Zmijozelští se vydali do tajů Zakázaného lesa, aby navštívili Strážce. Nastalo pár děsivých situací, připletlo se jim do cesty tajemné stvoření a kapsy si odnesli plné různých bylinek a dalších věcí. A kdo že je ten Strážce? To se brzy dozvíte…

Byl předposlední únorový den, když se pár jednotlivců sešlo ve Velké síni a čekalo na slečnu Barb, která jim ukáže cestu do Zakázaného lesa. Našla se dokonce i čtyři odvážná háďata, která ukázala, že se ničeho nebojí. A jedním z nich jsem samozřejmě byla já, jak jinak… No přece jsem si to dobrodružství nemohla nechat ujít! Slečna Barb se ukázala jako jedna z prvních. Moje první myšlenka byla: Dochvilná! Pak jsem si ale všimla jejích tmavých kruhů pod očima, načež si slečna zívla. No bála jsem se, aby nám v lese neusnula… Během pár minut se objevili jednotliví účastníci výpravy a, což mě překvapilo, na poslední chvíli se k nám přidala také slečna Suzzy. Lesnice zkontrolovala, zda máme všichni lucerny, a rozdala nám vstupenky. A my se s radostí, ač nervózní, vydali do Zakázaného lesa.

Jakmile jsme překročili práh brány vedoucí do lesa, ozvalo se tiché zajíknutí Jidáše: „Ježiš, já jsem zapomněl mámě říct, ať mě na dnešek pojistí…“

Všichni jsme se zasmáli a já ho ujistila slovy: „Neboj se, jistě to zvládneš i bez toho pojištění. Koneckonců, nikdo ho tady nemá, pokud vím.“ Jen teda slečna Suzzy si dovolila rýpnout a vyděsit nás, háďata, s povolenými ztrátami. Ale my jsme jí to odpustili, nebojte! Naše slečna Barb změnila téma a přivítala nás v Zakázaném lese. Předpokládám, že to jistě všichni znáte a že je to ohrané… poslouchat průvodce… nevybočovat z cesty… bla bla bla. Konečně jsme se rozešli dál do lesa. Vzduch byl docela studený a byla hustá mlha. A co nás docela vyděsilo, byly obří vyryté koleje do hlíny. Někdo zde musel táhnout určitě něco těžkého do lesa. Ale co? To jsme nezjistili.

Slečna Barb nám objasnila, co je naším cílem: „Dnes se vydáme ke Strážci. Je to starý pařez, který má v lese podivnou funkci, které nikdo nerozumí, ale všichni ví, že je nepostradatelný.“ Prý se kolem něj poslední dobou pohybuje podivné světélkování a my jsme měli zjistit, co to je. Když jsme se zastavili na menší mýtině, zacítili jsme ve vzduchu pach síry a většina z nás si zacpala nosy. Jen teda slečna Barb byla odolná. Asi za svou dobu působení v lese cítila daleko horší pachy. Nakonec se rozhlédla a máchla beznadějně rukama. „Musíme zvolit správnou cestu, takže… kudy?“

Bylo nějakou chvíli ticho, než jsem ho prolomila mou první myšlenkou, která mě po její otázce napadla: „Já bych to zkusila podél té hluboké rýhy. Někam vést musí, ne?“ Slečna pouze kývla a vydala se daným směrem.

Ethel se po cestě rozhlížela, hledala ponožky. Litovala, že si nevzala teplejší. A mezitím Bryce našla tučnou housenku. Jaké štěstí ta holka má! Přísahám, že jsem si jí ani nevšimla… Zatímco jsme opatrně našlapovali, ať nezahučíme někam do bláta, což se mi mimochodem málem stalo, se zpoza stromu mihl velký stín. Viděli jsme ho všichni, ale nikdo ho nedokázal identifikovat.

„Co to bylo?“ zeptala se Jagga. I slečna Barb vypadala docela vyděšeně. Bryce poznamenala, že stín vypadal jako osoba.  A slečna Suzzy, přestože se snažila vypadat klidně, se klepala jako ratlík. Řeknu vám – měli jste ji vidět! A hned nato se stín objevil znovu. Po chvíli postava vystoupila ze šera. Nebylo to monstrum, ale byla to mohutná postava s rozcuchanými vlasy a vousy. Byl to kentaur! Nebudu ani zmiňovat, jak jsem obdivovala jeho vlasy… Za takové vlasy by každá holka vraž… teda, dala cokoli! Prý je to díky hormonům či co.

Jakmile jsme se všichni vzpamatovali z prvotního šoku, poslušně jsme pana Horymíra, jak jsme později zjistili, že se jmenuje, pozdravili. A taková malá vsuvka – nikomu neuniklo, jak se na něj slečna Barb neustále culila. Pan Horymír nám nakonec ukázal správný směr ke Strážci. Jaké zklamání pro mě bylo, že to byl úplně opačný směr, než jsme šli. Bohužel tentokrát jsem se se správnou odpovědí, tedy směrem, netrefila. S kentaurem jsme se zase rozloučili a vydali se tentokrát už správně. Čím déle jsme šli, tím silnější byl zápach síry. Tentokrát jsme už se zacpaným nosem museli jít všichni.

Po chvíli jsme v dálce spatřili stín velkého pařezu. Strážce! Okolo něj poletovala světýlka a Lyanna je obdivovala, nemohla z nich spustit oči. Jidáš se na druhou stranu rozhodl Strážce pozlobit. Už už se mu chystal strčit prst do nosu. Naštěstí jsme ho zastavili, ale Strážce jsme stejně vzbudili… Zívnul a otevřel jedno oko. Pak se natáhl a vyletěla z něj sprška modrých jisker. To byla teprve nádhera! Všichni jsme se s ním pozdravili a následně se nás zeptal, co tady v tuto hodinu děláme.

„My jsme vám přišli pomoct,“ odpovědělo pár z nás jednohlasně. Jakmile nám sdělil, že žádnou pomoc nepotřebuje a že hlídá zřídlo magie, zpozorněli jsme.

„Co to je?“ ozvalo se z jedné strany.

„Hlídáte… před kým?“ ozvalo se z druhé.

Do mysli nám vstoupila myšlenka, zda nemá toto zřídlo spojení s tím, co se momentálně děje na hradě s mazlíčky. Jediné, co nám odpověděl, bylo: „Přede všemi! Ve špatných rukou může být magie nebezpečná zbraň! Proto mě tu kdysi vysadili ti čtyři, kdo postavili školu. A nechali mě tu hlídat, dokud budu živ… i poté!“

Slečna Suzzy se pokusila zeptat, jakmile schytala modrou jiskřičku během další spršky: „Pane Strážce, a v poslední době se někdo náhodou o něco nepokusil?“

Bylo vidět, jak se mocný pařez zadíval přímo na slečnu. „Často se o to někdo pokouší, ale já vydržím!“ Padla další otázka ohledně zápachu síry. Na to měl jednoduchou odpověď: „Síra zůstává po těch, jejichž úmysly nejsou čisté a dotknou se mých jisker.“

Hned se většina z nás začala očichávat, zda nejsme náhodou cítit po dané vůni. Naštěstí ne.

„Čím více zla, tím více jisker je potřeba,“ dokončil svůj proslov, zívnul a opět upadl do hlubokého spánku.

Slečna Barb se zamyslela a zamračila se: „No, vás asi odtransportuji zpět na hrad a půjdu říct tohle zjištění Horymírovi.“ Než nás však poslala zpět, někteří našli pár bylinek a dokonce i bílou myšku a potkánky. Po dalším usilovném hledání, během nějž jsme už nic nemohli najít, nám slečna rozdala bonbónky a my jsme tvrdě skončili pozadím na zemi ve Velké síni. A to jsem ji prosila, ať je milosrdná!

No a tady naše dobrodružství skončilo. Někteří se vydali do svých pokojů, někteří zůstali ve Velké síni a zbytek se prostě někam vytratil. Nejdůležitější je, že nebyly žádné ztráty a všichni jsme zdraví!

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne