„Ne, jedna naše věc tu přece jen zůstala,“ řekla šibalsky Barb a mrkla na Elanis. Ta nasadila opravdu nechápavý výraz a pak jí to konečně došlo.

„Peníze! Naše peníze!“ Ostatní na ní hleděli trochu zaskočeně, neboť když spojíte Elanis a galeony máte osobnost nevídanou a neslýchanou. Ona s nimi byla jako jeden. Když se ale rozeběhla z místnosti dolů do tajné chodby, která vedla ke Gringottovým a k jejich pokladnici, neváhali ani vteřinu a běželi za ní.

Elanis však neběžela k jejich kolejní pokladnici. Běžela k profesorskému kontu.

„Co to sakra děláš,“ zarazila jí Elizabeth. „Tohle my přece neděláme.“

„Ne, neděláme, ale oni ano. Když jsem zjistila, že jsem jaksi tohle,“ ukázala na svou postavu a chtěla tím naznačit, že je nic. „Myslela jsem si, že jsem mrtvá. Chtěla jsem se jít rozloučit se svými galeonky když jsem tu narazila na redaktory Corvina, jak shrnují všechno, co v pokladně bylo velkou lopatou do pytlů a odnáší to všechno do profesorské pokladny. Věř mi, srdce mi pukalo, když jsem viděla naše nastřádané galeonky v rukou těch nepravých, ale díky tomu, že právě modří dělali tuhle práci, máme ještě šanci, že to, co tam bylo, tu stále ještě zůstalo.“

Elizabeth na ní hleděla s otevřenou pusou stejně jako celý Zmijozel absolutně nechápala, o čem to Elanis mluví. Elanis se tedy nadechla a spustila.

„Když jsem nedávno počítala galeony, spadl mi mezi ně můj Přívěšek, Kámen ochrany. Chtěla jsem ho najít, ale spěchala jsem, tak jsem to odložila na později a pak znovu na později. A vlastně jsem se od té doby ještě nedokopala k tomu, abych ho našla. Takže je pravděpodobné, že je mezi těmi galeony stále. Což znamená, že je uvězněn v profesorské pokladnici. A my ho musíme dostat ven.“

„Promiň, ale nechápu, jak nám nějaký tvůj přívěsek může pomoci,“ řekla s velkou dávkou nedůvěry Kristie.

„No je pravda že všechno co kdy bylo Zmijozelské zmizelo, že všechno co nějakým způsobem připomínalo Zmijozel zmizelo. Profesoři se o to postarali. Naše věci, naše odevzdané úkoly, naše navržené věci na PU. Všechno. Jenže o tomhle přívěsku nikdo nevěděl.“

„Je to jen přívěsek. Nic se Zmijozelem nemá společného,“ ozval se někde z davu Henrik.

„Mýlíš se,“ opravila ho Elanis. „Tenhle přívěsek byl první věc, kterou jsem na téhle škole dostala jako Zmijozelský kolejní dárek. Patří ke Zmijozelu.“

Z davu se ozvalo souhlasné mumlání a mručení. „Tak proč to nezkusit,“ řekla Barb a vydala se směrem k profesorskému trezoru a všichni se vydali za ní. Došli k trezoru a zarazili se. Elanis natáhla ruku k trezoru, aby ho otevřela, ale klika jí jenom prolítla rukou. Nemohla na nic šáhnout. Nemohla vlastně nic vzít do ruky. „No tak co, tak tam prostě strčím hlavu.“ Pokrčila Elanis rameny a strčila skrz dveře hlavu. Za chvíli vnořila do trezoru i rameny a později i zbytek těla, až na konec nebyla vidět vůbec. Uběhlo deset, patnáct, dvacet minut a už se začalo ozývat ustrašené mumlání, když v tom se Elanis objevila zpátky a měla červený obličej, pokud to u „Nic“ šlo.

„Je tam! Je v rohu toho trezoru, ale nemůžu ho sebrat. Vždycky moje ruka jenom projede tím medailonkem a těma špinavýma galeonama, které tam profesorští měli.“ Elanis se zamračila.

„No a co teda uděláme? Nemůžeme kouzlit, nemůžeme ho sebrat, nemůžeme s ním nic dělat. Tak co tedy?“ Zeptal se Henrik, který neustále pochyboval o tom, že nějaký medailonek pomůže koleji z tohoto problému.

Barbara koukala na Elanis, která stále trčela ve dveřích od trezoru, jako kdyby jí tam přibili.

„Tak mě napadá…“

Primuska se otočila do davu a zamyšleně koukala na skupinku několika málo chlapců, kteří stáli kousek od ní.

„Copak jsme dívčí kolej?“ Pomyslela si Barb, ale to už ze sebe chrlila otázky: „Kdo mi to podával ten časopis?“

Z davu se ozvalo vypísknutí.

„No, někdo z vás mi podával Corvina, jak jste se k tomu dostali? A jak jste ho vzali do ruky?!“

„Nooo,“ protáhl Lee a poškrábal se na hlavě.

„Prostě jsem ho vzal těm prvačkám a ty se děsně divily, že jejich časopis umí lítat a že je to děsnej zázr…“

Barbara Leeho přerušila mávnutím ruky.

„Nejsme vymazaní! Jen… Byla tam o nás zmínka, i když ne úplně přesně! A existovali jsme!“

„To je fakt,“ připustila Elanis, která se právě úplně vysoukala z trezoru a uhlazovala si šaty.

„Takže…“ Barbara si stoupla na špičky, aby lépe viděla do davu zmijozelských, kteří na ni nechápavě koukali.

„Nemáte tady někdo brk, inkoust a pergamen? Víte, já obvykle do postele nechodím s tímhle vším a hm… Jak je vidět, mám na sobě jen pyžamo.“

Z davu se ozvalo šustění a hrabání, jak si studenti prohrabávali hábity a po chvilce měla Barb v ruce rozvrzaný brk, kalamář s nazelenalým inkoustem a několik poskládaných pergamenů.

„Napíšeme se do tohodle hradu zpátky!“

„Napíšeme? Bože to přece nemůžeme jen tak prostě vepsat se,“ řekl někdo z davu.

„Tak a dost! Když nebudeme věřit, že se nevrátíme, tak se nevrátíme. Musíme věřit, že se dostaneme zpátky. Prostě to uděláme. Povede se to,“ řekla odhodlaná Elíza a snažila se víc přesvědčit sama sebe než ostatní. Ona sama chtěla uvěřit. Barb vzala pergameny, brk a ingoust. Nadechla se, pohledem se snažila najít podporu u některých Zmijozelských, avšak většina z nich jen smířeně koukala do země. Nikdo tomu nevěřil. Barb smutně sklonila hlavu. Elanis jí chytla za ruku.

„Já chci svoje galeony zpátky! Piš.“

„Já chci znovu vykopávat ty bestie do jezera,“ řekla Elizabeth a stoupla si vedle ní.

„Já chci dostat toho bodožrouta,“ procedila zlostně mezi zuby Wenai.

„Já chci dokázat, že jsme nejlepší hráči famfrpálu,“přidala se Cerri.

„Já chci vyhrát v čaropřehlídce,“ řekla smutně Tydynka.

„Já chci dokončit svá vyprávění v Hadím králi,“ řekla Kristie a lehounce se usmála.

„A já chci Zmijozel zpátky,“ zakřičel Henrik a spolu s ním i ostatní ze Zmijozelu. V tu chvíli to v trezoru šumělo. Všichni byli plni odhodláni vrátit úder zpátky, všichni byli odhodlaní znovu povstat z popela. To přimělo Barb k činu.

Zvedla pero.

Namočila ho do inkoustu.

Postavila ho nad papír.

Zelená kaňka jí ukápla na pergamen a Barb přemýšlela. Jakou větu napsat?

„Napiš, co cítíš,“ houkl jí do ucha Lee, který se pomalu vytrácel.

„Lee? Co se děje?“

„Nic Barb. Jen už je všechno tak jak má zase být. Salazar s vámi holky moje,“ řekl a vzal Barbařinu ruku do své a společně napsali:

„Zmijozel žije!“