"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." Je 24.12. asi kolem sedmé ráno. Velká Síň je celkem prázdná, sem tam sedí někdo u kolejního stolu a dopřává si brzkou ranní snídani. Vcelku normální ráno. Až na to, že v rohu je vyhrazen velký prostor a všichni tuší, co tam přijde. Ano, ano, vánoční stromeček. Na to, co se půlka hradu těší, George a havraspárské studentky to vítají a ten zbytek ho nenávidí. Lidé dosnídávají a rychle prchají pryč. A vědí proč. Již brzy toto poklidné tiché ráno zmizí rychleji, než se John promění v modrou berušku. Z vrchního patra se ozývá dupot a řev. Zbývajícím studentům se objevuje v očích strach, berou tousty do ruky a prchají. Lov na magíky pokračuje i dnes a připojují se už opravdu všichni. Dveře velké síně se otřásají. Lidé uvnitř třeští své vystrašené oči na dveře a čekají, kdo se první vřítí do síně s náručí sněhových koulí. Dveře se rozlétnou a s nimi vtrhne do síně dav studentů, při čemž někteří už teď vypadají jako sněhuláci. Koule létají na všechny strany a ti, co nestihli získat zelené kartičky, se marně kryjí za prázdnými talíři od snídaně a doufají, že je nikdo netrefí. Ti více naivní tvorové zalézají pod stůl a snaží se najít východ. Však z tohoto bílého pekla není úniku. Koule sem koule tam. Není poznat, kdo je kdo. V nastalém zmatku se některým šťastlivcům podaří vyklouznout ze síně, však jejich kroky nevedou do tepla kolejní místnosti nýbrž do laboratoře. Namíchat kartičky, přemluvit trolly o prodání nějakých těch sněhových koulí a opět se vrhají zpátky do bílé bitvy, aby pomstili svá zkoulovaná ústa. V bitevní vřavě se občas ozve jásavý výkřik: „Mám ho!“ načež je tento výkřik umlčen salvou sněhových kulí. Bitva nebere konce. Každý se snaží dosáhnout svého cíle. PLESK! Poslední sněhová koule na malou chvilku nastolila ve Velké síni ticho a všechny zraky se upíraly na profesora Kilahima, který hůlkou přidržoval na kousíčky rozřezaný vánoční strom a jen tak tak se udržel, aby veškerá polena a větvičky nesletěly na hlavy přihlížejícím profesorům, vánočním skřítkům a koulujícím se studentům. "Kdo to byl?!" dožadoval se profesor odpovědi, ale ta mu měla zůstat odepřena. Pan profesor Werewolf zavrčel a mávl hůlkou k volnému místu. Několik větví se ochomýtlo těsně kolem několika havraspárských studentek, které stály s Georgem a přistály na místě, kde měl být za malou chvíli postaven monumentální strom. "Očividně nikdo, Midare," šlehl John pohledem po síni a zpražil pohledem několik zmijozelských studentů, kteří právě cpali sněhové koule Orestě za hábit. Už i Midar složil svou stromovou nadílku na jeho snadbudoucí místo a pomocí složitého zaříkávání a ještě složitějších pohybů hůlkou začal strom pomalu ale jistě dávat dohromady. Sněhová bitka se znovu bujaře rozmohla. Studenti opět vytáhli koule od Oresty z hábitu, člověk by neřekl, kolik se Orestě těch koulí do hábitu vejde. A opět byl každý bílý. Každý účastník bitvy, každá modrá u George. A pak došly koule, tak se vytáhly hůlky a najednou po Síni pobíhali samé skřítky a skřítci. A hned měl John tři pod hábitem a nikdo ani nevěděl, jak je to možné. Už ze zvyku pár skřítek narvalo pár skřítek Orestě do hábitu, protože jinak by jí to bylo líto. Midar se snažil dát stromek dohromady, musel sám, protože John měl moc práce dostat skřítky zpod hábitu. Salazaružel, Midar byl tak rozrušený ze spousty malých bytostí, takže Katelyn Austerová skončila na vrchu stromku a pár nepodstatných červených, které nemají snad ani jméno, skončilo natažených a spojených kouzlem jako řetězy. Aby nešlo o barvovou diskriminaci, dal na stromek Midar pár zelených. V tu chvíli se ozval velmi rýpavý hlas za Midarem, který zrovna obdivoval své dílo. „Něco se vám na tom stromku hýbe, pane kolego.“ „Ale to jen fouká trochu větříček,“ řekl Midar, aniž by se otočil. „No myslím, že pro studenty Zmijozelu by tu bylo jiné využití. A hlavně moc neladí s tím stromkem,“ pokračoval v kritice dál pan ředitel. „Myslíte, že bych s nimi měl vytírat podlahu?“ podivil se Midar a konečně se na ředitele otočil. Ředitel jen tázavě zvedl obočí a odešel do své pracovny. Pan profesor s nechápavým výrazem opět obrátil ke stromku a pozoroval kmitající se nožičky studentů. ´Možná bych je měl sundat. ´ Pomyslel si. Ale pak ho napadlo něco jiného. „Chtěli byste dolů co?“ zakřičel na kymácející se studenty. Nebelvírští křičeli že ano, že mají závratě a jiné podobné blbé kecy, kdežto zelení taktně mlčeli. Věděli, že prosení je dolů nedostane. „Prosím sundejte je, pane profesore.“ Ozvalo se u nohou Midarovi. To jedna Nebelvírská studentka v podobě vánočního skřítka tahala pana profesora za hábit a prosila. „A nesundám a nesundám,“ vysmál se jí Midar a odkopl skřítku někam do davu. Kouzlem ještě přičaroval visící studenty, aby se nekymáceli, zacpal jim pusy velkými baňkami, aby nemohli mluvit, což mělo za důsledek, že velký řetěz ze studentů vypadal jako skupinka slintajících prasat. Visící  Zmijozelští si pomysleli, ´No co alespoň máme skvělej výhled. ´Nadšení je však brzy přešlo, když jim na hlavu začaly dopadat Nebelvírské sliny. „Nemá on učit Obranu proti černé magii?" zapištěla bezradně skřítka, která až do téhle doby tahala Midara za hábit, ale nyní už brala malinkaté nožky na ramena a snažila se, aby byla z dohledu dřív, než se i ona stane nechtěnou vánoční ozdobičkou na obřím stromku, který nově zdobil Velkou síň. John se konečně dočkal, když se mu studentky pod hábitem proměnily ze skřítek zpět a s ruměncem ve tváři je vyhnal psát školní trest se zněním: "Kolejnímu se pod hábit neleze na 10 palců". Rozvážným krokem došel k Midarovi a pomalu ale jistě si uhlazoval svůj nový vydří kožíšek s medvědími tlapami místo bambulí, který si nechal na zakázku dovézt až z Kruvalu od navrátivší se madam Wynne. „Midare," začal a kriticky hleděl na vánoční stromek a pramínek slin, který ho o kousek minul. „Nejsem si jistý, zda by proti tomuto aktu nevystoupila studentská rada a nevyjednávala pro tebe nějaké sankce." Midar koukl na Johna a na stromek, kde sebou právě otráveně škubala ozdobička Osiris, která měla v puse purpurovou baňku a snažila se všelijak vyhnout slinám, které kolem ní kapaly. Midar přizvučel: „Hm." „A taky si nejsem jistý," pokračoval John, „zda by se sem na vánoční svátky nesnesly sovy od rodičů, jak to, že jejich ratolesti nejsou doma, když psali, že dojedou. Takže pro dobro nás všech..." John se odmlčel a koukl doleva i doprava, zda jej nikdo neposlouchá. To, že se za stromkem cosi hihňalo, bral jako věc jasnou a pokračoval. „Ty, kteří jedou na svátky dolů sundej, zbytek nech do večera vydusit," šeptl a mimoděk dodal: „Svedeme to na teambulding!" A s přáním nádherných vánoc nechal Midara sundat jednoho zmijozelského a všechny Nebelvírské. A tak vám přejem Šťastné a zelené. Váš Zmijozelský vánoční ozdobný slintající řetěz.

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  Elanis vešla do kolejky a zamračila se. To, co viděla, se jí vůbec nelíbilo. Přijela po víkendu na hrad a skoro nepoznala svou vlastní kolejku, spíš to tu vypadalo jak u… No, takhle to určitě nikde nevypadá. Všude po zdech byly plakáty kolejní ředitelky, nebyly ani vidět zástavy. Místo starého obrazu Salazara byla obří mrkající Kedina podobizna. Elanis si přitáhla jednoho naivně poskakujícího prváka. „Co se stalo?" „No, měnilo se přeci vedení! Trochu předčasně, bylo to velké překvapení!" v tváři malého prváka bylo vidět nadšení. „Dokonce jsme dostali lízátka, která se nikdy nevylízají!" a ukázal Elanis velké lízátko s hlavou Noxy. „Hm." Elanis se otočila na podpatku a vydala se do své ložnice. Trochu doufala, že na povlečení nebudou malé Kedy. Naštěstí nebyly, ale kolejka byla naprosto vycíděná. Žádný pavouk, žádná pavučinka. Elanis měla dojem, že bude zvracet. Jediné, co bylo alespoň trochu pozitivní, bylo, že se hlava Noxy a Ked neobjevila na žádném zmijozelském povlečení. 'Kam se asi poděla Barbara?' blesko Elanis hlavou a aniž by si vybalila obří kufr plný váčků s galeony, vydala se svižným krokem dolů do kolejní místnosti a dál do hradu, kde by se dozvěděla víc. Když se dostala až do místnosti, kde se na celý hrad usmívalo vedení všech kolejí, nestačila se divit. Nejen, že vyměnili Barb a nedali jí ani post prefekta, ale vyměnili i Giní a Elízu, které už nezastávaly žádnou funkci. Jen Tydynce přibyl nový oficiální post kolejního bezďáka, na kterém smutně pomrkávala její podobizna. Ked šťastně objímala Noxy, která se tvářila jak měsíček na hnoji a pod nimi ležely na zemi Kristie a jakási dívka, ve které na druhý pohled Elanis rozpoznala Wenai. Kristie Wenai radostně objímala což jí Wenai oplácela pohrdavým a nezúčastněným pohledem. Vlastně to vypadalo jako by značila směrem k Elanis: „Nevšímej si mě, já tu nejsem!“ a dál trpěla pod Kristie. "No to snad néééééé!" Vykřikla a třeštila oči na usmívající se fotografii nového Zmijozlského vedení, na kterém sama sebe jako pokladníka nenašla! Popošla kousek blíž, aby fotografii nového vedení podrobněji prozkoumala. Poznávala Ked která se zářivě usmívala a kolem ramen držela Noxy, které se na hrudi lesklo krásné zlaté P. Vedle ní se krčila malá studentka kterou Elanis neznala, ale už od prvního pohledu poznala, že jejím mozkem bude Noxy. Na druhé straně se vedle Ked pyšně nesla se stříbrným odznakem P  Kristie. Pod nimi na zemi klečely Reneé jako famfrpálová kapitánka a Amber jako nový pokladník. Elanis neměla slov. Co to jako provedli s její kolejí? Dívala se na oslavující dav. Přihnala se k ní Kristie a do ruky jí vtiskla lízátko s Noxyninou hlavou. Elanis na něj s pohrdáním pohlédla a zeptala se Kristie. „A s tím si mám jako vytřít zadek nebo co?“ a mrskla po Kristie lízátko zpátky. Rozhlédla se, jestli v davu neuvidí Barbaru nebo někoho jiného ze „starého vedení“. Naštěstí zahlédla Tydynku, která zpodstolu kradla ze stolu nějaké jídlo a tak za ní Elanis vlezla pod stůl. Tydynka vypadala opravdu bídně. Na sobě měla zmijozelskou vlajku, pořádně rozdrbanou. Elanis vykulila oči. „Co se ti stalo?" „No oni mě teď mají jako za maskota. Nosím tohle odrbané a jídlo si musím krást. A když si stěžuju, jsem nařčená z toho, že si stěžuju! A že bych měla být ráda, že jsem maskot!" Elanis tohle stačilo. Vylezla zpod stolu a rozhlédla se kolem. Noxy zrovna rozjížděla nějaký tanec na stole a nová kolejní pokladnice si spolu s ostatními kutálela galeony tam a zpátky. To vhánělo Elanis slzy do očí. Její pracně vyleštěné galeonky! Její pracně spočtené galeonky!!! V tom promluvila Ked. „A teď všichni půjdeme dělat body a vyhrajeme pohár!" A v očích měla výraz, který jasně vyjadřoval, že si myslí, že to všichni udělají. Ale nikdo nezměnil své dosavadní chování. Ked se zatvářila překvapeně. „Co si jako myslíte? Že se budete flákat?“ zařvala na ně Ked a svou hůlkou vyčarovala obří bič. Po jejím vzoru to udělala i Noxy. Obě teď práskaly bičem nad studenty. Amber stála vedle nich a podávala Noxy za každé prásknutí bičem jeden galeon. A Noxy práskala a práskala. Občas někoho šlehla přes ruku, někdy přes nohu, ale Elanis… Elanis to od ní schytala do tváře. Elanis se po tváři kutálely slzy bolesti a zlosti. Jedna studentka prvního ročníku přišla za Amber, že už si nemůže zapsat další předmět, jelikož nemá peníze. Amber se jí chystala galeon dát, když v tom jí chytla Noxy za ruku a galeon jí vytrhla. „Musíš si ho zasloužit!“ křikla na nováčka a ukázala na svoje boty. „A ať se lesknou.“ Holčička neměla na výběr. Noxy měla bič a hlavně to velké zářivé P. A co tvrdí školní řád? Poslouchej své vedení. Klekla tedy na kolena a začala Noxy čistit boty. To už Elanis zuřila. Utřela si z tváře slzy i krev, která jí tekla z rány od biče a vykročila k Noxy. Noxy už už chtěla prásknout bičem, ale to už před ní stála Elanis v celé své výšce. Po tváři jí i přes veškerou snahu stékala krev, ale přes brunátnost byla sotva vidět. Noxy naprázdno polkla. „Musíš mě poslouchat!" pípla přidušeně, ale docílila pouze toho, že se Elanis zúžily oči zlostí a zaťala ruce v pěst, až klouby zapraskaly. „Nemusim!" procedila skrze zaťaté zuby Elanis a šmátrala po hůlce. Ale ouvej! Hůlka i veškeré její jmění zůstalo v kolejní místnosti v kufru, který si Elanis nestihla vybalit. Jak byla pošetilá, když si myslela, že se bez všech jejích věcí obejde! Noxy se na tváři objevil vítězoslavný úšklebek a po očku mrkla na Ked, která právě za pomocí biče terorizovala domácího skřítka, který jí nesl dietní řízek na zlatém podnose. „A ty nás budeš poslouchat," ušklíbla se primuska a ukázala bělostný chrup, na které čistozub od doktora Zubáka jistě odvedl tu nejlepší práci. „Chápeš to? Prober se, to vaše ejchuchů je u konce, já to tady vedu, slyšíš? Já to vedu, prober se, Elanis..." „...prober se, Elanis? Haló? prober se!" Elanis se škubnutím probrala a s upocenou tváří a rozježenými vlasy zírala na Barbaru, která s ní cloumala v její posteli. Elanis se zmateně rozhlédla, ale nikde nebylo ani vidu ani slechu po vládě Noxy a Ked. Pavučiny byly na svém místě a plakáty s portréty rozhodně dívčí ložnice nezdobily. Elanis vyskočila z postele v její zeleno-stříbrné noční košilce, bleskově seběhla dolů do kolejní místnosti a mnula si oči. "Byl to sen? Byl to jen sen, sen to byl!" Pokladnice se zhroutila do křesla u vyhaslého krbu a nohou srazila několik lahví ostružinového vína, které se podařilo nejmenovaným uzmout na včerejší velký kolejní večírek...