Také jste si říkali, co se děje s každým živým tvorem, kterého někam pošlete doručovací službou a on přijde s nemalým zpožděním? Jak je možné, že takové zvíře přežije prakticky bez úhony, a ještě má pár kil navíc? Vždyť má být přeci pečlivě zabalené v předem určeném boxu, kde má mít tak akorát jídla i vody… A čím to vlastně je, že tedy zvíře přišlo Michelle tak pozdě? Za každou podobnou otázkou se skrývá jedno malé dobrodružství a já vám dnes přináším to naše.

Minulý týden jsem se rozhodla darovat své kamarádce Michelle pod stromeček sovu. Ale protože jsem měla být během vánočních svátků na horách s rodinou, řekla jsem si, že výjimečně využiji doručovací službu slečny Kiki a sova bude tím pádem o to větší překvápko. Nebyla to ledajaká sova, byla veliká zhruba 20 palců, měla jasně modré oči a její pírka byla hebká a krémově žlutá s černými ornamenty. Jmenovala se Nela, významem pevná a vytrvalá, což je pro takovou sovu jako stvořené. Všechno bylo dokonale promyšlené – balicí papír, mašle a samozřejmě vánoční přání s mým podpisem na závěr. Mohla jsem tak bezstarostně odjet na lyže a těšit se z hezkého skutku. 

Dnes ráno mě ale Michelle našla v knihovně a její výraz byl něco mezi šokem a pobavením. „Máš snad v hlavě kouřovou hůlku místo mozku?“ vyhrkla, sotva se ke mně posadila. Podala mi dopis – ano, ten dopis, který měl být součástí dárku. Jenže místo pěkného přání, se kterým jsem se vlastnoručně vyráběla, jsem hleděla na něco, co vypadalo spíš jako důkaz z místa činu. 

„Nela dorazila až dnes! Byla… No, trochu rozčepýřená, ale jinak v pořádku. Nikdo teda nechápe, jak to zvládla, když byla tak dlouho zavřená v boxu, ale přežila to. A prý nebyla jediná,“ pokračovala Michelle s tónem, jakým by mluvila o někom, kdo přežil týden v zamčené komoře plné rarachů. 

Začalo mi to vrtat hlavou. Jak je možné, že Nela přežila několik dní bez jídla, vody a řádného proletu? Rozhodla jsem se, že tomu musím přijít na kloub. Vydala jsem se po stopách soví trasy, ať to stojí, co to stojí. 

Druhý den jsem si vzala studijní volno a vydala se s pomocí Pobertova plánku do Prasinek, abych navštívila poslední místo, kde si Michelle údajně Nelu vyzvedla. Zajímala jsem se, odkud sova přesně cestovala, abych mohla dobře prozkoumat trasu a případně se dožadovat kompenzace. Však taky mohlo být po sově! Ale bylo těžké se něco kloudného dozvědět. Když jsem se optala správce, jaký box pro Nelu použil, odvedl mě ke staré, dřevěné bedně, která se div nerozpadala. „To je speciální box pro dlouhé cesty. Vydrží,“ řekl mi. „No, box možná vydrží, ale jak to mohla vydržet ta sova, to vážně netuším…,“ zabrblala jsem v odpověď, slušně poděkovala a pokračovala v cestě dál tam, kam mě správce navedl. 

Došla jsem do poštovní pobočky slečny Kiki. Jenže ty fronty, na ty se nedalo koukat, natož v nich stát! Byly doslova kilometrové a lidé se mezi sebou strkali, jako kdyby čekali na poslední dražbu toho nejvzácnějšího poštovního špendlíku. Trvalo asi půl hodiny, než mi někdo vůbec věnoval pozornost, a další dvě jsem pobíhala sem a tam, protože si mě zdejší pošťáci přehazovali jako horkou bramboru. „Ah, ta bílá sova? Jo, to byla další taková rebelka,“ řekl jeden postarší pošťák, který měl na nose tolik bradavic, že vypadal jako chodící krtinec. „V jednu chvíli jsme ji měli v krabici, v další byla venku a proháněla se po chodbách. Nakonec ji musel chytit jeden z našich zaměstnanců, co má na starosti magické tvory. Někdy se to stane, a když se to stane, vždy pak zvíře vhodně zabalíme znovu, aby mohlo dále pokračovat na místo určení.“

Teď už mi začínalo být jasné, že Nela asi nebude obyčejná sova. Možná má nějakou superschopnost, o které nikdo neví…

Třetí zastávka byla u zmiňovaného zaměstnance, pana Rookwooda, který pracuje v oddělení péče o magické tvory. Ten mi s úsměvem prozradil: „Nela? Ta se najedla z misky s jídlem pro hypogryfy a lítala nám tady snad půl dne. Nejdřív se schovala do oddělení s nevyzvednutými balíčky – což byl celkem problém, protože tu kolem sebe rozklovala snad všechno pokaždé, když tudyma proběhla myš. Pak se šla prospat mezi vánoční stromky slečny Peetrové na náměstí, odkud se mi ji podařilo vyplašit – no a nakonec jsem ji chytil támhle na chodbě, jak se schovává pod brněním sochy Jindřicha Bezzubého,“ ukazoval prstem kamsi za roh a já nestačila žasnout.  

„No dobře…,“ pokývla jsem a nenechala se odbýt, „ale přece není možné, aby se takhle málem ztratila. Copak jste neměli tu bedýnku, v níž jste ji převáželi úplně napoprvé, nějak kouzelně zajištěnou?“

„No to jsme samozřejmě měli, jenže ta vaše sova se z ní nějakým záhadným způsobem i tak dostala,“ odvětil nedůtklivě pan Rookwood a já nevěděla, co na to říct. Snad jen to, že Nela má evidentně více osobnosti než polovina studentů Bradavic. 

Ale mému pátrání ještě nebyl konec. Vydala jsem se na oddělení balení, kde se sovy připravují na přepravu. Hned u dveří mě uvítal mladý čaroděj, který ale vypadal, že má nervy na pochodu. Na stole před ním ležel malý sametový sáček a jeho třesoucí se ruce naznačovaly, že má právě teď asi jiné starosti než sovy. „Můžu vám pomoct?“ zeptala jsem se a on sebou leknutím trhnul. 

„Ah, vy jste ta s tou sovou! Já… omlouvám se, asi jsem zapomněl vaší sově dát kouzelný kroužek na pařát, který měl sově bránit v letu…,“ přiznal se. „Byl jsem tak nervózní, protože… víte, plánoval jsem požádat svou přítelkyni o ruku na Vánoce a spletl jsem si ten kroužek s… no, se zásnubním prstýnkem. Měl jsem ho schovaný tady v sáčku a…“

Nemohla jsem se ubránit smíchu. „Takže Nela byla volná jen proto, že jste si spletl kouzelný kroužek proti létání se zásnubním prstenem?“

„Ano, ale naštěstí je to dobře vychovaná sova. Neuletěla daleko, jen se chtěla proletět a trochu si zalumpačit,“ dodal. Jeho omluvný výraz mě nakonec obměkčil. „Až ji uvidíte, řekněte jí, že je úžasná! Když ji pan Rookwood chytil, lehce jí prstýnek stáhl z pařátu a já byl doslova zachráněn. Nezlobte se na pana Rookwooda, že mě kryl. Je to dobrý člověk,“ dodal ještě. 

Jistěže jsem se nemohla zlobit. Vlastně mi to přišlo tak neuvěřitelné, že jsem na nějakou žádost o kompenzaci úplně zapomněla. Vždyť Vánoce by měly být časem klidu a pohody a taková dobrodružství by měla mít dobrý konec. 

Podala jsem si s mladíkem ruku, popřála mu krásný nový rok a celou cestu zpátky na hrad si vesele pobrukovala. 

Když jsem večer celou situaci vyprávěla Michelle, smála se tak, že se až dusila. „Díky za nejlepší vánoční dárek vůbec,“ řekla a pohladila Nelu, která teď seděla na její ruce a tvářila se jako naprostý šéf. Myslím, že jsem svým dárkem nastavila laťku pořádně vysoko. Tak vysoko, že příště budu asi muset darovat jednorožce.

 

Pro Hadího krále
Leontýnka Střípková