Na Aidahainu se mi podařilo objevit deník jisté dobrodružky. Je to stará a zašlá knížečka a písmo v ní se špatně luští, nicméně je k přečtení.
Rozhodla jsem se tu vydávat její dobrodružství alespoň v takovém rozsahu jak se mi podaří rozluštit její škrabopis. Nebyla mistryní pera, spíše meče, leč nepředbíhejme a podívejme se na její první zápis. Jméno se mi rozluštit nepodařilo, takže pro nás zatím zůstane záhadou.
5. srpěna 474
Prošla jsem si v klidu celé město a rozhodla jsem se, že se přidám k hraničářům, nebo k druidům. Ještě nevím, ale na to mám snad dost času, ne? Ale když jsem se ptala hraničářů, jestli mě přijmou do služby, tak mi řekli, že jsem ještě pořádný máslo a že napřed musím něco dokázat a ať přijdu ,až ze mě něco bude. Takže se vydám na cesty dobýt si věhlas a slávu.
Na tržišti jsem vlezla do alchymistova stanu, se svou úžasnou šikovností, jsem mu tam málem rozbila nějaký baňky, tak mi vynadal, načež se mě zeptal, co chci. Něco míchal v tyglíku a kolem se honily různé vůně. Na mě se ani nepodíval. Zeptala jsem se ho, co má.
,,Ts… zase jeden z těch nováčků, co? Poslední dobou je vás jako much na hnoji. Zřejmě nic, co by sis mohla dovolit.“
Prohlížela jsem si barevný tekutiny v baňkách, označený pro mě neznámými znaky.
,,Podej mi ropušník,“ ozvalo se najednou.
Neomylně jsem sáhla po jednom z mechů, vyrovnaných na stolku v koutě stanu a vtiskla jej do natažené dlaně alchymisty. Vzal si ho a vymačkal do tyglíku, z kterého se vyvalil oranžový dým a smísil se s ostatními pachy. Zvědavě jsem pozorovala co dělá. Odložil tyglík nad plamínek a otočil se ke mně.
,,Takže ty se vyznáš v rostlinách?“
,,No…,“ začala jsem váhavě. ,,Jo.“
,,To by se mi mohlo hodit. Co bys řekla pár zlaťákům, za to, že mi doneseš jednu kytku? Vlastně to ani nebude kytka, potřebuju jenom hlízy.“
,,Jasně! Co to má bejt za kytku? A kde ji najdu?“
,,Ne tak hr, mladá,“ zchladil mě a vytáhl jednu knížku, nalistoval ji na příslušné straně a ukázal mi obrázek. ,,Tohle je Bradura vzpřímená, pokud já vím, tak roste v Horním lese a ty mi doneseš její hlízy.“ Poklepal dlouhým ožehlým prstem na vyobrazení hlízy.
,,Na východním konci Horního lesa, kde začínají hory, jsou tam ruiny. Tam bys ji měla najít.“
,,Dobře, přinesu vám je.“
,,Tak mazej. Půl tuctu by mělo stačit!“ křikl ještě za mnou, když jsem vycházela do slunečního světla náměstí.
Když jsem vycházela jižní branou města vstříc Kvílivým pláním, zvony právě odbíjely poledne.
Ať mě Kradamir na mé cestě provází.
Víc už dnes rozluštit nedokážu, svíčka dohořívá a mě pálí oči.