nešťastně až do smrti. Díky módní ikoně Fej Sejdžisů se však tento stav brzy normalizoval, postavil se jí na počest památník a všechno bylo dobrý. 

Konec!

Nebooo… že by to bylo všechno trochu jinak?

Pro Hadího krále
Enola Gatito & Faye Sages