„Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná.“

Zdál se to být den jako každý jiný. Barb vstala ze své vyhřáté postýlky a vklouzla do žab… kde jsou žabí bačkůrky??!! Barb se vztekle podívala po místnosti. Byla pro vtípky, ale kdo se dotkl jejích žabích bačkůrek, tak to byla jako podepsat rozsudek smrti! Přešla ke skříni a otevřela ji. Vysel tam papírek ‚Kde nic, tu nic‘. Tak tohle už bylo fakt hodně, je přece primuska, ne? Na ní si přeci nemůžou takhle dovolovat!

„Já chci zpátky svoje žabí věci! I ty ostatní, sakra!“ Zaklela a vydala se do kolejní místnosti. Byla prázdná. Tak teď už si Barbara byla jistá, že je to blbej fór, když se takhle kliděj z cesty. K čemu jí jako chtějí donutit? Aby došla do Velké Síně v žabím pyžámku? Nenene, ona si tu sedne do křesla, však on to nějakej hloupej prvák zkazí a vleze do kolejky… Uběhlo pět… deset… dvacet… čtyřicet minut a nikde stále nikdo. Fajn, když spiknutí, tak pořádné, asi to naplánovali, i když Barb opravdu nevěděla, za co to má. „Já se jim příště vykašlu na nějaké kolejní výpravy do lesa a podobně, zmetci…“ Rozrazila podobiznu a šla do Velké Síně, tam určitě najde někoho, kdo má tohle na svědomí. Každopádně asi vypadalo její pyžámko dost normálně, když se za ní nikdo ani neotočil. Hmm, zvláštní, pomyslela si.

Jak tak kráčela hradem oblečená pouze ve spacím úboru a nikdo si jí nevšímal, z tváře jí pomalu mizel ruměnec, který tam měla.

Když procházela kolem hloučku mrzimorských, houkla na ně cosi o dobrém ránu. Nikdo jí neodpověděl. Ani si nepomyslela, jak je to u žlutých zvláštní, protože už byla za rohem.

V břiše už jí docela kručelo a tak přidala do krku. Vyignorovala dalších několik hloučků studentů a vešla do velké síně, ve které se hemžili studenti všech barev a každý si s sebou nesl kousek snídaně či kolejní časopis jedné ze tří kolejí.

„Hm, a Zmijozel opět nic,“ utrousila Barb a dosedla na prázdnou židli u prázdného stolu. Dokud se nechystala nalít si neexistující šťávu do neexistujícího hrnečku, nepřišlo jí divné, že u stolu vlastně nikdo nesedí.

„Co má tohle znamenat?!“ Rozkřikla se tak, že by to nejspíše vyhnalo všechny škrkny ze jmelí, které stále viselo po Velké síni.

Nikdo se však neotočil. Jen skupinka modrých studentek vyprskla smíchy nad jednou ze skic Austerové.

Tak tomuhle už ani žába nerozuměla. A dost! Kde jsou všichni. Kde je moje snídaně. Kde jsou mé bačkůrky. Tohle si někdo sprostě odskáče. Rázným krokem si to namířila přímo k řediteli školy…

„Prosím vás pane řediteli mohl byste mi vysvětlit…“ ale ředitel jí ignoroval a věnoval se čistě jen své snídani.

„Pane řediteli?“ zkusila to žába znovu. Ředitel zvedl hlavu a podíval se přímo skrz ní do velké síně kde právě proletěla palačinka od modrého stolu k žlutému.

„No prosím? Pane řediteli, přestaňte mě ignorovat. Řekněte mi co se tu děje!“ ředitel se však dál věnoval své snídani. No to snad není možný, pomyslela si Barbara rudá vzteky, chtěla na profesora vylít jeho sklenku rudého vína, ale sklenka jí jen prošla rukou a zůstala stát na místě. Co se to děje? Barb to zkusila ještě jednou ale opět bezúspěšně. Celá zmatená vyběhla ze síně, po schodech nahoru a běžela a běžela až se najednou octila před komnatou nejvyšší potřeby. Celá zmatená procházela po chodbě a nevěděla co se to tu děje. Vypadá to jako by všichni zmizeli, ale kam? A kdo jim to udělal. Najednou před ní stála Elizabeth. Barb a jí chtěla obejmout.

„U Salazara Lizí, to jsem ráda, že tě vidím.“ smutný pohled v jejich očích však napovídal, že to co se jí chystá říct, nebude nic pěkného.

„Pojď.“ řekla jen a zavedla Barbaru do komnaty nejvyšší potřeby. Tam na ní čekal celý Zmijozel.

Barb vešla do komnaty. Vypadala velmi zvláštně. Po zdech byly rozvěšené portréty všech kolejních ředitelů zmijozelu, také prefektů, primusů, pokladníků, kapitánů famfrpálu. Na zdi na severu pak byly fotky, nedohlédla tam, aby zjistila, čí fotky to jsou, ale pravděpodobně to budou fotky každého studenta, který kdy zmijozelem prošel. Byla tu zástava, byla tu vlajka, byla tu dokonce křesílka, která vypadala jako ty z kolejní místnosti! To museli teda přesunout fakt rychle, řekla by, že ráno tam ještě byla. A nakonec, mezi dvěma okny přímo naproti Barb, byla obří fotografie koleje z minulého roku. Barb vylítly slzy do očí i když vůbec nevěděla proč. Možná za to mohli všichni ti spolužáci, kteří byli rozmístěni po komnatě. Někteří seděli na křeslech, někteří na zemi na polštářcích, někteří jen prázdně stáli u oken a koukali ven. Ten zbytek s příchodem Barb vstal a s jakousi nadějí se smutkem koukali na ní. Barb nevěděla co dělat, celá místnost byla strašně tichá… Vlastně nikdo nemluvil! Jen všichni koukali. Viděla Elanis, která měla na sobě zelené šaty, a vlasy jí v neposedných kudrlinkách spadaly na ramena. Viděla Tydynku s vlasy rozcuchanými, která byla stejně jako Barbara stále v pyžamu. Každý vypadal jinak, ale na jednu stranu všichni stejně. Primuska chtěla promluvit, i když teda vůbec nevěděla co říct. Ale Elizabeth jí přerušila.

,,Zmijozel už není.“

Barb jenom zalapala po dechu. Měla pocit, že brzo spadne, ale někdo jí přistrčil křeslo. Byl to Lee, který odešel z hradu. „Čau Žábo, tak koukám, že už jsme tu všichni.“ Barb bylo o to víc špatně.

„Jak.. Co…“ Barbara nevěděla, co říct a tak jen koktala a přejížděla pohledem všechny, kteří na ní s nadějí koukali. V tom jí někdo do rukou vrazil vydání havraspárského časopisu a dloubl do kratičké poznámky.

„Nepřispěli – neexistují.“ To bylo celé oznámení. Nic víc ani nic míň.

„Co tohle má u Salazara znamenat?“ Rozohnila se Barb a v očích jí plál hněv smíšený se zoufalstvím a potřebou někoho minimálně pořádně ztlouct.

„No, řikat že to dobrý asi nemá cenu,“ houkl jí za zády Lee.

„Jak dobrý! Co dobrý! Co ti cvoci vědí?! Oni si na základě nepodloženejch pohnutek, amatérských výkladů karet a čtení z hvězd bez brýlí dovolí udělat něco…TAKOVÉHO?!“

Přihlížející zkoprněli. Dalo by se říci, že takhle rozhněvanou primusku ještě neviděli. Barva jejího obličeje by spíše korespondovala s nebelvírskou vlajkou než s jejím žabím pyžámkem a napětí v její blízkosti by se dalo krájet.

Jedna z prvaček se úzkostně nalepila na zelený polštářek a vyděšeně zírala na Barbaru.

„Takže jaký je plán?“ Vybafla Barb.

„Kde je kolejní? Hm? Zase zmizela, když jí někdo potřebuje? Jak milé…“

Primuska vyskočila z křesla a začala přecházet po komnatě, která představovala pomník celého Zmijozelu.

„Nezmizeli jsme úplně, takže… Bude v tom háček!“