Články podle Redakce

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Nad hradem vycházelo slunce a jeho první paprsky se líně převalovaly po klidné hladině Hanibalova jezera. Jediné, co narušovalo klid, byl vřískot jakéhosi ptáka, který se usadil na vrbě mlátičce a teď jí byl surově škubán a mlácen. To ale nebylo všechno, co se dělo. Z hradu, v místnosti, kde se nacházela nástěnka se soutěžemi, se pohybovaly tři osoby. "Nalep tam ještě tohle," cpala Elizabeth Petule písmenko, které před malou chvilkou Niam ukázkově vystřihla z jednoho výtisků Denního věštce, který se válel opodál s usmívající se tváří šéfredaktora na hlavní straně. "No jo furt," pípla Petula a uklidňovala se myšlenkou na to, jak ďábelský plán vymyslela, jinak by ty dvě nejraději za to peskování zabila. "Muhahahahaaaaa!" ozvalo se sborem, když výhružný dopis a oznámení o stávce spočinulo na nástěnce, kde jindy byly soutěže, které dámy velmi pečlivě uschovaly do kabely a odtáhly z dohledu studentů. Byl čas snídaně... U nástěnky byl v tuto ranní dobu klid. Většina studentů ještě spala nebo (ti pilnější) již seděli ve Velké síni a přecpávali se u snídaně, aby pak celý den nemuseli jíst a mohli jenom psát soutěže. Jen jedna culíkatá havraspárská studentka si to hopsala k místnosti soutěží, protože nechtěla být viděna jak si bere zadání soutěží. ,,Tak to jsem zvědavá, kolik tam zas bude soutěží, já ty soutěže fakt nenávidím, je jich hromada a mně to nebaví prostě děl ... ÁÁÁÁÁÁ!!" Modrá studentka začala vřískat na všechny strany. ,,KDE jsou MOJE soutěže?! Já potřebuju svoje soutěže, nemůžu bez soutěží být, vraťte mi moje soutěže!!!" Havraspárské děvče vběhlo do Velké síně s polovinou pergamenu, který visel na nástěnce soutěží. Velká síň ztichla a pozorovala Linn s papírem, která stála ve dveřích. ,,Nejsou soutěže," pípla Linn. Uplynula sekunda ticha.. dvě.. V tu chvíli jako by vybuchla ve Velké síni bomba a všichni se snažili vyběhnout ze síně k soutěžím a přesvědčit se o pravdivosti těchto slov - to přeci nemůže být pravda?? Nemůžou zrušit soutěže, nebo snad ano..? Zatímco se mraky studentů mačkalo před nástěnkou soutěží mladý profesor Werewolf si spokojeně mnul ruce. Dohnat dámy k uzavření soutěží byl skvělý nápad. Své studenty donutil si stěžovat dokonale. Teď už jen zařídit aby se zredukoval počet předmětů a jeho studenti mohli vyhrát pohár. Jeho plán byl dokonalý. V tu chvíli už do Velké síně vstupovalo více a více studentů z různých kolejích a mezi nimi se šířila zpráva: „Nejsou soutěže!“ Z různých koutů síně se ozývaly rozdílné názory. Někteří byli nadšení z pár chvil volna. Jiní nadávali, že nebudou body. Někteří přišli s pečlivě zalepenou obálkou plnou soutěží, kterou chtěli dnes poslat, ale jelikož nevěděli, kdo soutěž vypsal, nevěděli vlastně komu poslat onen dopis. Studenti zmateně seděli ve Velké síni a nevěděli co dál. Jedni plakali, druzí se šíleně smáli. Emoce byly k neudržení. Jedna studentka prvního ročníku se ve v agónii svalila na zem a bušila pěstičkami do země, řvala a kopala všude okolo. V tuto chvíli do síně vstoupil pan ředitel. Uslzené oči na něj pohlédly s nadějí, do vysmátých obličejů se vkradla pochybnost a pan Werewolf viděl prasknout svou dokonalou bublinu. Pan ředitel však řekl jen: „Nezoufejme! Všechno bude v pořádku!“ Všichni vykřikli v jásot, neb víra v pana ředitele byla vždy hluboko zakořeněna. A stejně jako pomohl při výlovu, se chystal pomoci i teď. Spěšnými kroky došel do Prasinek, kde se rozhlédl, a když zjistil, že ho nikdo nevidí, přemístil se. Když se pan ředitel ani po dvou hodinách nevracel, hradem se začala šířit panika a ze všech stran se nešuškalo o ničem jiném, než o soutěžích, stávce a dalších věcech (jako byly stávka a soutěže), které byly trnem v oku nejednoho studenta. Utvořily se dva břehy a uprostřed stála madam teTiba, která se snažila rozehnat emoce. "Ale no tak, poslouchejte, to, co se stalo byl jistě nejlepší nápad, jak trochu pročistit atmosféru, tak co kdybyste si podali ruce a šli se projít k jezeru?" Promlouvala konejšivým hlasem a těkala z jednoho tábora na druhý. Nad hlavou jí proletělo shnilé rajče a rozplizlo se na transparentu, který hlásal "SOUTĚŽE NÁM VRAŤTE, BODOVÁNÍ ZVRAŤTE!", který ihned nahradil transparent nový - čistý, který prorokoval "100 NA DEN!!!". To už profesorka věděla, že tady její místo není a odklidila se do bezpečí její koleje, ze které se hádky účastnilo jen několik málo studentů. "Soutěže potřebujeme, jsou nejlepší!" řval právě jeden neidentifikovatelný prvňáček na nějakého sedmáka, který se ve skupině antisoutěživých bil právě na prsou, že za celý školní rok neudělal ani jednu soutěž, a že ji nepotřebuje. "Nepotřebujeme, soutěže jsou zbytečné, je jich moc a na nic!" hájila antiskupinu dívka z třetího ročníku. "Ale potřebujeme, jak teď vyplním svůj život? Co budu dělat? Vzali jste mi mou jedinou lásku!!!" Ze všech stran se ozývaly nejrůznější výkřiky a atmosféra byla hustší než sklenka máslového ležáku. Až už to Kristii přestalo bavit, vzala nejbližší transparentní ceduli, která hlásala stažení počtu možných předmětů k zápisů na nula, a praštila jí jakousi žlutou prvačku, která křičela nejvíc nahlas a vynahrazovala to, že tam žádný jiný žlutý není, po hlavě. Jenže prvačka začala křičet ještě víc a kolem ní začaly křičet i další ovlivnitelné žluté studentky, které se tam zčista jasna vyrojily s transparentem, který byl naprosto mimo ( 'Mír a pohár pro všechny' ?!). To už to nevydržel ani John a stoupl si na havraspárský stůl. ,,TICHO!!!" Zakřičel na celou velkou síň. ,,Mám tady zadání soutěží, ale jestli nebudete držet tlamy, nic vám nedám!" V tu ránu celá Velká síň chytla Johna očima, nikdo se nehýbal, jen všichni hypnotizovali stoh papírů, které John držel v ruce. Ticho přerušila až jedna červená studentka. ,,Vemte mu je někdo!!" Ovšem John má velmi rychlé reflexy, takže hodil zadání vždy poblíž postávající Larrie, studenti se vrhli na ní a John si v klidu odkráčel. Nejenže se zadání soutěží nenávratně zničilo, takže nebude možné si je ani později dodělat, ale naše šampionka nyní leží na Ošetřovně, jelikož na ní skupinka zelených studentů v jednu chvíli vyslala deset různých kouzel s výmluvou, že chtějí soutěže. Ať je pravda jakákoliv, nemáme soutěže, nemáme šampionku a nemáme ani tu skupinku zelených studentů (ale toho si nikdo nevšiml). Ale pan ředitel prý přeje nemocné červené prefektce (?!) brzké uzdravení.

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  Ked důstojným krokem kráčela po hradě. V rukou nesla bedýnku s neznámým obsahem, ve které to při kařdém kroku zahrastilo. "Šchr, šchr, šchr... šplouch..." Ked se zastavila a nadzdvihla obočí. Udělala další krok. "Šplouch." Zakroutihla hlavou a zkoušela jít dál. "Šplouch, šplouch," teprve po čtvrtém šplouchnutí si uvědomila, že jí teče do bot. "Co to jééé?" vykřikla a upustila krabičku, které pohodlně odplavala s proudem vody, který se řinul z dívčí umývárny k jezeru. "Heeej! To jsou moje korálky! Kdo jako udělá tu hodinu jako?" Ked vřískala na celou chodbu, ale vše se jen rozléhalo o prázdné stěny. Většina hradu byla totiž již u jezera a vyhlížela kolejní i nekolejní věci, které s sebou voda strhla a odnesla do hlubin jezera... Ked se připlížila ke skupince studentů, kteří stáhli nejblíž k hradu a dala se do poslouchání. ,,Asi nějakej zpětnej efekt.. Jak vyházeli půlku věcí o leteckym dnu, který se pak vrátily, tak teď jsou zas v jezeře." ,,Vždycky něco vyplave a musíš tahat.." ,,Nešahej na to, ty demente, to je moje!!" Na kraji jezera stála skupinka různobarevných studentů a spolu s profesory šťouchali do Zmijozelského křesla, které čouhalo z jezera nejblíž břehu. Žádná kouzla nějak nepomáhali, takže si ta odvážně skupinka začla vytahovat rukávy a kalhoty a začala vytahovat gauč. Užuž ho trochu povytáhli, ale v tu chvíli byli odhozeni na břeh a z jezera se ozval temný hlas: ,,Nevydám to do špatných rukou!" Po chvíli všem došlo, že si každej musí vytáhnout to svoje, ale to už gauč odplul a připlul těžký havraspárský stůl. Přiběhlo k němu sedm malých prváků a hééj rup stůl byl venku. Tím byli všichni potěšeni, že to půjde lehce.. Ale to byl omyl! Po stolečku přišlo na řadu přišel hradní pilíř. Většina osazenstva koukala kdo se k tomu vrhne, čí to teda vlastně je. Každý koukal na toho vedle sebe ale nikdo se k tomu nějak neměl. Až madam Ked vykřikla: „Ale pro Salazarovi rány nechte mě projít.“ Prodrala se změtí studentů a popadla pilíř a začala ho sama tahat z vody. „To mě to jako necháte tahat samotnou?“ Mnoho zelených studentů s úšklebkem na rtech přikývlo ale aktivní Havraspárští se přihrnuli k profesorce a jakmile přispěl i svou velkou silou profesor Werewolf pilíř byl hned venku. Pak nepatrně vyplaval obraz Salazara Zmijozela. To byl pro zelené šok. Za prvé vzít jim takovou cenost už bylo samo osobě bylo nepřístupné ještě aby ho museli tahat z jezera. Nicméně čest Zmijozelským říká hodně takže je nikdo nemusel popohánět aby se k obrazu vrhli a začali ho společnými silami tahat. Kolem obrazu se jich hned seskupily davy. Celkem tahalo obraz 10 studentů a ostatní povzbuzovali. Vždyť přece modří vytáhli stoleček hned. Chvíli tahali ale obraz ne a ne povolit. Co to má znamenat. Studenti Zmijozelu si mezi sebou vyměňovali udivené pohledy. „Asi na Salazara potřebujeme větší sílu!“ zavelela Barbara a hned se přiřítili další a další zelení studenti a tahali obraz. Čím víc však bylo studentů tím větší obraz kladl odbor. Madam Ked to nakonec nevydržela a se slovy: „Puste mě k tomu vy holoto neschopná!“ Strčila do studentů kteří následkem toho upustili obraz. Jediný student, který ho ještě pevně držel byl nebojácný prvňáček Hugh, kterého ovšem obraz stáhl sebou do jezera. Naštěstí uměl plavat a tak se celý zmáčeny vysvobodil z jezera sám. Nicméně obraz byl pryč. Zmijozelští za ním hleděli se smutným pohledem v očích. Pak kdosi vykřikl. „85!“ "Cože?" studenti zmijozelu se dívali jeden na druhého ve velkém hloučku, když byli odtrkáni aktivními mrzimorskými, kteří se šli pro svou klec na myš. "To jako tolik?" nechápavě na sebe koukali a pak pokukovali i po přihlížejících, ze kterých se jich několik škodolibě usmívalo. "No to snad není možné!" postěžovala si Elanis, když koukala na puchýře, které se jí stačily udělat, jak zabírala za rám obrazu, který byl nejspíš velmi velmi těžký a nasáklý vodou. "Spíš jestli se neutopil Hugh," pronesla Tydynka starostlivě, když koukala na prváka, který vykašlával ve velkém vodu. "Bych do toho kopl," prohlásil Henrik a vydal se směrem ke hradu, ze kterého přitékaly další a další věci. "Beztak je to na nic," mávl ještě rukou, když mizel za zatáčkou klikaté cestičky. Několik dalších zelených a červených studentů přitakalo a vydalo se za ním. Ked na to na všechno jen zůstala koukat s pootevřenou pusou a když se vzpamatovala, řvala na odcházející hlouček: "A až vylovíme Salazara, budete ho fénovat bez elektřiny a bez kouzel, tak!" A podklouzl jí podpatek a zapadla do blátivé vody vedle žlutých tahajících klec, ale už tam bohužel nebyl žádný zelený, který by jí vytáhl.