Mýdlová opera

 "Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Den jako každý jiný, to byl dnešek. Tedy až do doby, kdy se přiřítila neidentifikovatelná osoba v novém oblečení značky NiT.

„Tý jo! Vidíte to?!“ Ukazovali si na dotyčnou a sliny jim kapaly tak, že už se to ani nesnažili zakrývat.

„Hehe, a to jen za 5 galeonů!“ Nafrnělo se ono stvoření v luxusní značce a nenápadně ukázalo směrem k jezeru, kde se onen nový krámek vyskytoval.

To jste měli vidět ty mety, které studenti (ale i profesoři) ukázali! Troufnu si tvrdit, že by někteří z nich pokořili rekord v přespolním běhu. A další rekord v utracených galeonech za minutu.

Za několik chvil se to ve Velké síni hemžilo luxusními róbami, klobouky, špeky a také prázdnými měšci.

Slečna Niam seděla spokojeně u svého místa, sledovala to hemžení a přepočítávala zlato, které se jí hromadilo. Prostě ráj - tedy, až do té chvíle, než poslala skřítka doplnit nové kousky oděvů!

„Naaaah,“ vykřikla jakási studentka prvního ročníku ukazujíc na běžící skřítku s pytlem s nápisem NiT! Všichni se otočili tím směrem a zkameněli. Nikdo, až na pár lidí, kteří ale stejně měli už poslední galeon či dva, neměl peníze. A co jako teď? Někteří studenti začali zmateně lézt pod stoly a hledali drobné, které by mohli využít. Někteří zmateně začali psát soutěže, které jim ale budou ohodnoceny až za bůhvíjak dlouho. A ten zbytek se plížil, nyní už o dost pomalejším tempem, k obchodu. Těch pár šťastlivců, kterým ještě zbyly peníze, si koupilo něco málo z toho, co bylo doplněno. Zbytek vykoupil roj studentů, kteří o chvíli později přiběhli z Příčné ulice, kde naházeli veškerý svůj majetek Chytrákovi. A tak zbytek zůstal jen stát (či zoufale sedět) před obchodem a přemýšleli, co teda udělají.

Celou situaci dokázal zachránit až pan Vetešník, který vyhlásil výkup jakéhokoliv druhu oblečení, tašek, pergamenů přes lektvary a domácí úkoly.  Velkou síní se hned prodralo hejno sov, které po místnosti začalo rozhazovat haldy letáků s velkým titulním nápisem: „Velký výkup oblečení u Vetešníka právě probíhá! Prodejte nám vaše oblečení s 10% nadhodnocením. Nabídka platí do naplnění skladů!“

Každý, kterému letáček přistál na hlavě, neváhal, vrazil do své šatní skříně, posbíral hromady oblečení a letěl s ním zpátky na PU. Po chodbách se tato zpráva šířila jako oheň. Kde jaký student pokřikoval.

„Dělej u Vetešníka je teď akce. Nákupní cena + 10% přirážka, ještě na tom vyděláme!“

„To je o 3galeony víc než jsem za to utratila!“

„Chvála panu Vetešníkovi!“

Jen pár studentů, kteří již vystudovali pokladničení si dokázali všimnout, že ceny u Vetešníka jsou téměř stejné ne-li ještě nižší. Nicméně to nezabránilo nikomu naplnit sklad k prasknutí a s novou várkou peněz vyrazit do Godrikova dolu.

Jaké bylo ale překvapení, když s plnými měšci dorazili před rybárnu a zjistili, že sklad slečny Niam je prázdný - úplně!

Zhrozili se, začali se hádat, jak je to možné, kam se podělo veškeré nové oblečení a co teď udělají se svými penězi, které tak „výhodně“ získali.

Mezi nimi byli i tací, kteří se pýřili v nových modelech a chyběl jim už poslední kousíček do sbírky, ale i tací, kdo neměli ještě ani nitku značky NiT ze salonu a propadali hysterii.

Někteří aktivisté nelenili a přivolali si předpřipravené transparenty (bez nich by to totiž nemohlo fungovat!). Začali před vchodem do krámku chodit v kroužku dokola, zdvihat transparenty a vyvolávat hesla jako „Doplňte sklady, proto jsme tady!“ nebo „Kvalita i kvantita - kupují to jelita!“.

To vše z povzdálí pozoroval pan ředitel v nové róbě, klobouku a náušnicích, hladil po hlavě královsky oděnou kachničku a suše prohlásil: „To jsme jim to nandali, holka!“

V tom jeden student z Nebelvíru odhodil ceduli a ukázal na ředitele: „On má oblečení tuny a natáhl to i na tu divnou tlustou věc! NA NĚJ!“ Všichni se otočili směrem, kam nebelvírák ukazoval, na moment se zamysleli a pak se s hrozným řevem vydali na ředitele!

„Vyměňte nám naše body za peníze, prosím! Neuváženě jsme poslali soutěže za body a teď chceme naše peníze!!“

„Koho zajímá pohár?!! JÁ PROSTĚ CHCI, CHCI A CHCI TY NAUŠNICE!“

Všichni vykřikovali své nároky a někteří se snažili strhnout oblečení z ředitele a jeho kachničky. To už toho měl ale ředitel dost a nadechl se, aby řekl něco velice prospěšného a v budoucnu zajisté obdivovaného…!

Ale najednou se zarazil a řekl: „Já vám ty body milerád vyměním za peníze, ale co chcete nakupovat, když je obchod prázdný?“

A studentům se nad hlavami opět rozsvítila žárovička nápadu. Nejdřív musí „zaútočit“ na madam Niam aby doplnila sklad a pak teprve se vrhnou na pana ředitele. Dav studentů se tedy vydal zpátky do hradu kde madam Niam spokojeně diskutovala s madam Lextrovou o jejích nových slušivých šatech. Když dav studentů dorazil do velké síně, bylo zde pár jedinců, kteří byli spokojeni s tím, co v krámku NiT ukořistili, nebo jen byli spokojení s tím, že mají alespoň víc bodů než ostatní. Co naplat - prostě byli spokojení!

Dav nespokojených studentů byl však větší. Nakráčeli si to do velké síně, postavili se s transparenty před madam Niam a spustili.

„Doplňte sklady! Doplňte sklady!“

Madam Niam se na ně jen podívala, pokrčila ramena a dál diskutovala s madam Elizabeth. Jeden z nebelvírských studentů k ní přikročil a řekl: „Madam! Tohle je stávka!“

Niam to však ovšem přešla jen pokrčením ramen a dál studenty ignorovala.

Studenti tedy spustili mnohem více nahlas.

„Doplňte sklady! Máme peníze! Budeme mít více peněz! Nechceme body! Doplňte sklady! K čertu s pohárem MY chceme NiT!“

Načež vstal pan Cihlička, rychle odcupital na Příčnou ulici a narval všechny sklady k prasknutí bílými cedulkami. Když doplnil i poslední sklad, vrazil do pana ředitele.

„Ano ano,“ přitakal pan ředitel. „Tentokrát jich budu potřebovat trochu víc...“

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Nad hradem vycházelo slunce a jeho první paprsky se líně převalovaly po klidné hladině Hanibalova jezera. Jediné, co narušovalo klid, byl vřískot jakéhosi ptáka, který se usadil na vrbě mlátičce a teď jí byl surově škubán a mlácen. To ale nebylo všechno, co se dělo. Z hradu, v místnosti, kde se nacházela nástěnka se soutěžemi, se pohybovaly tři osoby. "Nalep tam ještě tohle," cpala Elizabeth Petule písmenko, které před malou chvilkou Niam ukázkově vystřihla z jednoho výtisků Denního věštce, který se válel opodál s usmívající se tváří šéfredaktora na hlavní straně. "No jo furt," pípla Petula a uklidňovala se myšlenkou na to, jak ďábelský plán vymyslela, jinak by ty dvě nejraději za to peskování zabila. "Muhahahahaaaaa!" ozvalo se sborem, když výhružný dopis a oznámení o stávce spočinulo na nástěnce, kde jindy byly soutěže, které dámy velmi pečlivě uschovaly do kabely a odtáhly z dohledu studentů. Byl čas snídaně... U nástěnky byl v tuto ranní dobu klid. Většina studentů ještě spala nebo (ti pilnější) již seděli ve Velké síni a přecpávali se u snídaně, aby pak celý den nemuseli jíst a mohli jenom psát soutěže. Jen jedna culíkatá havraspárská studentka si to hopsala k místnosti soutěží, protože nechtěla být viděna jak si bere zadání soutěží. ,,Tak to jsem zvědavá, kolik tam zas bude soutěží, já ty soutěže fakt nenávidím, je jich hromada a mně to nebaví prostě děl ... ÁÁÁÁÁÁ!!" Modrá studentka začala vřískat na všechny strany. ,,KDE jsou MOJE soutěže?! Já potřebuju svoje soutěže, nemůžu bez soutěží být, vraťte mi moje soutěže!!!" Havraspárské děvče vběhlo do Velké síně s polovinou pergamenu, který visel na nástěnce soutěží. Velká síň ztichla a pozorovala Linn s papírem, která stála ve dveřích. ,,Nejsou soutěže," pípla Linn. Uplynula sekunda ticha.. dvě.. V tu chvíli jako by vybuchla ve Velké síni bomba a všichni se snažili vyběhnout ze síně k soutěžím a přesvědčit se o pravdivosti těchto slov - to přeci nemůže být pravda?? Nemůžou zrušit soutěže, nebo snad ano..? Zatímco se mraky studentů mačkalo před nástěnkou soutěží mladý profesor Werewolf si spokojeně mnul ruce. Dohnat dámy k uzavření soutěží byl skvělý nápad. Své studenty donutil si stěžovat dokonale. Teď už jen zařídit aby se zredukoval počet předmětů a jeho studenti mohli vyhrát pohár. Jeho plán byl dokonalý. V tu chvíli už do Velké síně vstupovalo více a více studentů z různých kolejích a mezi nimi se šířila zpráva: „Nejsou soutěže!“ Z různých koutů síně se ozývaly rozdílné názory. Někteří byli nadšení z pár chvil volna. Jiní nadávali, že nebudou body. Někteří přišli s pečlivě zalepenou obálkou plnou soutěží, kterou chtěli dnes poslat, ale jelikož nevěděli, kdo soutěž vypsal, nevěděli vlastně komu poslat onen dopis. Studenti zmateně seděli ve Velké síni a nevěděli co dál. Jedni plakali, druzí se šíleně smáli. Emoce byly k neudržení. Jedna studentka prvního ročníku se ve v agónii svalila na zem a bušila pěstičkami do země, řvala a kopala všude okolo. V tuto chvíli do síně vstoupil pan ředitel. Uslzené oči na něj pohlédly s nadějí, do vysmátých obličejů se vkradla pochybnost a pan Werewolf viděl prasknout svou dokonalou bublinu. Pan ředitel však řekl jen: „Nezoufejme! Všechno bude v pořádku!“ Všichni vykřikli v jásot, neb víra v pana ředitele byla vždy hluboko zakořeněna. A stejně jako pomohl při výlovu, se chystal pomoci i teď. Spěšnými kroky došel do Prasinek, kde se rozhlédl, a když zjistil, že ho nikdo nevidí, přemístil se. Když se pan ředitel ani po dvou hodinách nevracel, hradem se začala šířit panika a ze všech stran se nešuškalo o ničem jiném, než o soutěžích, stávce a dalších věcech (jako byly stávka a soutěže), které byly trnem v oku nejednoho studenta. Utvořily se dva břehy a uprostřed stála madam teTiba, která se snažila rozehnat emoce. "Ale no tak, poslouchejte, to, co se stalo byl jistě nejlepší nápad, jak trochu pročistit atmosféru, tak co kdybyste si podali ruce a šli se projít k jezeru?" Promlouvala konejšivým hlasem a těkala z jednoho tábora na druhý. Nad hlavou jí proletělo shnilé rajče a rozplizlo se na transparentu, který hlásal "SOUTĚŽE NÁM VRAŤTE, BODOVÁNÍ ZVRAŤTE!", který ihned nahradil transparent nový - čistý, který prorokoval "100 NA DEN!!!". To už profesorka věděla, že tady její místo není a odklidila se do bezpečí její koleje, ze které se hádky účastnilo jen několik málo studentů. "Soutěže potřebujeme, jsou nejlepší!" řval právě jeden neidentifikovatelný prvňáček na nějakého sedmáka, který se ve skupině antisoutěživých bil právě na prsou, že za celý školní rok neudělal ani jednu soutěž, a že ji nepotřebuje. "Nepotřebujeme, soutěže jsou zbytečné, je jich moc a na nic!" hájila antiskupinu dívka z třetího ročníku. "Ale potřebujeme, jak teď vyplním svůj život? Co budu dělat? Vzali jste mi mou jedinou lásku!!!" Ze všech stran se ozývaly nejrůznější výkřiky a atmosféra byla hustší než sklenka máslového ležáku. Až už to Kristii přestalo bavit, vzala nejbližší transparentní ceduli, která hlásala stažení počtu možných předmětů k zápisů na nula, a praštila jí jakousi žlutou prvačku, která křičela nejvíc nahlas a vynahrazovala to, že tam žádný jiný žlutý není, po hlavě. Jenže prvačka začala křičet ještě víc a kolem ní začaly křičet i další ovlivnitelné žluté studentky, které se tam zčista jasna vyrojily s transparentem, který byl naprosto mimo ( 'Mír a pohár pro všechny' ?!). To už to nevydržel ani John a stoupl si na havraspárský stůl. ,,TICHO!!!" Zakřičel na celou velkou síň. ,,Mám tady zadání soutěží, ale jestli nebudete držet tlamy, nic vám nedám!" V tu ránu celá Velká síň chytla Johna očima, nikdo se nehýbal, jen všichni hypnotizovali stoh papírů, které John držel v ruce. Ticho přerušila až jedna červená studentka. ,,Vemte mu je někdo!!" Ovšem John má velmi rychlé reflexy, takže hodil zadání vždy poblíž postávající Larrie, studenti se vrhli na ní a John si v klidu odkráčel. Nejenže se zadání soutěží nenávratně zničilo, takže nebude možné si je ani později dodělat, ale naše šampionka nyní leží na Ošetřovně, jelikož na ní skupinka zelených studentů v jednu chvíli vyslala deset různých kouzel s výmluvou, že chtějí soutěže. Ať je pravda jakákoliv, nemáme soutěže, nemáme šampionku a nemáme ani tu skupinku zelených studentů (ale toho si nikdo nevšiml). Ale pan ředitel prý přeje nemocné červené prefektce (?!) brzké uzdravení.

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  Ked důstojným krokem kráčela po hradě. V rukou nesla bedýnku s neznámým obsahem, ve které to při kařdém kroku zahrastilo. "Šchr, šchr, šchr... šplouch..." Ked se zastavila a nadzdvihla obočí. Udělala další krok. "Šplouch." Zakroutihla hlavou a zkoušela jít dál. "Šplouch, šplouch," teprve po čtvrtém šplouchnutí si uvědomila, že jí teče do bot. "Co to jééé?" vykřikla a upustila krabičku, které pohodlně odplavala s proudem vody, který se řinul z dívčí umývárny k jezeru. "Heeej! To jsou moje korálky! Kdo jako udělá tu hodinu jako?" Ked vřískala na celou chodbu, ale vše se jen rozléhalo o prázdné stěny. Většina hradu byla totiž již u jezera a vyhlížela kolejní i nekolejní věci, které s sebou voda strhla a odnesla do hlubin jezera... Ked se připlížila ke skupince studentů, kteří stáhli nejblíž k hradu a dala se do poslouchání. ,,Asi nějakej zpětnej efekt.. Jak vyházeli půlku věcí o leteckym dnu, který se pak vrátily, tak teď jsou zas v jezeře." ,,Vždycky něco vyplave a musíš tahat.." ,,Nešahej na to, ty demente, to je moje!!" Na kraji jezera stála skupinka různobarevných studentů a spolu s profesory šťouchali do Zmijozelského křesla, které čouhalo z jezera nejblíž břehu. Žádná kouzla nějak nepomáhali, takže si ta odvážně skupinka začla vytahovat rukávy a kalhoty a začala vytahovat gauč. Užuž ho trochu povytáhli, ale v tu chvíli byli odhozeni na břeh a z jezera se ozval temný hlas: ,,Nevydám to do špatných rukou!" Po chvíli všem došlo, že si každej musí vytáhnout to svoje, ale to už gauč odplul a připlul těžký havraspárský stůl. Přiběhlo k němu sedm malých prváků a hééj rup stůl byl venku. Tím byli všichni potěšeni, že to půjde lehce.. Ale to byl omyl! Po stolečku přišlo na řadu přišel hradní pilíř. Většina osazenstva koukala kdo se k tomu vrhne, čí to teda vlastně je. Každý koukal na toho vedle sebe ale nikdo se k tomu nějak neměl. Až madam Ked vykřikla: „Ale pro Salazarovi rány nechte mě projít.“ Prodrala se změtí studentů a popadla pilíř a začala ho sama tahat z vody. „To mě to jako necháte tahat samotnou?“ Mnoho zelených studentů s úšklebkem na rtech přikývlo ale aktivní Havraspárští se přihrnuli k profesorce a jakmile přispěl i svou velkou silou profesor Werewolf pilíř byl hned venku. Pak nepatrně vyplaval obraz Salazara Zmijozela. To byl pro zelené šok. Za prvé vzít jim takovou cenost už bylo samo osobě bylo nepřístupné ještě aby ho museli tahat z jezera. Nicméně čest Zmijozelským říká hodně takže je nikdo nemusel popohánět aby se k obrazu vrhli a začali ho společnými silami tahat. Kolem obrazu se jich hned seskupily davy. Celkem tahalo obraz 10 studentů a ostatní povzbuzovali. Vždyť přece modří vytáhli stoleček hned. Chvíli tahali ale obraz ne a ne povolit. Co to má znamenat. Studenti Zmijozelu si mezi sebou vyměňovali udivené pohledy. „Asi na Salazara potřebujeme větší sílu!“ zavelela Barbara a hned se přiřítili další a další zelení studenti a tahali obraz. Čím víc však bylo studentů tím větší obraz kladl odbor. Madam Ked to nakonec nevydržela a se slovy: „Puste mě k tomu vy holoto neschopná!“ Strčila do studentů kteří následkem toho upustili obraz. Jediný student, který ho ještě pevně držel byl nebojácný prvňáček Hugh, kterého ovšem obraz stáhl sebou do jezera. Naštěstí uměl plavat a tak se celý zmáčeny vysvobodil z jezera sám. Nicméně obraz byl pryč. Zmijozelští za ním hleděli se smutným pohledem v očích. Pak kdosi vykřikl. „85!“ "Cože?" studenti zmijozelu se dívali jeden na druhého ve velkém hloučku, když byli odtrkáni aktivními mrzimorskými, kteří se šli pro svou klec na myš. "To jako tolik?" nechápavě na sebe koukali a pak pokukovali i po přihlížejících, ze kterých se jich několik škodolibě usmívalo. "No to snad není možné!" postěžovala si Elanis, když koukala na puchýře, které se jí stačily udělat, jak zabírala za rám obrazu, který byl nejspíš velmi velmi těžký a nasáklý vodou. "Spíš jestli se neutopil Hugh," pronesla Tydynka starostlivě, když koukala na prváka, který vykašlával ve velkém vodu. "Bych do toho kopl," prohlásil Henrik a vydal se směrem ke hradu, ze kterého přitékaly další a další věci. "Beztak je to na nic," mávl ještě rukou, když mizel za zatáčkou klikaté cestičky. Několik dalších zelených a červených studentů přitakalo a vydalo se za ním. Ked na to na všechno jen zůstala koukat s pootevřenou pusou a když se vzpamatovala, řvala na odcházející hlouček: "A až vylovíme Salazara, budete ho fénovat bez elektřiny a bez kouzel, tak!" A podklouzl jí podpatek a zapadla do blátivé vody vedle žlutých tahajících klec, ale už tam bohužel nebyl žádný zelený, který by jí vytáhl.

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." 

„Barb, jak to myslíš: ‚nezmizeli jsme úplně‘,“ zeptala se nevěřícně Tydynka. „Vždyť nás nikdo nemůže vidět ani slyšet nemůžeme se ničeho dotýkat, nemám nic. Jsme nic.“

„Ne, jedna naše věc tu přece jen zůstala,“ řekla šibalsky Barb a mrkla na Elanis. Ta nasadila opravdu nechápavý výraz a pak jí to konečně došlo.

„Peníze! Naše peníze!“ Ostatní na ní hleděli trochu zaskočeně, neboť když spojíte Elanis a galeony máte osobnost nevídanou a neslýchanou. Ona s nimi byla jako jeden. Když se ale rozeběhla z místnosti dolů do tajné chodby, která vedla ke Gringottovým a k jejich pokladnici, neváhali ani vteřinu a běželi za ní.

Elanis však neběžela k jejich kolejní pokladnici. Běžela k profesorskému kontu.

„Co to sakra děláš,“ zarazila jí Elizabeth. „Tohle my přece neděláme.“

„Ne, neděláme, ale oni ano. Když jsem zjistila, že jsem jaksi tohle,“ ukázala na svou postavu a chtěla tím naznačit, že je nic. „Myslela jsem si, že jsem mrtvá. Chtěla jsem se jít rozloučit se svými galeonky když jsem tu narazila na redaktory Corvina, jak shrnují všechno, co v pokladně bylo velkou lopatou do pytlů a odnáší to všechno do profesorské pokladny. Věř mi, srdce mi pukalo, když jsem viděla naše nastřádané galeonky v rukou těch nepravých, ale díky tomu, že právě modří dělali tuhle práci, máme ještě šanci, že to, co tam bylo, tu stále ještě zůstalo.“

Elizabeth na ní hleděla s otevřenou pusou stejně jako celý Zmijozel absolutně nechápala, o čem to Elanis mluví. Elanis se tedy nadechla a spustila.

„Když jsem nedávno počítala galeony, spadl mi mezi ně můj Přívěšek, Kámen ochrany. Chtěla jsem ho najít, ale spěchala jsem, tak jsem to odložila na později a pak znovu na později. A vlastně jsem se od té doby ještě nedokopala k tomu, abych ho našla. Takže je pravděpodobné, že je mezi těmi galeony stále. Což znamená, že je uvězněn v profesorské pokladnici. A my ho musíme dostat ven.“

„Promiň, ale nechápu, jak nám nějaký tvůj přívěsek může pomoci,“ řekla s velkou dávkou nedůvěry Kristie.

„No je pravda že všechno co kdy bylo Zmijozelské zmizelo, že všechno co nějakým způsobem připomínalo Zmijozel zmizelo. Profesoři se o to postarali. Naše věci, naše odevzdané úkoly, naše navržené věci na PU. Všechno. Jenže o tomhle přívěsku nikdo nevěděl.“

„Je to jen přívěsek. Nic se Zmijozelem nemá společného,“ ozval se někde z davu Henrik.

„Mýlíš se,“ opravila ho Elanis. „Tenhle přívěsek byl první věc, kterou jsem na téhle škole dostala jako Zmijozelský kolejní dárek. Patří ke Zmijozelu.“

Z davu se ozvalo souhlasné mumlání a mručení. „Tak proč to nezkusit,“ řekla Barb a vydala se směrem k profesorskému trezoru a všichni se vydali za ní. Došli k trezoru a zarazili se. Elanis natáhla ruku k trezoru, aby ho otevřela, ale klika jí jenom prolítla rukou. Nemohla na nic šáhnout. Nemohla vlastně nic vzít do ruky. „No tak co, tak tam prostě strčím hlavu." Pokrčila Elanis rameny a strčila skrz dveře hlavu. Za chvíli vnořila do trezoru i rameny a později i zbytek těla, až na konec nebyla vidět vůbec. Uběhlo deset, patnáct, dvacet minut a už se začalo ozývat ustrašené mumlání, když v tom se Elanis objevila zpátky a měla červený obličej, pokud to u „Nic“ šlo.

„Je tam! Je v rohu toho trezoru, ale nemůžu ho sebrat. Vždycky moje ruka jenom projede tím medailonkem a těma špinavýma galeonama, které tam profesorští měli.“ Elanis se zamračila.

„No a co teda uděláme? Nemůžeme kouzlit, nemůžeme ho sebrat, nemůžeme s ním nic dělat. Tak co tedy?“ Zeptal se Henrik, který neustále pochyboval o tom, že nějaký medailonek pomůže koleji z tohoto problému.

Barbara koukala na Elanis, která stále trčela ve dveřích od trezoru, jako kdyby jí tam přibili.

„Tak mě napadá…“

Primuska se otočila do davu a zamyšleně koukala na skupinku několika málo chlapců, kteří stáli kousek od ní.

„Copak jsme dívčí kolej?“ Pomyslela si Barb, ale to už ze sebe chrlila otázky: „Kdo mi to podával ten časopis?"

Z davu se ozvalo vypísknutí.

„No, někdo z vás mi podával Corvina, jak jste se k tomu dostali? A jak jste ho vzali do ruky?!“

„Nooo,“ protáhl Lee a poškrábal se na hlavě.

„Prostě jsem ho vzal těm prvačkám a ty se děsně divily, že jejich časopis umí lítat a že je to děsnej zázr...“

Barbara Leeho přerušila mávnutím ruky.

„Nejsme vymazaní! Jen... Byla tam o nás zmínka, i když ne úplně přesně! A existovali jsme!“

„To je fakt,“ připustila Elanis, která se právě úplně vysoukala z trezoru a uhlazovala si šaty.

„Takže...“ Barbara si stoupla na špičky, aby lépe viděla do davu zmijozelských, kteří na ni nechápavě koukali.

„Nemáte tady někdo brk, inkoust a pergamen? Víte, já obvykle do postele nechodím s tímhle vším a hm... Jak je vidět, mám na sobě jen pyžamo.“

Z davu se ozvalo šustění a hrabání, jak si studenti prohrabávali hábity a po chvilce měla Barb v ruce rozvrzaný brk, kalamář s nazelenalým inkoustem a několik poskládaných pergamenů.

„Napíšeme se do tohodle hradu zpátky!“

„Napíšeme? Bože to přece nemůžeme jen tak prostě vepsat se,“ řekl někdo z davu.

„Tak a dost! Když nebudeme věřit, že se nevrátíme, tak se nevrátíme. Musíme věřit, že se dostaneme zpátky. Prostě to uděláme. Povede se to,“ řekla odhodlaná Elíza a snažila se víc přesvědčit sama sebe než ostatní. Ona sama chtěla uvěřit. Barb vzala pergameny, brk a ingoust. Nadechla se, pohledem se snažila najít podporu u některých Zmijozelských, avšak většina z nich jen smířeně koukala do země. Nikdo tomu nevěřil. Barb smutně sklonila hlavu. Elanis jí chytla za ruku.

„Já chci svoje galeony zpátky! Piš.“

„Já chci znovu vykopávat ty bestie do jezera,“ řekla Elizabeth a stoupla si vedle ní.

„Já chci dostat toho bodožrouta,“ procedila zlostně mezi zuby Wenai.

„Já chci dokázat, že jsme nejlepší hráči famfrpálu,“přidala se Cerri.

„Já chci vyhrát v čaropřehlídce,“ řekla smutně Tydynka.

„Já chci dokončit svá vyprávění v Hadím králi,“ řekla Kristie a lehounce se usmála.

„A já chci Zmijozel zpátky,“ zakřičel Henrik a spolu s ním i ostatní ze Zmijozelu. V tu chvíli to v trezoru šumělo. Všichni byli plni odhodláni vrátit úder zpátky, všichni byli odhodlaní znovu povstat z popela. To přimělo Barb k činu.

Zvedla pero.

Namočila ho do inkoustu.

Postavila ho nad papír.

Zelená kaňka jí ukápla na pergamen a Barb přemýšlela. Jakou větu napsat?

„Napiš, co cítíš,“ houkl jí do ucha Lee, který se pomalu vytrácel.

„Lee? Co se děje?“

„Nic Barb. Jen už je všechno tak jak má zase být. Salazar s vámi holky moje,“ řekl a vzal Barbařinu ruku do své a společně napsali:

„Zmijozel žije!“

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Zdál se to být den jako každý jiný. Barb vstala ze své vyhřáté postýlky a vklouzla do žab… kde jsou žabí bačkůrky??!! Barb se vztekle podívala po místnosti. Byla pro vtípky, ale kdo se dotkl jejích žabích bačkůrek, tak to byla jako podepsat rozsudek smrti! Přešla ke skříni a otevřela ji. Vysel tam papírek 'Kde nic, tu nic'. Tak tohle už bylo fakt hodně, je přece primuska, ne? Na ní si přeci nemůžou takhle dovolovat!

„Já chci zpátky svoje žabí věci! I ty ostatní, sakra!“ Zaklela a vydala se do kolejní místnosti. Byla prázdná. Tak teď už si Barbara byla jistá, že je to blbej fór, když se takhle kliděj z cesty. K čemu jí jako chtějí donutit? Aby došla do Velké Síně v žabím pyžámku? Nenene, ona si tu sedne do křesla, však on to nějakej hloupej prvák zkazí a vleze do kolejky… Uběhlo pět… deset… dvacet… čtyřicet minut a nikde stále nikdo. Fajn, když spiknutí, tak pořádné, asi to naplánovali, i když Barb opravdu nevěděla, za co to má. „Já se jim příště vykašlu na nějaké kolejní výpravy do lesa a podobně, zmetci…“ Rozrazila podobiznu a šla do Velké Síně, tam určitě najde někoho, kdo má tohle na svědomí. Každopádně asi vypadalo její pyžámko dost normálně, když se za ní nikdo ani neotočil. Hmm, zvláštní, pomyslela si.

Jak tak kráčela hradem oblečená pouze ve spacím úboru a nikdo si jí nevšímal, z tváře jí pomalu mizel ruměnec, který tam měla.

Když procházela kolem hloučku mrzimorských, houkla na ně cosi o dobrém ránu. Nikdo jí neodpověděl. Ani si nepomyslela, jak je to u žlutých zvláštní, protože už byla za rohem.

V břiše už jí docela kručelo a tak přidala do krku. Vyignorovala dalších několik hloučků studentů a vešla do velké síně, ve které se hemžili studenti všech barev a každý si s sebou nesl kousek snídaně či kolejní časopis jedné ze tří kolejí.

„Hm, a Zmijozel opět nic,“ utrousila Barb a dosedla na prázdnou židli u prázdného stolu. Dokud se nechystala nalít si neexistující šťávu do neexistujícího hrnečku, nepřišlo jí divné, že u stolu vlastně nikdo nesedí.

„Co má tohle znamenat?!“ Rozkřikla se tak, že by to nejspíše vyhnalo všechny škrkny ze jmelí, které stále viselo po Velké síni.

Nikdo se však neotočil. Jen skupinka modrých studentek vyprskla smíchy nad jednou ze skic Austerové.

Tak tomuhle už ani žába nerozuměla. A dost! Kde jsou všichni. Kde je moje snídaně. Kde jsou mé bačkůrky. Tohle si někdo sprostě odskáče. Rázným krokem si to namířila přímo k řediteli školy…

„Prosím vás pane řediteli mohl byste mi vysvětlit...“ ale ředitel jí ignoroval a věnoval se čistě jen své snídani.

„Pane řediteli?“ zkusila to žába znovu. Ředitel zvedl hlavu a podíval se přímo skrz ní do velké síně kde právě proletěla palačinka od modrého stolu k žlutému.

„No prosím? Pane řediteli, přestaňte mě ignorovat. Řekněte mi co se tu děje!“ ředitel se však dál věnoval své snídani. No to snad není možný, pomyslela si Barbara rudá vzteky, chtěla na profesora vylít jeho sklenku rudého vína, ale sklenka jí jen prošla rukou a zůstala stát na místě. Co se to děje? Barb to zkusila ještě jednou ale opět bezúspěšně. Celá zmatená vyběhla ze síně, po schodech nahoru a běžela a běžela až se najednou octila před komnatou nejvyšší potřeby. Celá zmatená procházela po chodbě a nevěděla co se to tu děje. Vypadá to jako by všichni zmizeli, ale kam? A kdo jim to udělal. Najednou před ní stála Elizabeth. Barb a jí chtěla obejmout.

"U Salazara Lizí, to jsem ráda, že tě vidím." smutný pohled v jejich očích však napovídal, že to co se jí chystá říct, nebude nic pěkného.

"Pojď." řekla jen a zavedla Barbaru do komnaty nejvyšší potřeby. Tam na ní čekal celý Zmijozel.

Barb vešla do komnaty. Vypadala velmi zvláštně. Po zdech byly rozvěšené portréty všech kolejních ředitelů zmijozelu, také prefektů, primusů, pokladníků, kapitánů famfrpálu. Na zdi na severu pak byly fotky, nedohlédla tam, aby zjistila, čí fotky to jsou, ale pravděpodobně to budou fotky každého studenta, který kdy zmijozelem prošel. Byla tu zástava, byla tu vlajka, byla tu dokonce křesílka, která vypadala jako ty z kolejní místnosti! To museli teda přesunout fakt rychle, řekla by, že ráno tam ještě byla. A nakonec, mezi dvěma okny přímo naproti Barb, byla obří fotografie koleje z minulého roku. Barb vylítly slzy do očí i když vůbec nevěděla proč. Možná za to mohli všichni ti spolužáci, kteří byli rozmístěni po komnatě. Někteří seděli na křeslech, někteří na zemi na polštářcích, někteří jen prázdně stáli u oken a koukali ven. Ten zbytek s příchodem Barb vstal a s jakousi nadějí se smutkem koukali na ní. Barb nevěděla co dělat, celá místnost byla strašně tichá... Vlastně nikdo nemluvil! Jen všichni koukali. Viděla Elanis, která měla na sobě zelené šaty, a vlasy jí v neposedných kudrlinkách spadaly na ramena. Viděla Tydynku s vlasy rozcuchanými, která byla stejně jako Barbara stále v pyžamu. Každý vypadal jinak, ale na jednu stranu všichni stejně. Primuska chtěla promluvit, i když teda vůbec nevěděla co říct. Ale Elizabeth jí přerušila.

,,Zmijozel už není."

Barb jenom zalapala po dechu. Měla pocit, že brzo spadne, ale někdo jí přistrčil křeslo. Byl to Lee, který odešel z hradu. „Čau Žábo, tak koukám, že už jsme tu všichni.“ Barb bylo o to víc špatně.

„Jak.. Co...“ Barbara nevěděla, co říct a tak jen koktala a přejížděla pohledem všechny, kteří na ní s nadějí koukali. V tom jí někdo do rukou vrazil vydání havraspárského časopisu a dloubl do kratičké poznámky.

„Nepřispěli - neexistují.“ To bylo celé oznámení. Nic víc ani nic míň.

„Co tohle má u Salazara znamenat?“ Rozohnila se Barb a v očích jí plál hněv smíšený se zoufalstvím a potřebou někoho minimálně pořádně ztlouct.

„No, řikat že to dobrý asi nemá cenu,“ houkl jí za zády Lee.

„Jak dobrý! Co dobrý! Co ti cvoci vědí?! Oni si na základě nepodloženejch pohnutek, amatérských výkladů karet a čtení z hvězd bez brýlí dovolí udělat něco...TAKOVÉHO?!“

Přihlížející zkoprněli. Dalo by se říci, že takhle rozhněvanou primusku ještě neviděli. Barva jejího obličeje by spíše korespondovala s nebelvírskou vlajkou než s jejím žabím pyžámkem a napětí v její blízkosti by se dalo krájet.

Jedna z prvaček se úzkostně nalepila na zelený polštářek a vyděšeně zírala na Barbaru.

„Takže jaký je plán?“ Vybafla Barb.

„Kde je kolejní? Hm? Zase zmizela, když jí někdo potřebuje? Jak milé...“

Primuska vyskočila z křesla a začala přecházet po komnatě, která představovala pomník celého Zmijozelu.

„Nezmizeli jsme úplně, takže... Bude v tom háček!“

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  

Byl mrazivý den. Na oknech se pomalu ale jistě tvořily velké rampouchy, které lámaly světlo vycházejícího slunce přímo do očí spící dívky.

Ta se zahrabala hlouběji pod peřinu a zamručela cosi o absenci závěsu u její postele, který ostatní použili na transparenty.

O několik minut později jí vzbudil ryk z kolejní místnosti, nad kterou měla pokoj. „Zabiju je," zamrmlala Elizabeth a shodila peřinu vedle sebe.

Promnula si oči, protáhla se a zkoušela si uhladit neposedné přeleželé vlasy. Marně.

Povzdechla si a vyklouzla z postele do chlupatých bačkůrek, které tam měla připravené. Než ale stačila oddělat pár kroků, uvědomila si, že když vpluje do kolejní místnosti v pyžámku s kočičkami, moc respektu si nevyžádá. Rozhodla se proto vzít na sebe něco, v čem bude vypadat skutečně jako prefektka.

Když se v kolejní místnosti rozrazily dveře z dívčích ložnic, stál v nich úplně jiný člověk, který se tvářil, jako že bude vraždit.

Všichni se otočili na Elizabeth v černých tříčtvrťácích a zeleném korzetu, na kterém měla připevněné své stříbrné pé. Vlasy měla uhlazené do vysokého culíku a okřikla ty malé prváky, kterým přišla jako největší zábava bouchat Jeníčkovy výbušné kuličky v neděli v sedm ráno! „No tak! Tady bude ticho! Chci spát, dneska mam důležitý den a musím vypadat vy-jí-mě-čně! Takže si schovejte ty kuličky, nebo vám je narvu..."

V tu chvíli vstoupila do kolejní místnosti Ked, rozzářily se jí očička a začala cupitat směrem k Elíze. Té se v očích objevila hrůza a okamžitě se otočila na podpatku a vyběhla zpět do ložnice. Teď měla v plánu sundat si to velmi prefektské oblečení, nasadit zpátky pyžámko a spát dál, jenže si všimla připíchnutého papírku nad postelí.

Ach jo. Dneska má přeci tu velkou autogramiádu a křest její první knihy v KNP, už nemůže spát. A navíc musí ještě za Johnem, pořád nebyl schopný ušít (teda dát to ušít skřítkům, ale to se už tak říká, co jde od Johna, je Johnovo) zmijozelu ty nové ponožky. Tohle bude náročný den. A navíc, jestli bude dole stále Ked a bude chtít řešit ty ponožky, tak už nestihne vůbec nic. Elíza vyšla z pokoje, ale vydala se nahoru do věže. Byla tam tajná chodba, která končila u Velké Síně, Elíza jí sice moc nepoužívala, protože tamtudy lezl kdejaký žlutý, ale tohle byl případ nouze. Došla nahoru kde klepla na cihlu a prošla až k Velké Síni.

Vstoupila do síně s úmyslem se v klidu nasnídat a pak zaskočit za tím neschopným vedoucím PU aby mu zase dala co proto. A bude ho otravovat tak dlouho, dokud ponožky nebudou. Vstoupila do síně, kde už pořvávala Kristie s Emmou. „Salazare, vždyť ta holka je všude." Jelikož tyto dvě tropily ve velké síni neuvěřitelný bordel , rozhodla se Elíza pro řešení číslo dvě. Půjde drasticky buzerovat Werewolfa. No a co je horšího než krásný budíček v 7 hodin ráno. Zastavila se před dveřmi jeho kabinetu a začala bušit na dveře. Nic se však nedělo. Elizabeth začala bušit ještě víc a v tom zaslechla rozčílený hlas pana profesora.

"U sta hromů jděte do háje."

A tak Elíze nezbývalo nic jiného, než využít svého zmijozelského daru a zařvat.

„Hoří, pane profesore, hoří. Honem, musíte nám pomoct!“ Zaslechla štrachání za dveřmi a z nich se vyvalil rozespalý profesor.

„Co co se děje, kde hoří.“ Zahuhlal, neboť v zubech držel svou hůlku.

Prefekta tohle nečekala. Když viděla, jak pan profesor vyběhl jen ve svém samotově hebkém modrém pyžámku, na sebe si nedbale oblékl teplý župan a podivně se snažil nasoukat do svých havraních bačkor, přitom si snažil nasadit brýle a zapnout si svou košili a druhou rukou si upravoval své rozčepýřené vlasy, v zubech ještě držel hůlku a přitom mžoural rozespalýma očima kolem Elizabeth a dožadoval se odpovědi, neb žádný oheň neviděl, přišlo jí to k smíchu.

Vždy upravený a elegantní pan profesor v tomhle světle. O tom musí napsat do Hadího Krále. Když pan profesor z výrazu dívky stojící před ním pochopil, že to byl jen vtip. Když mu také došlo že prefektka je jeho zjevem značně pobavena, vzal za své dveře a než je prefektce přibouchl před nosem, zařval: „Na ponožky zapomeňte!“

Za zavřenými dveřmi ještě dodal. „A opovažte se o tom někde mluvit, nebo vám dát trest, na který v životě nezapomenete!“

„No tak to by bylo,“ řekla Elizabeth rezignovaně.

„Ááá slečno! Vás jsem zrovna hledala.“ Ozvalo se jí za zády.

Elizabeth strnula a rychle přemýšlela, kudy se nejrychleji a nejefektivněji vypařit. Bohužel jí nic v tuto chvíli nenapadlo a tak se otočila na podpatku, aby alespoň viděla do očí ženě, která k ní promlouvá.

„Hm?" vysoukala ze sebe Elíza, když koukala na všeříkající bílý úsměv paní kolejní Loobenové.

„Potřebuju, abyste mi našla mojí škrkní tlapičku pro štěstí! Pamatujete na to jmelí, že ano?!"

Prefektka slova nikterak nepochopila, a tak jen rezignovaně kývla. Kde má kruci sehnat šťastnou škrkní tlapičku, která je ve jmelí? Vždyť jmelí přece podpálil Henrik, když se učil přeměňovací kouzlo!

„Zkusím to," pípla Elizabeth a už v hlavě osnovala plán, jak to vezme na autogramiádu, kterou, jak zjistila, už vůbec nestíhá, přes kabinet madam Evangeline, u které se vždy nějaká ta škrkní pacička najde.

„Ehm, musim jít."

Než stačila Ked cokoli namítnout, nebo přidat ke svému požadavku na jednu škrkní pacičku ještě instrukce na získání nového kolejního dárku, Elizabeth už byla pryč.

„A to jsem si myslela," pronesla nahlas Ked, když koukala na místo po Elíze, „že se v prostorách hradu přemisťovat nedá."

Elizabeth však už strkala do dveří kabinetu ejwy. Nikdo vevnitř nebyl, takže naše hrdinka jen popadla škrkní tlapičku pro štěstí, aby byl ve vedení klid, i když jí to přišla úplně k ničemu a nedokázala pochopit, jak někdo, kdo je ve vedení koleje, může věřit na tlapičky štěstí, ale nechala to být. Ještě sebrala tmavou zelenou ponožku s bambulkami, která by se hodila jako kolejní dárek, teď se to hodilo, když se na ně teď John vykašlal. Prošla tajnou chodbou za závěsem v kabinetě a byla u vchodu do KNPček. Vyřkla heslo (opravdu jí 'Hvězdná autogramiada' jako heslo přišlo trochu zvláštní, ale tak co.) a objevila se v komnatě, kde byly všude její knihy.

Zmocnilo se jí zvláštní šimrání v žaludku, které přisuzovala těm hromadám knih, které všude viděla. A té hromadě židlí, na které usedne hromada lidí. Elizabeth se začal zmocňovat pocit, který nevěštil nic dobrého. Usedla na jednu z prázdných židlí, ale hlava se jí motala dál. V tom se v KNP začali zjevovat lidé, ať už z hradu nebo ne a usedali na prázdné židle. Všichni pozorovali Elizabeth, která byla zelená, ale vůbec ne tím skvělým zmijozelským způsobem. Zvedla se a přešla dopředu k mikrofonu. ,,Já.. já.. bych Vás tu chtěla uvítat na.. na mé autogramiádě.."

„Jsem ráda, že tu vidím… že vidím vás… že vás tu vidím hodně. Tedy. Omlouvám se. Ráda vás tu vidím tolik. Tedy. Tak moc.“ Koktala Elizabeth, až to profesorka Weilová, která seděla v první řadě, a pomáhala Elíze její knihu vydat, nevydržela, vstala a vyšoupla Elizabeth od mikrofonu.

„Myslím, že tady slečna Elizabeth určitě chtěla říct, že vás tu velmi ráda vidí v tak hojném počtu, že ano slečno.“

Elizabeth se pokusila o úsměv.

„ Já bych vás ráda teď seznámila s programem. Sice to měla udělat tady slečna Lextrová, ale vypadá to, že na tohle ještě nebyla připravena.“ Řekla profesorka a ukázala na osazenstvo komnaty.

„Ještě než začne samotná autogramiáda. Chtěla by autorka něco říct o své první knize? Třeba přečíst úryvek?“ otázala se a zahleděla se Elizabeth do očí a povzbudivě se na ní usmála.

Elizabeth povzbuzena podporou profesorka odvážně přešla k mikrofonu.

„Já bych… Já bych raději…“ Elizabeth byla zelená čím dál tím víc, začínala se potit a trochu vrávorala. „Chtěla jsem říct…“ Elizabetina barva se ze zelené začala měnit na křídově bílou. Snažila se ze sebe vysoukat ještě další slova. „Děkuji, že…“ větu už ani nedořekla. Ne z nervozity ale proto, že se jí najednou do úst začal drát obsah jejího žaludku.

U Salazara pomyslela si Elizabeth. Ještě než však stačila myslet dál, obrátila obsah svého žaludku přímo na podlahu před sebou. Zatočila se jí hlava a Elizabeth sebou sekla na zem. Ano, nemohlo za to nic jiného než lektvar „Očištění“, kterého se u paní profesorky Ejwy nadýchala v kabinetu, když kradla škrkní tlapičku. Lektvar bohužel nebyl správně připraven a paní profesorka v tu chvíli ležela na ošetřovně a ještě neměla šanci ho vyhodit. To však chudák Elizabeth netušila. Cítila tam nějaký pach ale… Kdo to sakra mohl čekat!

Paní profesorka Weilová k prefektce hned přiskočila a snažila se jí pomoci.

„Rychle, nemá někdo kuřecí pařátek? A tady je.“ Vykřikla profesorka a sebrala ze země škrní tlapičku, která Elizabeth při pádu vypadla z kapsy, a snažila se jí narvat Elizabeth, která byla trochu mimo, do krku.

Tím však paní profesorka Elizabeth pěkně zavařila. Kdo ví, k čemu slouží škrkní tlapičky.

 Už asi víte, co bylo dál ale kdo ne…

Jedno je jisté… Elizabeth potom, co se probrala na ošetřovně s velkým kulatým modrým!!! nosem, prohlásila směrem k primusce, která seděla u její postele.

„Až zase bude Kedlubna něco chtít, připomeň mi, ať jí pošlu do háje.“

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."   Jednoho slunečného zimního rána pár dní po Vánocích se Tydynka probudila ve své posteli. Promnula si oči a zadívala se do slunce. Všichni z jejího pokoje už byli pryč a tak vstala, oblékla se a zamířila si to přímo do velké síně na snídani. Otevřela těžké dveře síně a vstoupila. Bylo tam opravdu hodně lidí. Modří se tlačili u svých stolů, žlutí pobíhali po celé síni a občas se u nějakého studneta zastavili a něco mu pošeptali, červených tu bylo sice jen pár ale i ti pobíhali od jednoho stolu k druhému. Tydynka si to zamířila raději rovnou k Zmijozelským, kterých tu sedělo jen pár. V rohu seděla Wenai, sepisující svou hordu domácích úkolů, vedle ní na zemi klečela Cerri která očividně něco ztratila a teď se to snažila najít, kousek od ní poskakovala Kristie a mávala na někoho u modrého stolu. O kus dál seděla její primuska s pokladnicí a asi něco zaujatě řešily. Tydynka si domyslela, že to bude asi o velkém žabím dluhu, nechtěla sice holky rušit, ale jelikož už tu zbýval jen hádající se Thor s Leem a Elizabeth, která se je všemi způsoby snažila uklidnit, rozhodla se Tydynka, že si přisedne k Barbaře a raději se v klidu nají. Když si sedla a zaposlouchala se do rozhovoru, který děvčata vedla. Nejdřív tomu nemohla věřit, pak to přestala chápat, a proto se zeptal. „U Salazara o čem to mluvíte?“ „Snažím se tady žábě vysvětlit co se to tady děje. Vždyť se chvíli zaposlouchej a snaž se pochytit nějaká slova rozhovorů co se tu vedou.“ Odpověděla jí Elanis. Tydynka tak učinila, zaposlouchala se a najednou to pochopila. Po několika výkřicích „dcerko, synáčku, babičko, tatínku, bratře, miláčku, dědo“ to pochopila. Elanis se snažila Barbaře vysvětlit kdo s kým. Tydynka tedy znovu obrátila svou pozornost k tomu co říkala Elanis. Ta se zrovna Barbaře snažila vysvětlit, co s tím vším má společného Niam. „Niam je prostě omyl, je to neteř George, ale nikdo neví, jak se to stalo. George sice má několik sourozenců, ale nikdo se k Niam nehlásí, přesto Niam nazývá George svým strýčkem. To že je George chlípník a má dítě s každou druhou už chápeš, teď pochop že se tu ještě objevila Niam, která se tu prostě objevila se slovy ´strýčku George´ a ani sám George netuší odkud je. Nicméně vždyť on měl tolik žen, že si to chudák ani nemůže pamatovat. Tak co? Ještě se chytáš?“ „Hej, o původu Niam se neví. S tím se smířím ale co ti ostatní?“ zeptala se Barb a ukázala směrem k síni. Elanis se únavně nadechla a zadívala se na Tydynku hledající u ní podporu. Tydynka však jen nechápavě zavrtěla hlavou a tak se Elanis nadechla a začala vysvětlovat dál. ,,No, takže. To, že má George dítě s každou, si pamatuješ?" Barb přikývla. ,,Fajn, pak tedy si ale pamatuj, že nikdo není Georgova manželka či přítelkyně. To ne. Ale Isabella Swanová, Linn Lairová a Katelyn Austerová jsou jeho dcery, i když se Isabella a Katelyn s Linn nebaví a chtějí jí z rodu vyloučit." Elanis se se soucitným pohledem podívala na Barb, která se tvářila silně zmateně. Elanis pokračovala. ,,Pak mají všechny dcery. Ale nemají žádné muže! Connie Clerencová je dcera Katelyn, Kristie Smithová je dcera Isabelly. Ale Connie je babička Kristie." Barbara vypadala, že se rozbrečí. ,,Tak tohle nikdy nepochopím! Jsem špatná primuska! Vždyt se nevyznám ve vztazích na hradě." Barb se zvedla. V tu chvíli vešel do Velké Síně sám pan ředitel. ,,TatiiiiDědooooStrejdooo," ozvalo se ze všech rohů. Nim se zatvářil opravdu zmateně. ,,Já?" V tu chvíli se už však válel na zemi pod všemi studenty, kteří se rozhodli ho umačkat. Ale aby jste si nemysleli, že pan ředitel je nějaký proutník, to vůbec! Jen si ho jedna malá prvačka, která je babička s šesti vnoučaty a má devět dcer, spletla a přepsala se a místo 'Lee Mortir' si do čarostavu napsala jméno našeho ředitele. A odtud si to přepsala snad celá škola, kterou ona červená prvačka v rodokmenu měla. Barb už jenom protočila oči, překročila obří hromadu a vyšla z Velké Síně. V hlavě jí to vířilo nejrůznějšími myšlenkami, ale ta poslední jí otevřela oči dokořán. "Sovinec!" řekla nahlas, načež se rozběhla do jedné z věží a cestou málem srazila jedno brnění, zpoza kterého se ozval dobře známý hlas jednoho z profesorů a jakési studentky. "Pardón," stihla ještě dosti neupřímně houknout Barbara směrem za její záda, ale to už brala schody po třech a míjela studenty, profesory a jednou dokonce proběhla skrze Phosgena, který se na schodech odnikud vyloupnul. Když Barb vrazila do sovince, sotva popadala dech, ale hned šmátrala po kapsách, aby našla kousek pergamenu a brk, který nepotřebuje k psaní inkoust. Jedno i druhé našla, i když v poněkud dezolátním stavu, a dala se do psaní. "Adresováno Ministerstvu kouzel; odbor kouzelného vzdělávání Vážený pane ministře, píši Vám ve věci přemnožení příbuzenských vztahů a jsem si téměř jistá, že je potřeba řádná inspekce a zakročení ministerstva kouzel. Nejsem si totiž vědoma, že bych mohla mít i já několik desítek sourozenců, neznámou matku a otce jednoho z profesorů, což se během několika dní může na Hogwartské škole čar a magie bez problémů stát. Prosím přijeďte co nejdříve! Barbara Arianne Lecter toho času velmi zmatená primuska Zmijozelu" Dívka srolovala pergamen, ulovila svou nejelegantněji vypadající sovu a i s drahocenným náhladem jí vypustila k adresátovi. Barbara si oddechla. „Tak to bychom měli. Teď jen počkat na inspekci.“ Primuska nemusela čekat ani den. Ještě ten večer se v ředitelně rozlétly dveře a dovnitř vstoupil inspektor poslaný z ministerstva. „Dobrý den pane řediteli, přijel jsem, abych se trochu porozhlédl po škole a prozkoumal zdejší poměry, pokud vám to nevadí.“ Řekl velmi přívětivě pan inpektor, načež mu odpověděl rozčílený pan ředitel. „Nedostal jsem žádné oznámení o inspekci, nic se tady zkoumat nebude.“ „To si nemyslím, pane řediteli. Tady je písemný příkaz pana ministra o důkladnou kontrolu.“ Řekl opět s klidným hlasem inpektor a vrazil do rukou ředitele smotaný pergamen. Nečekal ani na odpověď a trádoval si to přímo do velké síně. Za ním ještě běžel pan ředitel a snažil se ho zastavit se slovy. „Počkejte. Tohle není dobrý nápad.“ Inspektor však vrazil do síně a zabouchl řediteli dveře přímo před nosem. Než se však ředitel stačil jen nadechnout byl inspektor zpátky u něj a přibouchl za sebou dveře, jako kdyby na druhé straně byl obrovský drak, který si ho právě chtěl podat k večeři. „Co… Co? Tototo to je? Co to je?“ Vykoktal ze sebe inspektor. „Trochu se nám to vymklo kontrole,“ pokrčil rameny ředitel. Na druhý den ráno se dveře v ředitelně rozletěly podruhé. Tentokrát v nich stál sám ministr kouzelnických vztahů a vedle něj cupital inspektor. „Tak co to tu je za bordel.“ Vykřikl na ředitele. Ten znovu pokrčil rameny a řekl: „No pojďte se podívat sám, pane ministře. Stejně byste mi to nevěřil.“ vstal a zavedl ministra do velké síně. Barbara již s Elanis a Elizabeth čekaly u ředitelny a nenápadně cupitaly za inspekcí do Velké Síně. Když vešli do Velké Síně, všem jim jen spadla brada. Jeden ze stolů, byl to ten Havraspárský, byl opřen o stěnu a byl na něm udělán obrovský rodokmen. Z vrchu, kde byli psané prababičky a pradědečkové, na VS pomrkávali studenty prvního ročníku a na spodu jsme mohli vidět podobizny profesorské elity. Nu ano, prvačky prapra vnučka byla vážená profesorka. Ministr kouzelnických vztahů už si to prostě nedával a omdlel. Inspektor, jenž byl podoben profesoru Georgovi, byl okamžitě obklopen zástupem studentek, které se přeřvávaly: ,,Hihíí Džóržíků ... Tatíííí .. Babííí .. Dědůůškoo" a hopsaly na něj a dusily ho objetími ze všech stran. To už nevydržel ani inspektor a omdlel také, ale každému to bylo jedno, hlavně že mohly 'Džóržíka' dál objímat. Nim začal oživovat Ministra, protože přeci jen to byla postava důležitější a dostat Inspektora zpod davu by bylo stejně namáhavé. Ministr se probudil a vstal. ,,No.. Tak tohle je vopravdu silný kafe, Nime. Nejenže máte v místnosti, která by jakožto hlavní sál měla být v pořádku, neskutečnej bordel," jeho oči zpočinuly na stole opřeném o zeď a hromadě pořvávajících těl na inspektorovi ,,pak také tady asi moc nedbáte na dodržování školního řádu? Myslel jsem, že jste kdysi zaváděli odstavec o tom, že profesorům se musí vykat a musí se oslovovat výhradně příjmením a ne žádnou zkomoleninou jména." Nim jen pokyvoval hlavou. V tu chvíli se rozrazily dveře do Síně. "Tak jsem tu, pane řediteli!" Postava, která vešla do hradu byla zahalena v cestovním plášti a vedle ní levitovalo obrovské zavazadlo. Ministr i pan ředitel chvíli nechápavě koukali. "Kdo vás sem prsk?" neudržel se Nim a vyhrkl na zakuklence, který si právě sundaval kapuci, pod kterou pan ředitel poznal dávno ztraceného a znovu nalezeného profesora Whitecrowa. "Jejda..." omluvný pohled ale nestačil na to, aby pan ministr nakrčil obočí, nos i bradu a vypadal jako zlý buldok, který se právě chystá sníst malé nevinné dítko hrající si s bábovičkami na jeho oblíbeném pískovišti. "A mám toho tak akorát dost!" prohlásil ministr stroze, kouzlem proměnil dívky navalené na jeho kolegovi v potkany, kteří se ihned rozutekli po celé velké síni, a vytáhl zuboženého uobjímaného inspektora zpátky na nohy. "Aby bylo mezi námi jasno," vypravil ze sebe, když podpíral muže tak podobného Georgovi. "Tady končí všechna legrace. A pokud to tu nedáte do sedmi dnů dokupy, pak budu nucen váš institut zavřít a výuku přesunou do Kruvalu, dokud se vše neurovná. Jistě víte, jaký by to mělo dopad! A abych nezapoměl, ministerstvo kouzel vypracovává vyhlášku, kterou nejpozději ihned po vypracování schválím. Její znění vám pošlu expresním výrem. Má úcta." A bez jediného dalšího slova i  se zátěží v podobě inspektora odešel kolem pana Whitecrowa pryč. Druhého dne skutečně v ředitelně přistála majestátně vyhlížející sova s vypracovanými křídly a k noze měla připevněn úředně vypadající dekret. Pan ředitel ho sundal, podepsal doručenku a zamyšleně sledoval, jak výr mizí v dálce. Když se konečně rozhodl pergamen otevřít, musel si několikrát otřít pot z čela, aby mu nerozpil inkoust, který zdobil pergamen. "Vyhláška ministerstva kouzel číslo 251J/1 ze dne 27.12.2010  Ministerstvo kouzelných vztahů v dohodě s Ministerstvem kouzel stanoví podle  zákona č. 251A/1  o rodinných vztazích následující úpravy: Čl.   I Žádný člen světa kouzel nesmí oslovovat jakýmikoli příbuzenskými přívlastky osoby jemu blízké, které s ním nejsou ve vztahu příbuzenském.  Čl.   II Žádný nezletilý kouzelník nesmí tykat či označovat zdrobnělinami kouzelníky dospělé, kteří jsou zároveň jeho učiteli. Trestem za porušení těchto dvou článků zákona číslo 251J/1 je přesun dotyčného na převýchovné oddělení Ministerstva kouzel a přerušení povinné školní docházky do té doby, než bude jedinec přesvědčen o chybnosti jeho konání. Dovětek: Tuto listinu jest každá škola čar a kouzel povinna vyvěsit na dostupné a dobře viditelné místo a slovně upozornit studenty i profesory o rozhodnutí Ministerstva kouzel. Ministr kouzel Bartoloměj Urputný"

 "Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." Je 24.12. asi kolem sedmé ráno. Velká Síň je celkem prázdná, sem tam sedí někdo u kolejního stolu a dopřává si brzkou ranní snídani. Vcelku normální ráno. Až na to, že v rohu je vyhrazen velký prostor a všichni tuší, co tam přijde. Ano, ano, vánoční stromeček. Na to, co se půlka hradu těší, George a havraspárské studentky to vítají a ten zbytek ho nenávidí. Lidé dosnídávají a rychle prchají pryč. A vědí proč. Již brzy toto poklidné tiché ráno zmizí rychleji, než se John promění v modrou berušku. Z vrchního patra se ozývá dupot a řev. Zbývajícím studentům se objevuje v očích strach, berou tousty do ruky a prchají. Lov na magíky pokračuje i dnes a připojují se už opravdu všichni. Dveře velké síně se otřásají. Lidé uvnitř třeští své vystrašené oči na dveře a čekají, kdo se první vřítí do síně s náručí sněhových koulí. Dveře se rozlétnou a s nimi vtrhne do síně dav studentů, při čemž někteří už teď vypadají jako sněhuláci. Koule létají na všechny strany a ti, co nestihli získat zelené kartičky, se marně kryjí za prázdnými talíři od snídaně a doufají, že je nikdo netrefí. Ti více naivní tvorové zalézají pod stůl a snaží se najít východ. Však z tohoto bílého pekla není úniku. Koule sem koule tam. Není poznat, kdo je kdo. V nastalém zmatku se některým šťastlivcům podaří vyklouznout ze síně, však jejich kroky nevedou do tepla kolejní místnosti nýbrž do laboratoře. Namíchat kartičky, přemluvit trolly o prodání nějakých těch sněhových koulí a opět se vrhají zpátky do bílé bitvy, aby pomstili svá zkoulovaná ústa. V bitevní vřavě se občas ozve jásavý výkřik: „Mám ho!“ načež je tento výkřik umlčen salvou sněhových kulí. Bitva nebere konce. Každý se snaží dosáhnout svého cíle. PLESK! Poslední sněhová koule na malou chvilku nastolila ve Velké síni ticho a všechny zraky se upíraly na profesora Kilahima, který hůlkou přidržoval na kousíčky rozřezaný vánoční strom a jen tak tak se udržel, aby veškerá polena a větvičky nesletěly na hlavy přihlížejícím profesorům, vánočním skřítkům a koulujícím se studentům. "Kdo to byl?!" dožadoval se profesor odpovědi, ale ta mu měla zůstat odepřena. Pan profesor Werewolf zavrčel a mávl hůlkou k volnému místu. Několik větví se ochomýtlo těsně kolem několika havraspárských studentek, které stály s Georgem a přistály na místě, kde měl být za malou chvíli postaven monumentální strom. "Očividně nikdo, Midare," šlehl John pohledem po síni a zpražil pohledem několik zmijozelských studentů, kteří právě cpali sněhové koule Orestě za hábit. Už i Midar složil svou stromovou nadílku na jeho snadbudoucí místo a pomocí složitého zaříkávání a ještě složitějších pohybů hůlkou začal strom pomalu ale jistě dávat dohromady. Sněhová bitka se znovu bujaře rozmohla. Studenti opět vytáhli koule od Oresty z hábitu, člověk by neřekl, kolik se Orestě těch koulí do hábitu vejde. A opět byl každý bílý. Každý účastník bitvy, každá modrá u George. A pak došly koule, tak se vytáhly hůlky a najednou po Síni pobíhali samé skřítky a skřítci. A hned měl John tři pod hábitem a nikdo ani nevěděl, jak je to možné. Už ze zvyku pár skřítek narvalo pár skřítek Orestě do hábitu, protože jinak by jí to bylo líto. Midar se snažil dát stromek dohromady, musel sám, protože John měl moc práce dostat skřítky zpod hábitu. Salazaružel, Midar byl tak rozrušený ze spousty malých bytostí, takže Katelyn Austerová skončila na vrchu stromku a pár nepodstatných červených, které nemají snad ani jméno, skončilo natažených a spojených kouzlem jako řetězy. Aby nešlo o barvovou diskriminaci, dal na stromek Midar pár zelených. V tu chvíli se ozval velmi rýpavý hlas za Midarem, který zrovna obdivoval své dílo. „Něco se vám na tom stromku hýbe, pane kolego.“ „Ale to jen fouká trochu větříček,“ řekl Midar, aniž by se otočil. „No myslím, že pro studenty Zmijozelu by tu bylo jiné využití. A hlavně moc neladí s tím stromkem,“ pokračoval v kritice dál pan ředitel. „Myslíte, že bych s nimi měl vytírat podlahu?“ podivil se Midar a konečně se na ředitele otočil. Ředitel jen tázavě zvedl obočí a odešel do své pracovny. Pan profesor s nechápavým výrazem opět obrátil ke stromku a pozoroval kmitající se nožičky studentů. ´Možná bych je měl sundat. ´ Pomyslel si. Ale pak ho napadlo něco jiného. „Chtěli byste dolů co?“ zakřičel na kymácející se studenty. Nebelvírští křičeli že ano, že mají závratě a jiné podobné blbé kecy, kdežto zelení taktně mlčeli. Věděli, že prosení je dolů nedostane. „Prosím sundejte je, pane profesore.“ Ozvalo se u nohou Midarovi. To jedna Nebelvírská studentka v podobě vánočního skřítka tahala pana profesora za hábit a prosila. „A nesundám a nesundám,“ vysmál se jí Midar a odkopl skřítku někam do davu. Kouzlem ještě přičaroval visící studenty, aby se nekymáceli, zacpal jim pusy velkými baňkami, aby nemohli mluvit, což mělo za důsledek, že velký řetěz ze studentů vypadal jako skupinka slintajících prasat. Visící  Zmijozelští si pomysleli, ´No co alespoň máme skvělej výhled. ´Nadšení je však brzy přešlo, když jim na hlavu začaly dopadat Nebelvírské sliny. „Nemá on učit Obranu proti černé magii?" zapištěla bezradně skřítka, která až do téhle doby tahala Midara za hábit, ale nyní už brala malinkaté nožky na ramena a snažila se, aby byla z dohledu dřív, než se i ona stane nechtěnou vánoční ozdobičkou na obřím stromku, který nově zdobil Velkou síň. John se konečně dočkal, když se mu studentky pod hábitem proměnily ze skřítek zpět a s ruměncem ve tváři je vyhnal psát školní trest se zněním: "Kolejnímu se pod hábit neleze na 10 palců". Rozvážným krokem došel k Midarovi a pomalu ale jistě si uhlazoval svůj nový vydří kožíšek s medvědími tlapami místo bambulí, který si nechal na zakázku dovézt až z Kruvalu od navrátivší se madam Wynne. „Midare," začal a kriticky hleděl na vánoční stromek a pramínek slin, který ho o kousek minul. „Nejsem si jistý, zda by proti tomuto aktu nevystoupila studentská rada a nevyjednávala pro tebe nějaké sankce." Midar koukl na Johna a na stromek, kde sebou právě otráveně škubala ozdobička Osiris, která měla v puse purpurovou baňku a snažila se všelijak vyhnout slinám, které kolem ní kapaly. Midar přizvučel: „Hm." „A taky si nejsem jistý," pokračoval John, „zda by se sem na vánoční svátky nesnesly sovy od rodičů, jak to, že jejich ratolesti nejsou doma, když psali, že dojedou. Takže pro dobro nás všech..." John se odmlčel a koukl doleva i doprava, zda jej nikdo neposlouchá. To, že se za stromkem cosi hihňalo, bral jako věc jasnou a pokračoval. „Ty, kteří jedou na svátky dolů sundej, zbytek nech do večera vydusit," šeptl a mimoděk dodal: „Svedeme to na teambulding!" A s přáním nádherných vánoc nechal Midara sundat jednoho zmijozelského a všechny Nebelvírské. A tak vám přejem Šťastné a zelené. Váš Zmijozelský vánoční ozdobný slintající řetěz.

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  Elanis vešla do kolejky a zamračila se. To, co viděla, se jí vůbec nelíbilo. Přijela po víkendu na hrad a skoro nepoznala svou vlastní kolejku, spíš to tu vypadalo jak u… No, takhle to určitě nikde nevypadá. Všude po zdech byly plakáty kolejní ředitelky, nebyly ani vidět zástavy. Místo starého obrazu Salazara byla obří mrkající Kedina podobizna. Elanis si přitáhla jednoho naivně poskakujícího prváka. „Co se stalo?" „No, měnilo se přeci vedení! Trochu předčasně, bylo to velké překvapení!" v tváři malého prváka bylo vidět nadšení. „Dokonce jsme dostali lízátka, která se nikdy nevylízají!" a ukázal Elanis velké lízátko s hlavou Noxy. „Hm." Elanis se otočila na podpatku a vydala se do své ložnice. Trochu doufala, že na povlečení nebudou malé Kedy. Naštěstí nebyly, ale kolejka byla naprosto vycíděná. Žádný pavouk, žádná pavučinka. Elanis měla dojem, že bude zvracet. Jediné, co bylo alespoň trochu pozitivní, bylo, že se hlava Noxy a Ked neobjevila na žádném zmijozelském povlečení. 'Kam se asi poděla Barbara?' blesko Elanis hlavou a aniž by si vybalila obří kufr plný váčků s galeony, vydala se svižným krokem dolů do kolejní místnosti a dál do hradu, kde by se dozvěděla víc. Když se dostala až do místnosti, kde se na celý hrad usmívalo vedení všech kolejí, nestačila se divit. Nejen, že vyměnili Barb a nedali jí ani post prefekta, ale vyměnili i Giní a Elízu, které už nezastávaly žádnou funkci. Jen Tydynce přibyl nový oficiální post kolejního bezďáka, na kterém smutně pomrkávala její podobizna. Ked šťastně objímala Noxy, která se tvářila jak měsíček na hnoji a pod nimi ležely na zemi Kristie a jakási dívka, ve které na druhý pohled Elanis rozpoznala Wenai. Kristie Wenai radostně objímala což jí Wenai oplácela pohrdavým a nezúčastněným pohledem. Vlastně to vypadalo jako by značila směrem k Elanis: „Nevšímej si mě, já tu nejsem!“ a dál trpěla pod Kristie. "No to snad néééééé!" Vykřikla a třeštila oči na usmívající se fotografii nového Zmijozlského vedení, na kterém sama sebe jako pokladníka nenašla! Popošla kousek blíž, aby fotografii nového vedení podrobněji prozkoumala. Poznávala Ked která se zářivě usmívala a kolem ramen držela Noxy, které se na hrudi lesklo krásné zlaté P. Vedle ní se krčila malá studentka kterou Elanis neznala, ale už od prvního pohledu poznala, že jejím mozkem bude Noxy. Na druhé straně se vedle Ked pyšně nesla se stříbrným odznakem P  Kristie. Pod nimi na zemi klečely Reneé jako famfrpálová kapitánka a Amber jako nový pokladník. Elanis neměla slov. Co to jako provedli s její kolejí? Dívala se na oslavující dav. Přihnala se k ní Kristie a do ruky jí vtiskla lízátko s Noxyninou hlavou. Elanis na něj s pohrdáním pohlédla a zeptala se Kristie. „A s tím si mám jako vytřít zadek nebo co?“ a mrskla po Kristie lízátko zpátky. Rozhlédla se, jestli v davu neuvidí Barbaru nebo někoho jiného ze „starého vedení“. Naštěstí zahlédla Tydynku, která zpodstolu kradla ze stolu nějaké jídlo a tak za ní Elanis vlezla pod stůl. Tydynka vypadala opravdu bídně. Na sobě měla zmijozelskou vlajku, pořádně rozdrbanou. Elanis vykulila oči. „Co se ti stalo?" „No oni mě teď mají jako za maskota. Nosím tohle odrbané a jídlo si musím krást. A když si stěžuju, jsem nařčená z toho, že si stěžuju! A že bych měla být ráda, že jsem maskot!" Elanis tohle stačilo. Vylezla zpod stolu a rozhlédla se kolem. Noxy zrovna rozjížděla nějaký tanec na stole a nová kolejní pokladnice si spolu s ostatními kutálela galeony tam a zpátky. To vhánělo Elanis slzy do očí. Její pracně vyleštěné galeonky! Její pracně spočtené galeonky!!! V tom promluvila Ked. „A teď všichni půjdeme dělat body a vyhrajeme pohár!" A v očích měla výraz, který jasně vyjadřoval, že si myslí, že to všichni udělají. Ale nikdo nezměnil své dosavadní chování. Ked se zatvářila překvapeně. „Co si jako myslíte? Že se budete flákat?“ zařvala na ně Ked a svou hůlkou vyčarovala obří bič. Po jejím vzoru to udělala i Noxy. Obě teď práskaly bičem nad studenty. Amber stála vedle nich a podávala Noxy za každé prásknutí bičem jeden galeon. A Noxy práskala a práskala. Občas někoho šlehla přes ruku, někdy přes nohu, ale Elanis… Elanis to od ní schytala do tváře. Elanis se po tváři kutálely slzy bolesti a zlosti. Jedna studentka prvního ročníku přišla za Amber, že už si nemůže zapsat další předmět, jelikož nemá peníze. Amber se jí chystala galeon dát, když v tom jí chytla Noxy za ruku a galeon jí vytrhla. „Musíš si ho zasloužit!“ křikla na nováčka a ukázala na svoje boty. „A ať se lesknou.“ Holčička neměla na výběr. Noxy měla bič a hlavně to velké zářivé P. A co tvrdí školní řád? Poslouchej své vedení. Klekla tedy na kolena a začala Noxy čistit boty. To už Elanis zuřila. Utřela si z tváře slzy i krev, která jí tekla z rány od biče a vykročila k Noxy. Noxy už už chtěla prásknout bičem, ale to už před ní stála Elanis v celé své výšce. Po tváři jí i přes veškerou snahu stékala krev, ale přes brunátnost byla sotva vidět. Noxy naprázdno polkla. „Musíš mě poslouchat!" pípla přidušeně, ale docílila pouze toho, že se Elanis zúžily oči zlostí a zaťala ruce v pěst, až klouby zapraskaly. „Nemusim!" procedila skrze zaťaté zuby Elanis a šmátrala po hůlce. Ale ouvej! Hůlka i veškeré její jmění zůstalo v kolejní místnosti v kufru, který si Elanis nestihla vybalit. Jak byla pošetilá, když si myslela, že se bez všech jejích věcí obejde! Noxy se na tváři objevil vítězoslavný úšklebek a po očku mrkla na Ked, která právě za pomocí biče terorizovala domácího skřítka, který jí nesl dietní řízek na zlatém podnose. „A ty nás budeš poslouchat," ušklíbla se primuska a ukázala bělostný chrup, na které čistozub od doktora Zubáka jistě odvedl tu nejlepší práci. „Chápeš to? Prober se, to vaše ejchuchů je u konce, já to tady vedu, slyšíš? Já to vedu, prober se, Elanis..." „...prober se, Elanis? Haló? prober se!" Elanis se škubnutím probrala a s upocenou tváří a rozježenými vlasy zírala na Barbaru, která s ní cloumala v její posteli. Elanis se zmateně rozhlédla, ale nikde nebylo ani vidu ani slechu po vládě Noxy a Ked. Pavučiny byly na svém místě a plakáty s portréty rozhodně dívčí ložnice nezdobily. Elanis vyskočila z postele v její zeleno-stříbrné noční košilce, bleskově seběhla dolů do kolejní místnosti a mnula si oči. "Byl to sen? Byl to jen sen, sen to byl!" Pokladnice se zhroutila do křesla u vyhaslého krbu a nohou srazila několik lahví ostružinového vína, které se podařilo nejmenovaným uzmout na včerejší velký kolejní večírek...

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."   Byl sychravý den, nikomu se nechtělo vystrčit paty z hradu, ale jedna jediná událost udělala to, co by neudělal ani hon na 1000 bodů zadarmo. Rozhodující famfrpálový zápas se blížil. Proti sobě měly nastoupit družstva profesorů a Nebelvíru - dva velmi silní a vyrovanní soupeři, kteří mohli zapříčinit famfrpálový pat letošní sezony. Chumelenice za okny nikoho neodradila od toho, aby se vydal přes zavátou stráň koukat na boj, který spolu tyto týmy svedou. Rychle se uzavíraly sázky a skeptik Lee Mortir chodil po hradu a mumlal si cosi o vedení týmů a "já bych jim ukázal, jak se to dělá". Pomalu ale jistě se začalo schylovat k nejhoršímu. 9:58 už byli hráči připravení na svých košťatech a netrpělivě ťapali v břečce, která pokrývala famfrpálové hřiště. Zmijozelský tým si na tribuně přes huňaté rukavice okusoval nehty a komentátor hlásal: "Zápas bude zahájen za pět, čtyři, tři, dva jedna..." Zazněl hlasitý hvizdot píšťalky a všech 14 hráčů se odlepilo od země. Zraky diváků se upřely na 14 statečných, kteří se vydali do toho sajrajtu létat. Nikdo jim to nezáviděl, ovšem každý to znal, když Vás famfrpálový kapitán vytáhne za límec z vyhřáté postele a prostě vás posadí na koště a 'sraž co nejvíc v té jiné barvě, než máš ty'. Jasnou výhodu mají modří a žlutí, kteří se alespoň na tom koštěti stihnout rozkoukat. No, to odbočujeme. Zápas byl velmi vyrovnaný po celou dobu a dalo by se říct, že profesoři chtěli napravit svou reputaci po ostudném zápasu se zelenými a dali se do boje. Mírumilovná Leti střílela potlouky po všem, co se hýbalo nevyjíma hráče vlastní barvy, střelci stříleli camrál kam to šlo. Ovšem zápas ne a ne skončit i přes velké nasazení. Dalo by se říci, že profesoři to mají v kapse. Jenže přišlo odpoledne a tajná porada s panem ředitelem. Kapitánka profesorského týmu, paní profesorka Malrinová, najednou opustila svou pozici a nechala za sebe nastoupit na brankářském postu velmi chabou náhradu. Není tedy divu, že se skóre začalo měnit ve prospěch Nebelvíru. Bylo to, jako kdyby profesoři v bráně ani nikoho neměli. Brankář lítal ze strany na stranu, většinou však na starnu špatnou, než letěl camrál. Pravděpodobně byl pod vlivem matoucího kouzla, jinak si to totiž diváci nemohli vysvětlit. Zmijozelské řady začaly blednout. Bylo to tady. Okamžik, kdy Nebelvírští vyrovnali skóre. Okamžik, kdy už stačilo úlisnému Nebelbrachovi, aby chytil zlatonku a naděje Zmijozelských by se navždy rozplynuly. Z hráčů na hřišti už se pomalu ale jistě stávaly rampouchy. Jejich ruce a zadky přimrzaly ke košťatům. Nejzmrzlejší však byl pan profesor Werewolf, který zrovna zapomněl své teplé podvlíkačkové kalhoty, a proto se na koštěti cítil poněkud více nesvůj. Sám si pod nos nadával, jak je hloupej, že kdyby dneska spal ve své posteli, na kalhoty by určitě nezapoměl. Když už to doopravdy vypadalo, že Nebelvír nakonec zvítězí, přihrnula se na hřiště kapitánka profesorů. Celá rudá, ale nikoliv od mrazu, ale od zlosti. Začala na své hráče z plna hrdla křičet: "Vy bando líná koukejte pohnout těma zmrzlejma zadkama a ať to lítá." Celá rozčílená pak nasedla na koště a mumlala si pod nosem: "Mně nikdo nebude říkat jak to mám tady hrát. Mně je jedno, že se tomu dědkovi nechce nic řešit. My si tu ostudu prostě nemůžeme střihnout." Přiletěla k nejbližšímu odrážeči čmajzla mu pálku, sestřelila svého vlastního neschopného brankáře a vrátila se do brány. A to začal, vážení přátelé, jiný tanec. No a abyste věděli, co paní profesorku tak vytočilo. Víte, on totiž pan ředitel paní kapitánce oznámil, že nehodlá řešit žádnou patovou situaci, a proto nesmí profesorský tým vyhrát. Paní kapitánka se s tím ale nehodlala smířit. Hra je hra a autorita pana ředitele zde prostě nehraje žádnou roli. I pod podmínkou, že by byla vyhozena ze svého postu famrpálové kapitánky, dokonce i ze své funkce profesorky se rozhodla tenhle zápas proti Nelelvíru vyhrát. Potlouky létaly na všechny strany, pan Orionis (kdo ví, z jakého důvodu) na postu střelce kličkoval mezi nebelvírskými, svou vlastní krví, a snažil se dát co nejvíce gólů. Madam te Tiba se marně snažila zahlédnout zlatonku, která se jí posměšně třepetala za zády a kolejní ředitelka Zmijozelu, Ked Looben se krčila za svou odražečskou pálkou jako dítko, které se bojí dostat potloukem do hlavy. Komentátor mezi tím hlásil nesmysly, jako: "Cukrkandlový potlouk pohmoždil slečně Brownové oko" a "čokoládový camrál proletěl fondánovou brankovou tyčí! Skóre je 1520: 1600 pro Nebelvír!" I přes veškerou snahu profesorů se skóre nebezpečně přiklánělo na stranu Nebelvíru a kdesi na profesorské, fialovou barvou potažené, tribuně, seděl pan ředitel a mnul si ruce. Někteří tento počit přisuzovali zimě, ale jeho kachnička přesně věděla, o co jejímu páníčkovi jde. "Vypadá to dobře, holka moje žlutá," protáhl Nim a zamaskoval to vysmrkáním se. "Pohár půjde tam, kam patří, i když..." Pan ředitel se dlouze zamyslel. "Co kdyych si ho nechal v případě patu já sám?" Kachnička se ďábelsky zazubila a pokývala. "Hm," pronesl Nim. "Musím zavolat Malrinku." S těmito tichými slovy se zvedl a odešel kamsi dolů z tribuny. A najednou si to pan ředitel cupital dole po hřišti. Madam Malrinová, která se co nejvíc soustředila na létající camrál, se snažila nevěnovat ničemu jinému. Ovšem když zahlédla mávajícího ředitele dole na hřišti, který naznačoval, ať sletí dolu, tak už jí opravdu došly nervy. Přilétla ke Kedě, která tam stejně vlastně k ničemu nebyla, vzala jí pálku a vší silou odpálila letící potlouk směrem k řediteli. Merlinudík (žel?) se netrefila. Zásah byl přímý a to do letící madam Leti, která se hnala za zlatonkou. Nejenže letící potlouk zlomil madam Leti ruku, ale odrazil zlatonku přímo do ruky všudypřítomného Nebelbracha (z tajných zdrojů máme, že se Nebelbrach pokoušel získat místo havraspárského chytače, bohužel jeho velký talent o tolik převyšoval talent ostatních modrých, že byl odhalen). Zmijozelští studenti ztuhli. Nevěřícně hleděli na vítězoslavně kroužícího Nebelbracha, jak mává zlatonkou v ruce. Madam Malrinová přistála vedle ředitele a vlepila mu obrovskou facku. "Co si to jako myslít,e že jste?" vykřikla na něj. Vedle nich přistála ještě madam Leti a dožadovala se napravení své zlomené ruky. Pan Werewolf si to rovnou namířil do hradu pro své spoďáry a madam Ked se rychle běžela schovat mezi řady svých studentů, aby unikla zlosti své kapitánky. Zelení však zhnuseni zápasem se spolu s ostatními fanoušky vydali do svých teplých kolejních místností. Jen Nebelvírští ne. Ty se společně snesli na zem a poskakovali kolem Nebelbracha. Nebelbrach plný radosti nedůstojně vyplazoval na profesory svůj jazyk a vystrkoval na ně své holé pozadí. Naštěstí si toho povšimla madam Orionis která mu pohotově vpálila ohnivou kouli přímo do zadku. Dovedete si představit tu bolest. Zvlášť když Nebelbrachův zadek byl pořádně zmrzlý. Nebelvírské to však neodradilo s hlasitým jásotem odnesli Nebelbracha na ošetřovnu. Za nimi se pomalu loudala madam Leti doprovázena jednou modrou studentkou, o které nikdo netušil, kde se vzala. Ale to už je úděl modrých. Ty se objevují všude tam kde by je nikdo nečekal. Na hřišti zůstali jen madam Malrinová a pan ředitel se svou žlutou kachničkou. Madam Malrinová si nebrala vůbec servítky a do pana ředitele se pěkně zhurta pustila. Ve smyslu jak si to vůbec dovoluje takhle narušit hru, co si o sobě myslí, a tak. Nakonec ani pan ředitel se neudržel a posílal madam Malrinovou do míst kde slunce nesvítí. Nakonec to dopadlo tak že madam Malrinová nasedla na své koště a uraženě odletěla do hradu. Pan ředitel však v této konverzaci nechtěl skončit, a tak si přitáhl milou madam zase zpátky. Takže se tam ještě nějakou chvíli hádali. Nikdo z hradu vlastně nevěděl, kdy ona hádka skončila. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, neboť za chvíli se hradem nesla jedna zpráva, která zamotala hlavu snad všem. Na hřišti totiž kromě madam Malrinové a pana ředitele zůstal ještě Lee. Nechápavě hleděl na světelnou tabuli, která hlásala 2650 Profesoři : 2640 Nebelvír. "Jsem snad jediný, kdo se vždycky kouká na konečné skóre? Nebo jsem se zbáznil." Zamumlal si pro sebe. Ale Lee se nezbláznil. Byla to pravda.  Nebelvír nevyhrál...