Trénink začal jako každý jiný. Košťata se zvedla do vzduchu, hráči se soustředili na hru a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco neobvyklého. Jenže pak se vše změnilo. Nejdřív nenápadně. Barvy, světlo, zvláštní pocit ve vzduchu. Postupně se z tréninku stalo něco, co by nikdo nedokázal předem odhadnout. Hřiště přestalo být hřištěm a realita si začala dělat, co si zachtěla. Co všechno se během tréninku odehrálo? A jak se s tím hráči (ne)popasovali?

 

Po pár minutách tréninku se něco stalo. Uprostřed hřiště se objevil záblesk světla. Z něj vystoupila žena s květinovým věncem na hlavě. Působila klidně a samozřejmě, jako by na hřiště patřila odjakživa. Procházela se pomalu a s každým jejím krokem začaly ze země vyrůstat jarní květiny.

Vzduch se naplnil vůní jara a celé prostředí se proměnilo. Barvy zesílily, světlo změklo a atmosféra získala zvláštní, téměř omamnou kvalitu. Někteří přihlížející a hráči na okamžik ztratili pozornost a nechali se tím výjevem pohltit. Proměna však nezůstala jen u květin. Hřiště, jak ho všichni znali, začalo mizet. Tribuny nahradily kamenné sochy připomínající velké hlavy, které byly obtočené barevnými pentlemi. Tráva se jemně vlnila a květiny zářily všemi barvami.

Celá situace působila jako sen, ve kterém se realita nenápadně posouvá. Někteří tomu jen mlčky přihlíželi, jiní se snažili pochopit, co se vlastně děje.

Postupně se ale začalo něco měnit. Do prostoru se vkradl nový prvek. Zvuk. Nejprve sotva znatelný, tichý, téměř přehlédnutelný. Postupně však sílil a začal narušovat dosavadní klid. Už to nebyl jen neurčitý zvuk. Získal rytmus, ostrost a zvláštní naléhavost. Něco se blížilo. A vzápětí se ukázalo co. Zvuk se přiblížil zezadu k Nicolle a proměnil se v ostré svištění, které už nešlo ignorovat. Ve vzduchu se objevila pomlázka. Byla spletená z čerstvých vrbových proutků a ozdobená barevnými pentlemi, které se ve větru divoce třepotaly. Nepůsobila jako obyčejný předmět, spíš jako něco živého, co si samo hledá cestu mezi hráči.

Pomlázka se už neskrývala jen ve svištění. Byla slyšet jasněji, jako by měla vlastní hlas. Nesla se prostorem s lehkou drzostí a s každým průletem dávala najevo, že si tu dělá, co chce. Nečekala na svolení. Zakroužila mezi hráči a s lehkostí si vybírala, koho „ozdobí“. Tvrdila, že ji nikdo neozdobil, a tak se ozdobila sama. Barevné pentle za ní vlály jako stopa, kterou po sobě zanechávala. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Někteří se jí snažili vyhnout, jiní si z toho všeho dělali legraci, ale bylo znát, že zásahy nebyly zrovna příjemné. A najednou to přišlo. Pomlázka chtěla koledy. Nikomu se do toho ale nechtělo. Objevila se i snaha smlouvat, odmítat, nebo si alespoň zachovat důstojnost navzdory situaci. Pomlázka ale nezpomalovala. Přelétávala od jednoho k druhému, občas se na chvíli zastavila, jako by si někoho vyhlédla. A pak znovu udeřila. Později se už vykřikovat koledy začaly. Ale postupně získávaly zvláštní podobu. Místo klidných koled to připomínalo spíše chaotickou směs pokusů o verše, výkřiků a improvizace. Některé reakce vystihovaly situaci až překvapivě přesně. Třeba poznámky o tom, že to celé začíná připomínat vydírání nebo že modřiny rozhodně nejsou součástí jarní výzdoby.

Pomlázka ale nečekala. Bez váhání si vybrala další cíl – Lucy. Ta ale nezůstala pozadu. S klidem dala najevo, že je na modřiny zvyklá a rozhodně se nenechá zahnat do kouta. Začala honička. Lucy uhýbala, kličkovala, mizela mezi ostatními hráči a snažila se dostat do bezpečí. Lucy nakonec ze zoufalosti pronesla svou koledu. A pomlázka jako by ztratila trpělivost, že ji nemohla dohnat. Ozvalo se velké PRÁSK. Na chvíli byl klid. A pak zmizela. Jenže tímto to nekončilo. Chvíli poté, co pomlázka zmizela, se hřištěm začal nést další zvláštní zvuk. Tiché, podivné pískání. Nikdo nevěděl odkud přesně.

Pískání zesilovalo. Nejdřív si ho všimlo jen pár hráčů. Faye si instinktivně zacpala uši, další se jen nechápavě rozhlíželi. A pak to přišlo. Z úkrytu vyskočil Potlouk. Jenže už nebyl ten malý, roztomilý králíček, na kterého byli všichni zvyklí. Byl několikanásobně větší. A rozhodně neměl v plánu si jen tak poskakovat někde stranou.

„Co jsi to sežral?!“ vykřikla na něj Enola. Čekali jste odpověď? Ta bohužel nepřišla. Jen doskákal doprostřed hřiště a odněkud začal vytahovat nádherně zbarvené kraslice. Pak se zákeřně usmál. Kraslice se začaly samy od sebe pohybovat. Nejdřív nenápadně – lehké poskočení, drobné kutálení. Najednou ale nabraly na tempu. Některé se začaly zvedat, jako by vzdorovaly gravitaci. Bylo jich všude plno. A nakonec začaly explodovat.  Barvy se rozlétly do všech možných stran a zanechaly za sebou ještě větší chaos. Jedna duhová explodovala přímo u Lucy. Další, tentokrát zelená, trefila Angelinu přímo mezi oči. Další se rozprskla vedle o tribunu. A pak přišla další úroveň. Stříbrná kraslice. Na první pohled nevinná, na druhý už tak ne. Rozletěla se na malé kousky, které se proměnily v lepkavé třpytky. Ty se přichytily úplně na všechno. Na vlasy. Na oblečení. Na košťata. Prostě na všechno. A co na tom bylo nejhorší? Nešly dolů.

„Ne, nejsem Edward, nejsem!“ křičela z tribuny slečna Barb, která se snažila ze sebe třpytky dostat. Nastalo ticho. Krátké a podezřelé. Objevila se černá kraslice. Zavrtěla se. A vybuchla. Vzduch se okamžitě zaplnil něčím… nepříjemným. Něco mezi kouřem a zápachem, který radši nechceš identifikovat. Reakce byly okamžité. Zakryté nosy. Úšklebky. A přesto se někdo stále smál. Z jedné strany se od Enoly ozvalo: „Fujko, to ty?!“ Z té druhé zase zvolala slečna Barb: „Kdo to byl?!“

Jedno z vajíček začalo praskat. Ne hlasitě, ani rychle. Jen nenápadně. Jako kdyby si toho neměl nikdo všimnout. „Něco se líhne…“ poznamenala chytře Lucy. Nadhodily se různé dohady, co by to mohlo být. Dráček, malý had… Skořápka praskla znovu. Napětí by se dalo krájet. Někdo čekal katastrofu. Někdo výbuch. A někdo další třpytky. Ale místo toho…

„Píííp…“ Skořápka se rozletěla na všechny strany a objevilo se něco nečekaného. Kuřátko. Malé a roztomilé. „Pííp, píííp!“ Panika se změnila na jakousi roztomilost. Ale jeho pípnutí se měnilo. Už nebylo tak roztomilé, jak všem na začátku přišlo. Každé pípnutí bylo hlubší. A nakonec se z malého žlutého klubíčka stalo něco většího. O hodně většího. Koule peří, která už nevypadala jako něco, co bychom chtěli držet v náručí. To žluté cosi mělo asi dva metry na výšku a rozpětí křidýlek takové, že by zasytilo jednu celou kolej.

„Bude z něj dinosaurus?“ ušklíbla se Lucy.

Kuře děsivým pískacím hlasem proneslo: „Máte něco k jídlu?“

Hledali jsme cokoli. Bertíkovy fazolky, vajíčka, zrní, Lucy si dokonce dovolila předhodit i nás, prváky! Ale kuře vše ignorovalo. Jeho pozornost upoutal letící camrál. Zhltlo ho, jako by se nechumelilo. Po chvíli si všimlo i potlouků. Oba na jeden hlt zbaštilo. Najednou jsme neměli s čím hrát. Někdo v rychlosti schoval zlatonku. Kuře pomlaskávalo a začalo růst ještě více.

Nicolle to brala asi jako nějakou dovolenou, protože zvolala: „Relax u moře!“ a skočila na záda kuřete. To se ohnalo a shodilo ji. Najednou začalo na hráče útočit. Angelina po kuřeti hodila sekáček se slovy: „Kdo si dá křidýlka?“ Kuře ovšem sekáček překlovlo jako párátko. Faye navrhla, aby ho někdo okouzlil. Pohodila vlasy, ale to kuře ještě více rozzuřilo, a tak po vlasech chňaplo.

„Já z tebe udělám piñatu! Takhle mi oškubat vlasy!“ Faye vytáhla z hábitu hůlku, zamířila na kuře a zvolala zaklínadlo *PIŇATUSKUŘECÍNUS*! Kuře se po zásahu kouzla vzneslo do vzduchu a celého ho ve víru obklopily barvy, pentle, květiny, až nakonec vůbec nebylo vidět. Když kouzlo odeznělo, uprostřed hřiště levitovala barevná velikonoční piñata.

Faye kolem piñaty proletěla. Nicolle ji zase začala mlátit a postupně se přidávali i ostatní. Piñata se zatřásla a objevila se v ní malá dírka, ze které vypadla jedna bertíkova fazolka. To se nepředala, že? Slečna Barb si začala prozpěvovat: „Má drahá, dej mi víííc, má drahá, dej mi víííc, má drahá, dej mi víc fazolek, HAÚ!“

Z piñaty po několika dobře mířených ranách začaly fazolky padat proudem na zem, dokud nevypadla poslední. Všichni je rychle sbírali do kapes. Vzduch se začal ochlazovat, jako by vše, co nás obklopovalo, začalo mizet do roztrhlé piñaty. Jakmile vcucla vše, zalilo nás oslnivé světlo. A jakmile světlo zmizelo, vše bylo tak jako normálně. Obyčejné famfrpálové hřiště, camrál a potlouky na svém místě… A my mohli pokračovat v tréninku.

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne