WEREWOLFICE aneb dovolená v těle vlkodlaka

 Úkol do Miss Slytherin

~~SMÍCH LÉČÍ, tak to berte s humorem~~

Cesta do neznámého známa

Je 22. července a čeká mě veliké dobrodružství. Letošní dovolenou jsem si chtěla parádně užít, a proto momentálně, velká jako špendlík, visím na luxusním plášti Johna Werewolfa a snažím se vyškrábat nahoru.

Má cesta byla mezi pátou a šestou knoflíkovou dírkou málem zmařena, nebýt kapsy, která byla mou spásou a zbrzdila můj pád.

Po prohnaném tornádu v podobě pergamen hledající ruky jsem byla relativně mimo ohrožení a hověla si na zbroušeném safíru zasazeném do zlatého prstenu.

Co jsem neměla vidět poprvé

Ruka, na niž byl prsten, právě rozmotávala v kapse nalezený pergamen a já mohla číst spolu s majitelem. Byl to výpis z Gringottovic banky. Málem jsem spadla z prstenu.

 

Boj na život aneb jak se ubránit chlupem proti chlupatým

Než jsem se vzpamatovala, letěla jsem vzhůru. (Pozn.: Lety zadarmo opravdu nestojí za nic!)  Ještěže je pan Werewolf obdařen nadměrným množstvím ochlupení, kterého jsem využila jako opratí. Bohužel, dopad nebyl hladký a pan profesor o pár chlupů z článku prstů přišel. Ocitla jsem se ve vlasech. Všude okolo byly jen vlasy, které mě neustále lechtaly, když v tom za sebou slyším nějaké „Chžšssč“. Lekla jsem se, otočila a vytržený  werewochlup vztyčila jako meč před sebe v obranném postoji. Před sebou jsem viděla blechu. Obří blechu!

Než jsem se vzpamatovala, blecha se na mě vrhla s šíleným výrazem ve tváři. Byla skoro u mě, když jsem se konečně vzpamatovala a použila chlupomeč. Bohužel jeho efekt útoku byl nulový. Jediné, co se stalo při dopadu špičky na její tělo, bylo to, že se zastavila. Po dalším mém útoku se začala svíjet. „Ta blecha je lechtivá!“ docvaklo mi po nějaké chvilce a začala jsem ji šimrat dál. Blecha vydávala příšerné skřeky a skončila jako beruška na zádech a mávala nohama ve vzduchu.

Po několika mých výpadů se blecha přestala hýbat. Chuděru ji to asi unavilo. Zastrčila jsem svoji zbraň za opasek a oddechla si.

Tak, to bylo první mé dobrodružství. Jsme zvědavá, co na mě čeká za rohem.

Z očí do očí

Po chvilkovém odpočinku jsem se vydala na cestu. Po dlouhé době průzkumu jsem opět uslyšela známé skřeky a viděla jsem, že se za mnou valí skupinka blech v čele s tou lechtivou. Nečekala jsem na ně a vyřítila jsem se za nosem, abych jim utekla. Zastavila jsem se až u čelního srázu. Byla jsem v koncích. Rozhodovala jsem se mezi předem prohraným zápasem a mezi volným pádem. Blechy mi pomohly. Zápasit se jim asi nechtělo, tak mě strčily. Další let zadarmo. Naštěstí jsem se zachytila o profesorovu ofinu. Když jsem se rukama nohama držela, měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo sledoval a tak jsem se otočila a ony na mne hledí Werewolfovic oči.

Zařvala jsem úděsem a ofiny jsem se pustila. Přistála jsem na jeho nose. Díky Merlinovi, že ho nosí tak vysoko, jinak bych byla v troubě. Ale evidentně jsem měla lechtací náladu, protože profesor kýchl a já sklouzla z nosu. Štěstí, že je profesor líný holit se. Chytila jsem se jeho vousů pod nosem. Ovšem bezbolestné to nebylo ani pro jednu stranu. Ostré vousy se mi zařízly do dlaní a profesor bolestí ze zatáhání vykřikl. Ruce mi vypověděly službu a já pokračovala volným pádem. Tentokrát byla přistávací plocha měkká. Sice jakási vlhká, ale měkká.

Co jsem neměla vidět podruhé

Jsem, jak se říká, v pořádným kelu. Přesněji řečeno jsem v dutině ústní, kde na mě útočí ostré vlkodlačí špičáky a obzvlášť krvelačné stoličky.

Skáču sem a tam, jen aby se vyhnula probodnutí či rozmělnění a následnému posunu trávicím potrubím a potápění se v obsahu žaludku. Člověk netuší, jak stísněně se musí cítit jeho oběti, když je pojídá zaživa. Fuj, rychle pryč. V tom spěchu a zmatku ani nevím, jak jsem se dostala tam, kam jsem se dostala. Ale všude lépe, než mezi zuby.

Orientační smysl nemá cenu

Mnozí lidé si myslí, že pan Werewolf nemá žádné mozkové buňky. Musím tuto skutečnost vyvrátit. Pan Werewelf sice má pouze jednu mozkovou buňku, ale zato nevídaných rozměrů a kvalit. Dopátrat se k tomuto závěru mi trvalo delší dobu, protože v labyrintu, kde jsem již zmíněné buňky hledala, jsem bloudila, až jsem nakonec zjistila, že jsem bloudila zcela zbytečně, neboť to labyrint nebyl, a já se jen točila neustále kolem té jedné megaobrovské výkonnostní jednotky. Trošku zamotané, ale což. Máme mu opravdu co závidět! Vydala jsem se dál a dorazila jsem do centrály, kde se to jen hemžilo světýlkama, čudlíkama a vším tím podobným.

Vše jednou končí

Jelikož jsem byla nesmírně unavená a toho všeho jsem měla plné zuby, což možná byla pravda, protože mě mezi špičákem a stoličkou mě cosi tlačilo, přemístila jsem se mimo werewolfovic prostory a vrátila se do své tak akorátní velikosti.

Veni, vidi,…

Přišla jsem, viděla jsem… a to mi bohatě stačilo. Příští rok jedu do Alp.

~~KONEC~~

4 komentáře

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*