Sice s menším zpožděním, ale přece jen přináším ohlédnutí za dubnovým zmijozelským srazem v Praze. Některé vzpomínky si totiž zaslouží být zaznamenány, i když od jejich prožití uběhlo už pár měsíců. Čekalo nás setkání mnoha tváří, spousta smíchu, dobré jídlo, nečekané momenty a hlavně den plný zmijozelské atmosféry. Jak celý náš sraz probíhal? Dočtete se v článku.

 

Už několik týdnů před samotným srazem se naše Michellína Corbinová ujala plánování celé akce, která se měla uskutečnit 25. dubna. Jak už to u každého srazu bývá, řešily se všechny důležité detaily – čas a místo setkání, kam zajít na jídlo, ale samozřejmě i všechno ostatní, co k takové akci patří. Dny postupně ubíhaly a na našem zmijocordu začalo odpočítávání. Nechyběly ani klasické předsrazové obavy, jestli někdo na něco nezapomene.

Jenže největší drama nepřišlo během samotného srazu, ale už večer před ním. Domluva, že se Enolka, Lady a já sejdeme už ve vlaku a budeme sedět společně, vzala nečekaný obrat ve chvíli, kdy nám RegioJet změnil místa. A tak místo klidného těšení přišlo večerní řešení problému, hodinové shánění Enolky a malá panika.

Naštěstí všechno dobře dopadlo. I když pohled na chat určený k domlouvání srazu ve 23:00 večer před srazem musel být pro Michellínu pořádný zážitek.

A pak konečně nastal den D. Po týdnech plánování, odpočítávání a menších dramat přišel čas vyrazit do Prahy.

Cesta vlakem probíhala naštěstí klidně. V polovině cesty si ke mně přisedly holky, a tak jsem měla možnost poznat první tváře našeho milovaného Zmijozelu. Samozřejmě nechyběla ani typická debata na zmijocordu – tentokrát se řešilo, zda si má slečna Annya vzít barevné čočky. Moc se jí do toho původně nechtělo, ale hlas lidu rozhodl.

A tak bylo jasno.

Po příjezdu do Prahy jsme se vydaly na místo srazu k Luxoru, kde jsme chvíli čekaly na další účastníky. Postupně začaly přicházet další pro mě neznámé tváře a během několika minut nás byla pěkná zmijozelská skupinka. Na místě srazu nechyběla organizátorka Michellína Corbinová, slečna kolejní Barbara Arianne Lecter, slečna Annya Liddle, Enselis Ismenia, Enola Gatito, Lady Čarohůlka, Faye Sages, Hope Chainless, naše bývalá spolužačka Jamie Clavis a samozřejmě já, Amarantha Nocturne. Později se k nám přidali ještě Valvika Lopez, slečna Saiph Lacaille, Trumtorád Nezmar a Christyne Halwiger.

Když už jsme byly všechny pohromadě, nastal čas vyrazit na oběd. A upřímně – bylo na čase, protože některé z nás už začínaly bojovat s hladem. A možná i s dalšími drobnými potřebami, ale to necháme raději stranou.

Naštěstí jsme byly rychlé a za pár desítek minut jsme už seděly v Happy Bean Bistru, kde se k nám později přidala i Christy. Objednaly jsme si nejrůznější pití a jídla, která vypadala naprosto skvostně. A nejen vypadala – celý oběd jsme si opravdu užily.

Po jídle jsme si daly chvíli odpočinek a nechaly vše trochu slehnout. Právě v tu chvíli přišlo malé překvapení od Enolky a Ensí, které nám předaly krásné dárečky. Každý dostal lahvičku a hada se svíčkou, které nám budou tento společný den připomínat už navždy.

V lahvičkách se navíc ukrývaly malé srolované papírky, na které se každý z nás podepsal. Slečna Barb se rozhodla přidat Fejce i tajný vzkaz, který ovšem přinesl jeden z nejvtipnějších momentů celého dne. Fejka totiž nedokázala vzkaz rozluštit, a tak Enolka nabídla pomoc se slovy: „Ukaž, já ti to přeložím.“ A následně papírek jednoduše přeložila napůl. Tento skutek se okamžitě stal jedním z vtipů dne a pobavil úplně všechny.

Po této veselé chvilce jsme se vydaly do nedalekého parčíku, kde jsme si sedly do trávy a pokračovaly v povídání. Smály jsme se, probíraly nejrůznější věci a zároveň se snažily popsat Valvi, kde přesně se nacházíme. Ta se nám samozřejmě ještě předtím snažila dovolat. Bez úspěchu.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo a Valvi nás našla. Ještě chvíli jsme seděly, holky obdarovaly nový přírůstek svými dárky a Valvi zase nechala kolovat deník, kde jsme se měly všichni také podepsat a namalovat kočičku. A na její malý papírek u lahvičky některé namalovaly kočičí zadeček. Který je podle vás nejhezčí?

Vydaly jsme se dál naší cestou. Tentokrát směrem na Václavské náměstí a do tamějšího Luxoru. Některé odešly s prázdnou, jiné si odnesly i nějaký ten úlovek. A ano, já patřila mezi ty druhé. (No jo, ale ani slovo o tom, že Áma tuto tašku při odchodu zapomněla v čajovně a nebýt mé dobroty, měla bych úlovek místo ní já, pozn. Saiph.)

Další a zároveň poslední zastávkou byla čajovna Buddha. Hned u vstupu se k nám připojil Trumta, takže jsme se společně usadili v útulném prostoru s polštářky na zemi a malými stolky, který byl jako stvořený pro dlouhé povídání. Objednali jsme si domácí limonády, něco dobrého na zub a já s Michellínou jsme si dokonce dopřály i dýmku.

Po chvíli k nám dorazil poslední človíček, tím byla slečna Saiph. A právě tady začal čas utíkat neuvěřitelně rychle. Povídali jsme si, smáli se, a dokonce padlo několik návrhů zasedačce. Ani jsme se nenadáli a pomalu nastal čas loučení. Postupně se většina z nás musela vydat domů, včetně mě, Enolky a Lady. Zaplatily jsme tedy účet a vyrazily zpět na vlak.

Svůj první zmijozelský sraz hodnotím jednoznačně 10/10. Byl to den plný smíchu, nových setkání a krásných vzpomínek. A kdo ví… možná se brzy dočkáme dalšího srazu, tentokrát v Ostravě, který budu mít možnost organizovat já.

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne