Módní Nevkus podruhé

18. 12. 2010 Redakce 0

Z předalekých dálek k nám zavítaly dvě módní policistky slečna Christianna Diórová a slečna Prada de Lacoste. Doslechly se totiž, jak to u nás na škole chodí s módou a rozhodly se, že to tak nemůžou nechat. Přijely tedy, aby vám ukázaly, že krásná slova muže: „Ve všem vypadáš úžasně.“ nejsou vždy pravdivá.

Hadí král má teď jedinečnou možnost přinést vám jejich kritiku přímo až domu. Nelekejte se jejich ostrého jazyka. Přece jen nejsou zdejší.

Christianna Diórová: Vítejte u pokračování Módního Nevkusu. Znovu jsme se s mou kolegyní porozhlédly po chodbách hradu a vybraly jsme pro vás ty čtyři nejzajímavější modely. A jaké?

Prada de Lacoste: Ano, ano, bonjour, mon cher čtenáři. Podíváme se na to.

Světe div se ale co nám to přišlo na oči v chodbách hradu, tomu jsem sama nevěřila. Má kolegyně mě musela štípnout, abych si byla jistá, že slečna Brianag opravdu má na sobě takové množství krásných barev, které společně tvoří jeden nepopsatelný hnus. Kdybychom slečnu tak nějak řízli, dá se říct, v pase mohli bychom oznámit, že její nohy společně s hnědými botkami, kostkovanými punčocháči a hnědou sukýnkou vypadají přijatelně ne-li velmi půvabně a hezky. Ale to by nesměla existovat horní polovina těla. Slečna má krásné modré oči a proto by mi nevadilo modré triko zkombinované s modrými návleky na rukou ale, pane bože, co za kus hadru si to natáhla na krk? Já chápu, že je zima ale tohle? Tohle se hodí tak maximálně schovat někam pod kabát. A o klapkách na uších ani nemůžu mluvit. Vždyť jsou růžové.

Ne opravdu, kdybychom slečnu rozřízli na 3 části. Nohy trup a hlava. Je každá část perfektní (až na ten šátek, ten bude odporný kdykoliv). Nicméně společně tyto části tvoří jeden opravdu, opravdu odporný celek. Proberte se. Hnědá s modrou nejsou kamarádi!

Christianna Diórová: Mně se neskutečně zalíbila kombinace modrého trička společně s tím jakýmsi páskem (nevím, jak tomu tady říkáte)! Za to tleskám. Ale jak řekla kolegyně, ten zbytek k tomu absolutně nepatří. Nesnáším ty modré návleky, vůbec se nehodí. Nemluvě o růžových klapkách a pro více barev – punčochy. Slečno, máte doma zrcadlo?

Christianna Diórová: Na začátek bych chtěla říct, že slečně Adrianě strašně závidím. S takovouto barvou pleti si můžeme dovolit bílé letní šatičky a případně i křiklavě růžové kalhoty. Tmavá pokožka vyvolává krásný kontrast, který když správně využijeme, tak to budou body pro nás. Adriana zvolila Elfí obleček, který s její pletí opravdu kontrastuje. Chválím jako doplněk i čelenku, která ladí nejen barevně, ale i stylově. Každopádně by to chtělo nějaký doplněk ve formě řetízku či náramku, protože takto to působí velice lacině, jako kdyby toho slečna chtěla mít na sobě úmyslně co nejméně. Taktéž bych doporučila nějaké vyšší boty typu kozačky nebo nějaké provázkové, případně nějaké vhodné silonky či něco podobného. Nejen z hlediska toho, že vám bude větší teplo, ale také to lépe vypadá a boty nepůsobí jako kdyby jenom šly kolem a nááhodou se nazuly na vaše nohy. Ale snažně vás prosím, dejte pryč tu žlutou gumičku!

Prada de Lacoste: Slečna Adriana. Ano, má nádhernou pleť. Jen mi přijde, že by své oblečení měla volit do trochu méně světlé barvy. Přijde mi, že strašně moc svítí. Je to skoro jak světluška. No ale i tak je na tom stále lépe než polovina hradu.

Christianna Diórová:  Ach, pomoc? Slečnu Elanis jsem na hradě potkala hned první den a potkávala jsem jí i další dny a vždy byla krásně oblečená! Co se stalo, že na sebe byla přinucena obléknout… toto? Bolí mě z toho oči! Ehm, dobře, chtěla bych slečnu pochválit za sledění barev. Máme tu klasickou kombinaci černé a bílé, kterou oživuje červená, je tedy vidět, že jsme Elanis neztratili z módního hlediska úplně. Ono by to zase nebylo tak špatné, kdyby zahodila ty noty, to fialové chroští ve vlasech. A vůbec, kdo chce ve vlasech nosit pugét fialového čehosi?! Masku bych nechala, je příjemným zpestřením. Ale ty rukavice také dolů, vypadají spíš jako zaprané, než bílé. Brr. Pokud na tom medvídkovi trvá, tak ať si ho nechá, no. Ale ty noty mě opravdu pobavili, to jsem na svých cestách po světě ještě neviděla, že by noty mohly sloužit jako módní doplněk!

Prada de Lacoste: Moje oblíbená slečna Elanis. Žena s velmi dobrým vkusem. Tentokrát musela asi vstát špatnou nohou. Kdyby nechala doma fialové kanzaši, egyptskou masku, toho medvídka noty a rukavice udělala by líp. Jelikož jsem tuto slečnu nepotkala poprvé věřím ,že dnešní model byl jen výjimka neboť slečna měla nějaké povinnosti a musela takto vypadat. Jinak si to ani neumím představit.

Prada de Lacoste: A konečně jsem na hradě narazila na nějakého elegantního pána. Tohohle mladíka jsem si prostě musela vyfotit. Vždyť se na to podívejte. Dokonalé sladění barev. Dokonalý styl. Dokonalá čest koleji. Jen těch prkotinek by sebou mohl tahat trochu méně. I tak je ale vidět že někteří muži prostě mají styl. Mladého muže jsem si nejdříve zaměnila s někým z profesorů, neboť z něj zářila inteligence a vědění ale později jsem pochopila, že je student a proto před ním musím smeknout. Jako student se opravdu umí oblékat. Zvlášť když přihlédneme na to, jak si studenti těžko přivydělávají. No a dále tomu nemám co dodat.

Christianna Diórová:  Pan Nebelbrach opravdu ví, jak zacházet se svým šatníkem! Líbí se mi kombinace, slazení, všechno. Jen bych doma nechala tu sochu papouška, která se opět opakuje nebo pochodeň. Halda sněhu ve mně vyvolává spekulace. Co mladý pán skrývá pod sněhem? Že by mrtvého lva?

To je od nás pro tentokrát vše. Těšíme se na vás příště ve speciálním vydáním, kde se zaměříme na modely, na které jsme narazily na vánoční besídce!

Mýdlová opera podruhé – Famfrpálový pat (a Mat?)

12. 12. 2010 Redakce 3

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."   Byl sychravý den, nikomu se nechtělo vystrčit paty z hradu, ale jedna jediná událost udělala to, co by neudělal ani hon na 1000 bodů zadarmo. Rozhodující famfrpálový zápas se blížil. Proti sobě měly nastoupit družstva profesorů a Nebelvíru - dva velmi silní a vyrovanní soupeři, kteří mohli zapříčinit famfrpálový pat letošní sezony. Chumelenice za okny nikoho neodradila od toho, aby se vydal přes zavátou stráň koukat na boj, který spolu tyto týmy svedou. Rychle se uzavíraly sázky a skeptik Lee Mortir chodil po hradu a mumlal si cosi o vedení týmů a "já bych jim ukázal, jak se to dělá". Pomalu ale jistě se začalo schylovat k nejhoršímu. 9:58 už byli hráči připravení na svých košťatech a netrpělivě ťapali v břečce, která pokrývala famfrpálové hřiště. Zmijozelský tým si na tribuně přes huňaté rukavice okusoval nehty a komentátor hlásal: "Zápas bude zahájen za pět, čtyři, tři, dva jedna..." Zazněl hlasitý hvizdot píšťalky a všech 14 hráčů se odlepilo od země. Zraky diváků se upřely na 14 statečných, kteří se vydali do toho sajrajtu létat. Nikdo jim to nezáviděl, ovšem každý to znal, když Vás famfrpálový kapitán vytáhne za límec z vyhřáté postele a prostě vás posadí na koště a 'sraž co nejvíc v té jiné barvě, než máš ty'. Jasnou výhodu mají modří a žlutí, kteří se alespoň na tom koštěti stihnout rozkoukat. No, to odbočujeme. Zápas byl velmi vyrovnaný po celou dobu a dalo by se říct, že profesoři chtěli napravit svou reputaci po ostudném zápasu se zelenými a dali se do boje. Mírumilovná Leti střílela potlouky po všem, co se hýbalo nevyjíma hráče vlastní barvy, střelci stříleli camrál kam to šlo. Ovšem zápas ne a ne skončit i přes velké nasazení. Dalo by se říci, že profesoři to mají v kapse. Jenže přišlo odpoledne a tajná porada s panem ředitelem. Kapitánka profesorského týmu, paní profesorka Malrinová, najednou opustila svou pozici a nechala za sebe nastoupit na brankářském postu velmi chabou náhradu. Není tedy divu, že se skóre začalo měnit ve prospěch Nebelvíru. Bylo to, jako kdyby profesoři v bráně ani nikoho neměli. Brankář lítal ze strany na stranu, většinou však na starnu špatnou, než letěl camrál. Pravděpodobně byl pod vlivem matoucího kouzla, jinak si to totiž diváci nemohli vysvětlit. Zmijozelské řady začaly blednout. Bylo to tady. Okamžik, kdy Nebelvírští vyrovnali skóre. Okamžik, kdy už stačilo úlisnému Nebelbrachovi, aby chytil zlatonku a naděje Zmijozelských by se navždy rozplynuly. Z hráčů na hřišti už se pomalu ale jistě stávaly rampouchy. Jejich ruce a zadky přimrzaly ke košťatům. Nejzmrzlejší však byl pan profesor Werewolf, který zrovna zapomněl své teplé podvlíkačkové kalhoty, a proto se na koštěti cítil poněkud více nesvůj. Sám si pod nos nadával, jak je hloupej, že kdyby dneska spal ve své posteli, na kalhoty by určitě nezapoměl. Když už to doopravdy vypadalo, že Nebelvír nakonec zvítězí, přihrnula se na hřiště kapitánka profesorů. Celá rudá, ale nikoliv od mrazu, ale od zlosti. Začala na své hráče z plna hrdla křičet: "Vy bando líná koukejte pohnout těma zmrzlejma zadkama a ať to lítá." Celá rozčílená pak nasedla na koště a mumlala si pod nosem: "Mně nikdo nebude říkat jak to mám tady hrát. Mně je jedno, že se tomu dědkovi nechce nic řešit. My si tu ostudu prostě nemůžeme střihnout." Přiletěla k nejbližšímu odrážeči čmajzla mu pálku, sestřelila svého vlastního neschopného brankáře a vrátila se do brány. A to začal, vážení přátelé, jiný tanec. No a abyste věděli, co paní profesorku tak vytočilo. Víte, on totiž pan ředitel paní kapitánce oznámil, že nehodlá řešit žádnou patovou situaci, a proto nesmí profesorský tým vyhrát. Paní kapitánka se s tím ale nehodlala smířit. Hra je hra a autorita pana ředitele zde prostě nehraje žádnou roli. I pod podmínkou, že by byla vyhozena ze svého postu famrpálové kapitánky, dokonce i ze své funkce profesorky se rozhodla tenhle zápas proti Nelelvíru vyhrát. Potlouky létaly na všechny strany, pan Orionis (kdo ví, z jakého důvodu) na postu střelce kličkoval mezi nebelvírskými, svou vlastní krví, a snažil se dát co nejvíce gólů. Madam te Tiba se marně snažila zahlédnout zlatonku, která se jí posměšně třepetala za zády a kolejní ředitelka Zmijozelu, Ked Looben se krčila za svou odražečskou pálkou jako dítko, které se bojí dostat potloukem do hlavy. Komentátor mezi tím hlásil nesmysly, jako: "Cukrkandlový potlouk pohmoždil slečně Brownové oko" a "čokoládový camrál proletěl fondánovou brankovou tyčí! Skóre je 1520: 1600 pro Nebelvír!" I přes veškerou snahu profesorů se skóre nebezpečně přiklánělo na stranu Nebelvíru a kdesi na profesorské, fialovou barvou potažené, tribuně, seděl pan ředitel a mnul si ruce. Někteří tento počit přisuzovali zimě, ale jeho kachnička přesně věděla, o co jejímu páníčkovi jde. "Vypadá to dobře, holka moje žlutá," protáhl Nim a zamaskoval to vysmrkáním se. "Pohár půjde tam, kam patří, i když..." Pan ředitel se dlouze zamyslel. "Co kdyych si ho nechal v případě patu já sám?" Kachnička se ďábelsky zazubila a pokývala. "Hm," pronesl Nim. "Musím zavolat Malrinku." S těmito tichými slovy se zvedl a odešel kamsi dolů z tribuny. A najednou si to pan ředitel cupital dole po hřišti. Madam Malrinová, která se co nejvíc soustředila na létající camrál, se snažila nevěnovat ničemu jinému. Ovšem když zahlédla mávajícího ředitele dole na hřišti, který naznačoval, ať sletí dolu, tak už jí opravdu došly nervy. Přilétla ke Kedě, která tam stejně vlastně k ničemu nebyla, vzala jí pálku a vší silou odpálila letící potlouk směrem k řediteli. Merlinudík (žel?) se netrefila. Zásah byl přímý a to do letící madam Leti, která se hnala za zlatonkou. Nejenže letící potlouk zlomil madam Leti ruku, ale odrazil zlatonku přímo do ruky všudypřítomného Nebelbracha (z tajných zdrojů máme, že se Nebelbrach pokoušel získat místo havraspárského chytače, bohužel jeho velký talent o tolik převyšoval talent ostatních modrých, že byl odhalen). Zmijozelští studenti ztuhli. Nevěřícně hleděli na vítězoslavně kroužícího Nebelbracha, jak mává zlatonkou v ruce. Madam Malrinová přistála vedle ředitele a vlepila mu obrovskou facku. "Co si to jako myslít,e že jste?" vykřikla na něj. Vedle nich přistála ještě madam Leti a dožadovala se napravení své zlomené ruky. Pan Werewolf si to rovnou namířil do hradu pro své spoďáry a madam Ked se rychle běžela schovat mezi řady svých studentů, aby unikla zlosti své kapitánky. Zelení však zhnuseni zápasem se spolu s ostatními fanoušky vydali do svých teplých kolejních místností. Jen Nebelvírští ne. Ty se společně snesli na zem a poskakovali kolem Nebelbracha. Nebelbrach plný radosti nedůstojně vyplazoval na profesory svůj jazyk a vystrkoval na ně své holé pozadí. Naštěstí si toho povšimla madam Orionis která mu pohotově vpálila ohnivou kouli přímo do zadku. Dovedete si představit tu bolest. Zvlášť když Nebelbrachův zadek byl pořádně zmrzlý. Nebelvírské to však neodradilo s hlasitým jásotem odnesli Nebelbracha na ošetřovnu. Za nimi se pomalu loudala madam Leti doprovázena jednou modrou studentkou, o které nikdo netušil, kde se vzala. Ale to už je úděl modrých. Ty se objevují všude tam kde by je nikdo nečekal. Na hřišti zůstali jen madam Malrinová a pan ředitel se svou žlutou kachničkou. Madam Malrinová si nebrala vůbec servítky a do pana ředitele se pěkně zhurta pustila. Ve smyslu jak si to vůbec dovoluje takhle narušit hru, co si o sobě myslí, a tak. Nakonec ani pan ředitel se neudržel a posílal madam Malrinovou do míst kde slunce nesvítí. Nakonec to dopadlo tak že madam Malrinová nasedla na své koště a uraženě odletěla do hradu. Pan ředitel však v této konverzaci nechtěl skončit, a tak si přitáhl milou madam zase zpátky. Takže se tam ještě nějakou chvíli hádali. Nikdo z hradu vlastně nevěděl, kdy ona hádka skončila. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, neboť za chvíli se hradem nesla jedna zpráva, která zamotala hlavu snad všem. Na hřišti totiž kromě madam Malrinové a pana ředitele zůstal ještě Lee. Nechápavě hleděl na světelnou tabuli, která hlásala 2650 Profesoři : 2640 Nebelvír. "Jsem snad jediný, kdo se vždycky kouká na konečné skóre? Nebo jsem se zbáznil." Zamumlal si pro sebe. Ale Lee se nezbláznil. Byla to pravda.  Nebelvír nevyhrál...

Mýdlová opera poprvé – Vydařený víkend

5. 12. 2010 Redakce 5

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." Bylo po večerce, několik posledních lidí se táhlo z knihovny s horami pergamenů v náručí do svých kolejních místností. Jen dívka s kruhy pod očima a rudými vlasy do toho ještě hlasitě nadávala: "Zabiju je, já je zabiju!!! Neměli ukončit zápis už na začátku termínu? Jaktože Jane má najednou tolik předmětů? Nesmí mě předběhnout, NESMÍ!" Za zády se jí ozval skřehotavý hlas. "Klid slečno a mazejte spát, než vám strhnu body." Když se Wenai otočila, málem jí popadaly z rukou všechny těžké knihy. "Vy?" „Co prosím?“ zeptal se profesor nechápavě. „VY!“ křikla na něj se zlostí Wenai. „Jak to se mnou mluvíte?!“ vyštěkl na ní hned a celou jí přitom poprskal. „Ta dnešní mládež. Chovat se to neumí a ještě to tu dělá nepořádek. Seberte ty knihy ze země!“ Wenai se poslušně ohnula pro knihy které se válely profesorovi u nohou a všimla si jeho nových krokodýlích kozaček, překrásně vyleštěných se stříbrnou sponou. Pomalu si skládala knihy zpět do náruče a přitom nevěřícně koukala na boty. „Jak… Jak… Já… tohle…“ začala koktat na profesora a přitom přelétala pohledem mezi jeho přísným obličejem a botami. „No moc tu nekoktejte, nemám čas! A vy tu také nemáte co dělat!“ „Nemáte čas, to jdete konečně vyřizovat tu naší kolejní objednávku?“ zamumlala potichu Wenai směrem k Werewolfovi. „Říkala jste něco?“ zeptal se profesor s přísným výrazem. „Ále, vůbec nic,“ Wenai se raději otočila na podpatku a kráčela na druhou stranu směrem k bodovacím hodinám. Tady narazila na párek havraspárských studentek, které si to mířily ven s profesorem Georgem. Wenai jenom zakroutila hlavou a pokračovala nahoru. Rozhodla se, že se ještě zastaví v koupelně.. Omrknout, jestli vypadá jinak, když už dneska překonala těch 20 000 bodů. Vešla do koupelny a zarazila se a v zápětí se rozesmála. „Haha, Moorenová, už chápu, že jsi v bodování pode mnou a proč jsi si musela nabrat další předměty!“ Jane se rychle odtrhla od neidentifikovatelného nebelvírského chlapce a dělala, že si přepudrovává nos. Když už nanášela čtvrtou vrstvu makeupu pochybné barvy, konečně se začal vytrácet ruměnec. "Lafayette! Co tu u všech bodožroutů děláš?!" rozkřikla se Jane, když si upravovala rtěnku a pozorovala, jak její partner zbaběle leze po čtyřech z dívčích umýváren. 'Tohle už snad není možné...' pomyslela si Wenai, když se chystala odpovědět, ale v půlce nádechu se zarazila. Pusu zase rychle zavřela, doplula ladnou hadí chůzí k zrcadlu a podívala se na sebe. "No, obvykle to bývá o procento lepší," kriticky konstatovala svůj zevnějšek, ale poté koukla v odrazu v zrcadle na Jane, která se snažila nacpat si vlasy do ohromného skřipce. "Ale vzhledem k okolnostem..." Wenai se otočila na podpatku, přehodila si knihy do druhé ruky a ještě ve dveřích se otočila na svou nebelvírskou sokyni. "Mimochodem, ty předměty nemáš mít! A já se postarám o to, aby tady všechno chodilo podle pravidel! Jako že se Wenai Lafayette jmenuju!" Druhý den se Wenai probudila a zahleděla se na strop svého pokoje. Hlavou se jí honily myšlenky z předešlého večera. ,Přitroublej John si nedělá čas na naše objednávky, ale sám si to tu špacíruje v krokodýlích kozačkách. A to nedávno prohlašoval, jak si zmijozel nemůže dovolit hadí boty že to prostě není ono a toto a tamto… A jak si sypal jednu výmluvu za druhou. Idiot.´ zamračila se na závěsy kolem své postele a vzteky je rozhrnula. Koukla se na své spící spolužačky a maličko se usmála když viděla sladce spinkající Barbaru která si spokojeně na své hrudi tiskla žabí polštářek. Chtěla jí vzbudit aby mohly nějak vyřešit ten problém s předměty, ale rozhodla se, že to nechá na později, až se Barb vzbudí sama. Přece jen, nemá to zrovna lehké. Wenai šla tedy do koupelny trochu se upravit. Cestou začala uvažovat, co asi řekne milému panu řediteli, až ho dneska uvidí. Nejraději by mu omlátila o hlavu Info od vedení školy z 11.4.2010, ale bylo jí jasné, že si nic takového dovolit nemůže. Přeci jen, salazarví, jestli není možné třeba Zmijozel zrušit. Ne že by se tomu Wenai divila. Nakonec se rozhodla pro improvizaci. Prostě za ředitelem přijde a zeptá se ho. A ono se uvidí. Wenai naklouzla do svých hadích bačkůrků, které si přivezla z domova a vydala se do Velké Síně. „Dobré ráno pane řediteli!“ Wenai si stoupla před profesorský stůl ve Velké Síni a sladce se usmívala. Ředitel si jí změřil chladným pohledem. „Copak slečno Wenai, nějaké další nesrovnalosti v bodech?“ „Ne tentokrát ne! I když jsem na to dneska ráno ještě nekoukala,“ Wenai se zamračila. „Každopádně jsem se chtěla zeptat, jak je to s uzavíráním termínů při zapisování předmětů. Myslela jsem, že se mají uzavírat se začátkem šestého termínu.“ Wenai se vyčkávavě zahleděla na snídajícího ředitele. „No.. Asi by to tak mělo být, pravda.“ „A teda mi přijde nefér, že si Jane mohla zapsat další předměty, když už by to mělo být zakázané a pravděpodobně jí to pomůže k dostatku bodů - “ Ředitel jí přerušil „Ale no tak slečno Wenai, zas to tak nehroťte. Tak co? Tak Zmijozel nebude mít bodožrouta, tak co se stane? Zhroutí se svět? To zvládnete.“ Wenai tušila, že to nebude žádný med, zvláště pak, když byl pan ředitel stále ještě na lačno a skřítci dnes lívanečky přismahli. Ale slovo od slova její tvář dostávala nádech špatně udržované stěny. Přecházela z bílé na červenou, přes zelenou, a chvíli to vypadalo, že sebou švihne na zem a už se nikdy nezvedne. Její sen se pomalu ale jistě hroutil jako domeček z karet. Zmijozel nebude mít bodožrouta a nebyla si tak úplně jistá, jestli to zvládne. "Pane řediteli, v článku z 11.4. jste psal, že..." Dívka byla přerušena strohým mávnutím ruky nejvyššího a nadávkou, která padla na rozkousnutý ret. "Dneska jsou ty lívace jako kámen." Wenai pokrčila rameny a už se ani nesnažila hledat podporu u někoho v profesorském sboru. Někteří byli zabráni do opravování úkolů, jídí do vracení zubů do původní polohy. Nikdo ale neviděl, co se mele uvnitř Wenai. Pravidla byla od toho, aby se porušovala, to věděl každý zmijozelský až moc dobře. Ale proč je u všech hadů a zahradních hadic porušuje ten, kdo je stanovuje? Tak proč? Wenai rezignovaně došla ke zmijozelskému stolu a tupě zírala na prázdný talíř. Po chvíli se oklepala a zadívala se na své zelené spolužáky kteří seděli okolo. V rohu zahlédla Tydynku, Elanis, Leeho, Gini, Barbaru a Adu jak pokorně a potichu konzumují svou snídani. A i ostatní zelení. Jedli a tvářili se, jako kdyby ani neexistovali. Jen Kristie ne. Kristie radostně běhala po síni a objímala každého koho potkala a pořvávala na celou síň. V tom jako by se ve Wenai něco hnulo. Popadla svůj talíř a vší silou ho hodila na podlahu. Talíř na kamenné podlaze zacinkal tak silně, až v síni všichni utichli a zadívali se směrem k Wenai. Wenai se otočila na své spolužáky hledajíc u nich tichou podporu a spustila. „Mám toho dost. Mám toho všeho až pokrk. Tohle…“ Její výstup byl však utišen rapidním zařváním pana ředitele: „Slečno Lafayette! Sedněte si a buďte zticha.“ Ředitelova postava se strašidelně tyčila nad profesorským stolem až to Wenai vyrazilo dech. Stále to v ní však vřelo jak v přeplněném kotlíku. A všechno to chtělo ven. Než však stačila cokoliv říct, přišla Zmijozelská kolejní a zatlačila jí zpátky ke stolu. Wenai kroutila nevěřícně hlavou, když jí na rameno zaklepala Barbara. „Co se stalo Wenai?“ zeptala se laskavým a utěšujícím tónem. „Já nemůžu…“řekla sklesle a napila se pomerančové šťávy. „Vyklop to holka.“ Vybafl na ní Lee, který přicestovala spolu s děvčaty které vedle něj seděly. A tak jim Wenai pověděla co se stalo včera večer. O bodech. O Jean. O botách pana Werewolfa. „Cože?!“ zakřičel Lee na celou síň a podíval se k profesorskému stolu. „Máte problém pane Mortire?“ pozeptal se pan ředitel. „Já jestli mám problém?“ zeptal se Lee a začal vykračovat směrem k profesorskému sboru. Byl rozhodnut, že takhle to nemůže nechat. „Leeánku hezky si sedni a nech mě, já to vyřeším,“ chytla Mortira za rameno paní kolejní a utlačila ho vedle Wenai. Lee už šmátral rukou po hůlce, ale Ada, vedle které ho Ked posadila, mu ruku chytla a položila jí vedle džbánu s máslovým ležákem. Lee mu urval nervy ucho a mumlal něco o hlavách na kůlech, ale nikdo si toho nevšiml, protože všichni napínali uši, aby slyšeli, co se děje u profesorského stolu. Ked si namotávala pramínek vlasů kolem prstu a usmívala se na pana ředitele a ten kýval. Potom vstal a odešel za naprostého ticha z Velké Síně. Kolejní ředitelka se vrátila ke Zmijozelskému stolu. „Tak pan ředitel se prý na to podívá. A určitě a zaručeně to uzavře. Bude to fajn!“ sladce se usmála a odplula z Velké Síně za ředitelem. Na tváři zmijozelských se míchalo něco jako odpor s nenávistí, sem tam už i smíření u slabších povah. Tydynka se mračila a něco šeptala Elanis, která pokyvovala a cosi si zapisovala. Lee dál drtil džbán, Barbara se se zamyšleným výrazem koukala z okna a Elíza s Ginevrou se pustily do ušeptané diskuze a Henrik jen s otevřenou pusou koukal na dveře do Velké Síně. V tu chvíli připlachtila neznámá zelená studentka v závěsu s modrou Isabelou. „Hehehe, Barb, já jsem ti jenom chtěla říct, že od ledna studuji v Havraspáru! Mám tam maminku, babičku, tetičku i dcerušku a jsou tam na mě mnohem hodnější, tak se tu mějte fajn!“ A nedělní ráno se hned zdálo lepším.

Stop nevkusu!

4. 12. 2010 Redakce 0
Z předalekých dálek k nám zavítaly dvě módní policistky slečna Christianna Diórová a slečna Prada de Lacoste. Doslechly se totiž, jak to u vás na škole chodí s módou a rozhodly se, že to tak nemůžou nechat. Přijely tedy, aby vám ukázaly, že krásná slova muže: „Ve všem vypadáš úžasně.“ nejsou vždy pravdivá. Hadí Král má teď jedinečnou možnost přinést vám jejich kritiku přímo až domu. Nelekejte se jejich ostrého jazyka. Přece jen nejsou zdejší. Prada de Lacoste: Zdravím vás milí přátelé Hadího krále. V naší módní rubrice Stop nevkusu se vám studentům a profesorům školy Hogwarts pokusíme otevřít oči a ukázat vám že ne všechno patří ke všemu. Dnes v našem prvním setkání se podíváme na kreace, na které jsme narazily hned při vstupu do hradu. Prosím kolegyně. Můžete začít. Christianna Diórová: Děkuji. Tak tedy tu neskutečnu čest být prvním modelem v naší módní rubrice má Zmijozelská studentka Anna Maria Salomeová! Ovšem o statutu zmijozelské studentky by se dalo pochybovat. Kdo pustil soby do hradu?! Výrazné mínus i za růžovou chocholku, prasátka také nejsme! Chválím za vhodný výběr JEDNOHO kolejního předmětu (nemusíme jich mít na sobě 100, abychom dokázali věrnost koleji), růžička je nejlepší. Klasickou podzimní bundou a hnědými kalhoty nic nezkazíme. Šálu odpustíme, přeciž je na hradě velká zima. Příště trochu méně zvířátek a bude to ono! Co vy na to slečno de Lacoste? Prada de Lacoste: Nemůžu než souhlasit drahá kolegyně. Jen by mě ještě zajímalo, co to proboha té slečně visí u boku? To je pásek nebo jen nepovedená okrasa? Prada de Lacoste: Tak a koho pak jsme si do hledáčku vzaly dále. Jedná se o studentku Mrzimoru slečnu Sophii Glis Glisovou. Tato studentka 5. ročníku je rozhodně plně oddána své koleji. O tom svědčí nepřeberné množství kolejních předmětů, které sebou všude táhne. Nicméně všeho moc škodí. Copak tato slečna vážně touží vypadat jako jezevec? Jezevčí ocásek, maska, čepice, plášť dokonce i taška. Jezevec kam se podívám. Vše to doplňuje ještě obrovská horda Mrzimorského deníku, který věřím, není nijak lehký. Je snad tato slečna maskotem své koleje? Chápu, že každý student je hrdý na své kolejní dárky ale co takhle občas vyrazit jen s jedním na krku. Nebo se jen slečna stydí a schovává se před okolním světem? Rozhodně bych jí doporučila, aby příště nechala některé kolejní dárky doma. Prospěje tím nejen sobě ale i svému okolí. Christianna Diórová: Stále zastávám názor, že zvířata nemají na škole co dělat. Bylo to zakázané, Zmijozel nemůže mít ani nic s hadem a tady si chodí obživlý jezevec. Aby vám ta ruka neupadla, slečno. Christianna Diórová: A další na ráně byla hned slečna Esperanza Milagrosa, studentka Nebelvírské koleje. Echrm. Echrm echrm. Mě by jenom zajímalo, proč mají studenti tak obrovskou potřebu mít na sobě všechny dostupné kolejní předměty. Ale bereme, že se tím dá vyjádřit určitá láska ke koleji, kterou asi nemůžeme pobrat. -zde najdete poprskané skvrny od toho, jak se autorka pohihňávala na celou místnost- Každopádně když to všechno přehlédnu, našla jsem zalíbení ve sladění bílé čapky, brýlí a šály. Jo! Ty brýle (a ne proto, že jsou zelené!) skvěle podtrhují jinak červeno-černo-bílý model a dodávají mu na kouzle, protože jsou jiné. Tedy, kdyby je nezakrýval ten papoušek. Prada de Lacoste: To je očividně fénix, Christiann. Christianna Diórová: No, dobře, když tomu papouškovi říkají fénix, proč ne. Prada de Lacoste: -usměje se na kolegyni- Když už nic tak tato slečna si minimálně zaslouží potlesk za dokonalé sladění barev. Černo-červeno-bílá kombinace byla vždycky krásná a na mladých slečnách vypadala opravdu kouzelně. Přesto by se mě měla slečna zaměřit při oblékání také na praktičnost. Vždyť proboha tahat sebou sochu fénixe a ještě pochodeň? Promiňte, nemáte tam místo ještě na jednoho lva? Určitě mu musí být v pokoji smutno. Prada de Lacoste: A aby to studentům z Havraspáru nebylo líto zaměřily jsem se nakonec i na jednoho jejich studenta. Tedy lépe řečeno studentku. Je jí Kathie Amanda Nakimur, studentka prvního ročníku rozšiřujícího studia. Doufám, že tato studentka neskládala OVCE z módy, jelikož to bychom potom musely prohlásit, že komise byla podplacena, neboť prosím, když už někdo touží vypadat jako venkovský buran ať tak doopravdy i vypadá. Promiňte, slečno ale viděla jste se někdy v zrcadle? Hedvábná sukně wasabi se ke slamáku opravdu nehodí. Mimo to nejste i barvoslepá? Kdo to kdy viděl, aby se oranžová hodila k zelené. Oranžová se odjakživa kombinuje hnědou a černou. V kombinaci se zelenou totiž netvoří tu správnou rovnováhu. Zauvažovala bych nad kombinací černé a zelené, zelená se ovšem perfektně doplní s modrou. Důležité je ovšem zvolit ty správné doplňky. A nevím, jestli vám to už někdo řekl, ale bílé botky se na poli brzy ušpiní. Christianna Diórová: Ano! A soutěž o to, kdo na sebe narve nejvíce barev získává .. ! Ale no tak. Slamáky už jsou dávno z módy, kombinování je sice in, ale rozhodně ne s vlněným šátkem. Každopádně půl bodu za jakési sladění slamáku s šátkem. Tím vlněným. Hezký pokus! Prada de Lacoste: A v poslední řadě se naše oči zaměřily na profesorský sbor. Tentokrát to bude kolejní ředitelka Zmijozelu, která nás na hradě uvítala a také ubytovala. Musím hned na začátek dodat, že tato žena alespoň ví co má v šatníku. I když osobně si myslím, že zelená s oranžovou nemají vedle sebe, co dělat musím uznat, že na této mladé profesorce vypadají vkusně. Celkově její vzhled působí nenuceně a upraveně. Christianna Diórová: Ano, ano musím souhlasit. V první chvíli jsem si řekla: ,,Co tu po nás budou chtít, když tu chodí oblíkaná takto? To není taková hrůza. Není to skvělé, ale přijatelné." Myslím, že paní profesorka kolejní své koleji ve vzhledu ostudu nedělá, zbytek nemůžeme posoudit. Ovšem stále má na čem pracovat. Pryč s tou oranžovou! Prada de Lacoste: Když však zvážíme profesorčin doprovod, jímž byl malý dýňový Kebuláček, který je ovšem oranžový musíme uznat, že volba oranžového obi a hnědé elfí vestičky byla na místě. Kdyby profesorka zvolila svůj vzhled sladěn nezávisle na svém doprovodu, vlastně by tím naznačovala, že on není její součástí. Takhle dala profesorka jasně najevo, že Kebuláček k ní patří. Mohla k tomu sice zvolit jinak barvenou sukni, ale jak jinak ukázat všem, že patří do Zmijozelu. Christianna Diórová: Souhlasím kolegyně. I když můžeme se zamyslet i nad tím, zdali není kebuláček doplňkem oranžového obi. To by byl zase trochu nevhodně zvolený doplněk, jen co je pravda. Příště ladíme pomocí náušnic či přívěsku, ne pomocí plyšáků! Také trochu té důstojnosti. To je od nás z hradu prozatím vše. Těšte se na další setkání s námi, neboť my se na setkání s vámi opravdu moc těšíme! Loučí se s vámi Prada de Lacoste a Christianna Diórová.

Prázdninový den

13. 9. 2010 Redakce 0
Moje odevzdaná soutěž. Určitě uhádnete jaká, ale já bych se o ni s vámi ráda podělila. Ráda bych zdůraznila, že všechny osoby jsou fiktivní a nic není pravda. 26.8. 9:00 Dneska jsem vstala až podezřele brzo. Využiji toho a půjdu dolů na snídani (a ne rovnou na oběd, jako obvykle). Když jsem otevřela skříň vypadl na mě chumel oblečení, který jsem tam včera ,,poklidila“, vybrala jsem si z toho něco, co nebylo moc zauzlovaný a šla. 9:15 Velká síň Páni, tady je spousta lidí na tak brzký ráno. Posadila jsem se k našemu stolu na tu stranu, abych byla zády k modrejm. Já za to nemůžu, ale ta Jane Hopsová mě fakt točí. Nechápu, co na ní ostatní mají a jak to mohla dotáhnout tak vysoko. Sedli si ke mně Juna a Kate. ,,Hele holky,“ začala jsem. ,,Nemáte některá na půjčení ten zelenej lesk na rty? Juno slyšela jsem, že ty ho máš.“ Žádná odezva. Jen zasněný pohled ke stolu Nebelvíru. ,,Haló!“ šťouchla jsem do ní. ,,No jo.“ ,,Aby ses z něj...“ ,,No a co. Tobě se taky líbí Reggie.“ ,,Jo, jenže to na mě každej nepozná.“ ,,Pořád tě to nepustilo?“ zeptala se mě Kate. ,,Ne, ale doufám, že si mě aspoň všimne.“ ,,Já myslím, že už si tě všiml.“ ,,Jak to můžeš vědět?“ ,,No to jsi byla dost těžko k přehlídnutí, když jsi loni...“ ,,To myslíš to, jak jsem slítla na hlavním schodišti a urvala se mi skoro celá sukně? Tak to mi nepřipomínej! A vůbec, co máte dneska v plánu?“ Juna se zamyslela. ,,Asi půjdem zase k jezeru. V tom pařáku se stejně nic jinýho dělat nedá.“ ,,Hele, sovy.“ Před Junou přistál velký černý výr. Juna mu rychle odvázala z nohy katalog než ji klovne a přisunula mu misku brambůrků. ,,Prosim tě, proč máš tak agresivního ptáka?“ ,,To byl dárek… Ale tohle! Milé dámy, tohle je katalog nového zboží u Madam Malkinové.“ ,,Páni! Musíme si rychle něco objednat, než to všichni vykoupí.“ Každá jsme si koupila minimálně jedny plavky. Na odpoledne, samozřejmě. Tenhle objednávkový systém je prostě super. 10:00 Musela jsem do knihovny pro nové letní čtení. Tu slaďárnu z minula jsem už dočetla, tak jsem si řekla, že by to chtělo něco střízlivějšího. Tak jsem si půjčila Bystrozorský případ od L.A. Dawsona a nejspíš to bude nějakej krvák. Když jsem šla z knihovny a začetla se do toho tak jsem jak na potvoru vrazila do Merlina. Merlin je náš školník a říkáme mu tak proto, že je asi tak starej jako Merlin, kdyby ještě žil a asi stejně tak příjemnej, podle toho co jsme se učily. Jeho hlavím úkolem je stopovat nevinné žáky a vybafnout na ně když to nejmíň čekají a potřebují. Například když mají rande, jak už se několikrát stalo Kate (mě ne, já jsem neschopná najít si chlapa). Pak vám obvykle napaří školní trest. Samozřejmě mě hned sprdnul, jak to, že se nekoukám kam jdu a pověřil mě vymetáním pavučin z hradního sklepení! To je typický! Díky Salazarovi ale neurčil termín. 12:00 S holkama jsme se sešli ve Velké síni na oběd. Juna pořád drží dietu – nechápu proč, je jak tyčka. Já znám pár lidí, co by dietu držet měli – rozhodně nebudu nikoho jmenovat – a těm je to úplně fuk. Přesto ale o ně mají kluci zájem. Je mi záhadou jak to. Určitě za to bude moct nějakej lektvar lásky nebo tak. Ale při obědě nám přišli ty plavky, hned jsme s holkama letěli do ložnice si je vyzkoušet. Byly boží. Já jsem si koupila takový starodávný zelený a vypadala jsem v nich nejlíp, ale musim říct, že holky taky nevypadali špatně. 13:00 A hurá k jezeru. Venku je zas neuvěřitelné parno. Rozdělali jsme si deku pod vrbou vedle kluků od nás. A začali se mazat krémy. Nikdo přece nestojí o opálení, které už dávno vyšlo z módy. Kluci samozřejmě měli hned připomínky, jako jestli nechceme pomoct a tak. Jen jsme se ušklíbly a řekli jim, že si můžou nechat zajít chuť. Já osobně bych se od jednoho velmi konkrétního zmijozeláka nechala namazat ráda, ale známe to. Člověk projeví trochu zájmu a hned je to v pytli, ví o tom celá škola, on se lekne a uteče. Kate se od Marka namazat nechala, koneckonců, když s ním chodí. (tichá závist) Kousek od nás a pěkně na sluníčku si rozdělalo deky pár čevenejch. Mezi nimi i Jack Kenley – ten, co se tak líbí Juně. A ta byla samozřejmě hned na měkko. Házeli si camrálem a běhali kolem jak blázni. Skoro jsem se nemohla soustředit na ten krvák, jak povykovali, tak jsem ho zaklapla a posadila se. ,,Prosím tě, když se ti tak líbí tak za ním běž a něco mu řekni. Podle mě by si dal říct,“ koukla jsem na Junu. ,,Jsi normální? Si běž sama za tím svým a řekni si mu to.“ ,,Pšššt! Neječ tolik. To chce nějakou taktiku. Plán.“ ,,Prosim tě plán. S tím tvým plánem ses ho snažila klofnout celej minulej rok a co? Nic! Být tebou se na něj vykašlu.“ ,,No já bych ráda, ale ono to není tak snadný. Au! Sakra kdo to byl!“ zaječela jsem, protože právě mě do ramene praštil camrál. Mnula jsem si rameno a zahlížela na ty Nebevíráky. Juna zatím nemarnila příležitost a hodila camrál Jackovi. Ten se na ni, k mému překvapení usmál a mrknul. A k mému ještě většímu překvapení ke mně přišel Oliver Moon a začal se mi omlouvat. ,,Ahoj, promiň, nějak jsem to neodhad. Nebolí tě to moc?“ zajímal se účastně. ,,Ne, to je dobrý,“ řekla jsem a zadívala se na něj. Vlastně měl krásně modrý oči, ale když červenej… ,,Moh bych ti to pofoukat.“ ,,Ale… Vážně?“ najednou mě něco napadlo. Jak jsem věděla (a na hradě se neutají skoro nic) tak o Olivera se už dlouho zajímala Jane Hopsová a takhle bych ji mohla trochu vytočit. ,,Nó vlastně to docela bolí.“ ,,Tak ukaž,“ uculil se a s nesmírně starostlivým výrazem mi začal ofoukávat rameno. ,,Hmmm.. děkuju. Hned je to lepší,“ usmála jsem se na něj. ,,To mě těší,“ a ke všemu má takovej uličnickej úsměv. ,,Tak se měj a třeba se ještě uvidíme.“ A odběhl si zase házet. Juna na mě jenom poťouchle koukala. ,,Co?“ zeptala jsem se jí a podařilo se mi udržet vážnou tvář. ,,Nic, nic. Ale neříkala jsi tuhle, že to není až tak jednoduchý s…“ a ukázala hlavou k dece, kde se rozvalovalo pár zelených a on taky. ,,Tohle, má drahá, je něco jiného,“ poučila jsem ji s přemoudřelým výrazem. ,,No jistě,“ ušklíbla se, ale ne zle. 18:00 Díky bohu jsem se u jezera nespálila. Ovšem na večeři na mě až podezřele moc koukal Oliver. A když jsme měli desert (zmrzlinu se šlehačkou – mňam!) tak si přišel sednout až ke mně! No fakt! Juna říkala, že Jane Hopsová byla zelená závistí a děsně ji to žralo. Ale musim říct, že se s Oliverem dost dobře povídá. Možná se rozhodnu Jane naštvat pořádně.

Navrátilci ze zájezdů C.A. partu promluvili!

30. 8. 2010 Redakce 0

Pokračování článku z minulého výtisku.

Téměř všichni se již navrátili ze zájezdů a tak můžeme - alespoň částečně - zhodnotit úspěšnost jednotlivých dovolenkových dní.

Názory na dovolené se značně rozchází, ale to je spíše nevhodným výběrem dovolené pro dané kouzelníky. 

Například já byla u Merlinova moře, což byl naprosto nevhodný výběr pro člověka, který má rád aktivní dovolenou. Salzaružel, jiný výběr na chudáka zelenou nezbyl. Nyní se však přesuňme k odpovědím od studentů.

Oresta Vianueva ( Skautský tábor ): 

Já jsem byla naprosto spokojená s dovolenou.. Sice mi chyběl pokec se spoluúčastníky, ale to se třeba časem napraví... :-)

Program? bombastický! Skoro celou dovolenou jsem pracovala na tématické práci, která obsahovals studium medvědí rodiny. Jejich zvyky, jazykem, kterým se dorozumívají, chování při nebezpečí, lovu... A docílilo to tak, že jsem si tam oblíbila jedno medvídě.. Ono mě také.. Musela jsem prokázat, že jsem schopná se o něj postarat, aby jeho rodiče svolili, že si ho mohu vzít sebou..

Bylo to těžké, ale dosáhla jsem vítězství! :)

Felicitas Frobisherová (Athény - Řecko): 

Ahoj, spokojená jsem byla, cena jednoho galeonu mi přišla přiměřená. Program byl náročný, ale pestrý. Jediné, co mi přišlo zvláštní bylo, že ačkoliv nás do Řecka odjelo poměrně hodně, stále jsem viděla tytéž tváře tří kouzelníků a čarodějek, takže... kam se poděli ti ostatní?

Melánie Hale (Japonsko): S dovolenou jsem byla vskutku spokojená. Program probíhal přesně podle plánu, na nic jsem si nemohla stěžovat. Dovolená byla vskutku v Hog stylu, nic nám nechybělo, jídlo bylo skvělé. Počítám, že další rok s touto kanceláří opět někam pojedu. Velmi mě potěšil suvenýr jako bonus.

Adanedhel Bloom (Merlinovo moře): Za rok musím při výběru dovolené více přemýšlet a ne brát zrovna to, co na mě při velké poptávce zbyde. Zájezd k Merlinovu moři byl pro mě naprosto nevhodný a kdybych si přečetla jeho popisek, rozhodně bych si za ten galeon raději koupila nové boty! Válení se na pláži nesnáším, všude jsou svlečení lidé, na které není zrovna pěkný pohled, moře smrdí, slunce pálí - tak nějak vypadá peklo. Škeblí se štítím, smrdí úplně stejně jako moře a nikdy nevím, co z nich ještě vyleze nebo co za přiškvařenou mrtvolku v ní objevím. Zůstala jsem tedy v hotelu a jen v noci vylézala na obchůzku nejbližšího městečka. I tam mě ovšem obtěžovali komáři. Jsem tedy ráda, že jsem zpátky za zdmi hradu, kde je pěkný chládek.

C.A. PART je zpět!

16. 8. 2010 Redakce 0

Na poslední chvíli!

Ano! Cestovní agentura PART je zpátky! Letos agentura vůbec neměla zájezdy nabízet. Proč to tak je, jsme se snažili zjistit u vedení agentury, avšak bez výsledku. Vedoucí zarytě mlčel. 

Jaké měla agentura problémy, dočkáme se oficiálního prohlášení? Můžeme doufat, že agentuře nic nehrozí a všichni, jež si zakoupili zájezd odjedou a vrátí se zpět v nejlepším pořádku.

Minimálně cestovní kanceláři nehrozí krach.  Kapacity všech zájezdů se naplnily téměř okamžitě po zveřejnění. 

Již druhého dne bylo téměř nemožné získat místo na zájezdu. 

Opozdilci tak mají s největší pravděpodobností smůlu. A těm, kteří měli štěstí a získali zájezd, přejeme šťastnou cestu! 

>>První navrátilce z dovolené očekáváme již 18. srpna a vy se můžete těšit na rozhovor! :)

Godrikuv Důl prochází prvními tuňáky!

16. 8. 2010 Redakce 2

Mít vlastní dům v GD je jistá prestiž, kterou dospělí kouzelníci chtějí mít čím dál tím více,( pozn. red. a tak jejich konta značně chřadnou ) což jste si jistě mohli povšimnout při pročítání některého z našich článků.

Avšak mají také větší nároky. Vedení Godrikova Dolu - od nedávna je to novinami tolik probíraný George McBrave - si to bere k srdci a postupně realizuje některé požadavky, nápady na tzv. tuňáky a vylepšení. Stručný přehled si můžete přečíst zde!

Hned u vchodu si můžete povšimnout vývěsní tabule, na které je souhrnný součet všech nástaveb, což nám, mimo jiné, ulehčuje práci při hledání. Na této informační tabuli se v posledních pár dnech objevilo několik novinek.  >> profesoři ve svém Curriculu mají přímý odkaz na jejich dům, což jen podtrhuje jejich pověst. >> poukázky, které získali pro výrobu speciálního oblečení na PU jsou plně použitelné i v GD. >> byl uveden do oběhu nový měřič zámožnosti, ukazující, kdo je na tom nejlépe.

Zatím tento post vede profesor a šéfredaktor Denního Věštce, Fillius Orionis!

Čím nás překvapí vedení Godrikova dolu příště?

Příčná láká na nové kousky!

19. 7. 2010 Redakce 0
aneb farmářský styl se dostal na PU!

Při procházení Příčnalice jsem narazila na pár zajímavých a hlavně nových kousků.

Jsou laděné do farmářského, možná lehceSteampunkového stylu. S čím přijde Příčná Ulice příště? Kostkované košile, nebo viktoriánské korzety? Obojí by bylo jistě žádoucí.. Nyní se však podívejte na novinky.

Hnědé farmářské kozačky

cena: 1-7-12

Pevné dámské kozačky údajně nepromokavé.

Co to takhle zkusit při procházce po Godrikově dole?

K dostání jsou v obchodě "Bota a Pantofel"

Nadýchané kalhoty

cena: 2-16-5

Hnědé kalhoty s knoflíky a apartními hodinkami. Možná proto mají tak vysokou cenu.. Hodí se jako doplnění vašeho SP šatníku! K dostání jsou u Madam Malkinové.