Milí spolužáci, profesoři, zaměstnanci hradu, rozhodl jsem se napsat článek o docela citlivé věci, veřejně všem dost známá a blízká, ale spousty z nás, ano i já, ji bereme na lehkou váhu a mnohdy, když námi proudí hněv, jednáme ne přesně, jak bychom si přáli a později většinou litujeme, jak jsme se chovali. Tímto článkem bych rád upozornil na chyby, kterých se dopouštíme častěji, než bychom si přáli. Snad si každý z článku něco vezme k srdci a pochopí, co jsem v něm chtěl sdělit.
Každý kdo navštěvuje stránky typu Hogwarts, ale i jiná odvětví, jako jsou seznamky, facebook, icq a podobně, dostáváme se do styku s lidmi, které buď můžeme znát, ale taky nemusíme – myslím v osobním kontaktu. A já se pokusím mluvit spíše o komunikaci s lidmi, se kterými jsme doposud neměli tu čest setkat se v osobním kontaktu.
Důvěra. Důvěru vkládáme v něco, nebo v někoho. Důvěřuji tomu, že můj antivirový program je bezpečný a bude spolehlivě chránit můj počítač. Vkládám důvěru v Pepíčka, že dnes udělá opravdu všechny soutěže za body, jak mi slíbil. Je to ale správné? Je správné důvěřovat lidem, které moc dobře neznáme, ale přes to mu důvěřuji? Naše mysl je plná očekávání. Když se naplní naše očekávání, jsme šťastní. Když se to nepovede tak, jak bychom si přáli, jsme smutní, zklamaní. Náš život je plná očekávání. Očekávat, je příčina toho, že do někoho můžeme vkládat důvěru. (Uvádím příklad na lidech, nikoliv na předmětech nebo životních situacích.) Očekáváme, že letos bude pohár náš, a proto vkládám důvěru v Pepíčka, že úkol, který jsem mu zadal, splní tak, jak má, pro dobro koleje. Tím se lehce ulehčí i mě. Pepíček zklamal. A očekávání jsou rázem pryč.
Rozhodnu se napsat Pepíčkovi proč neudělal to co měl. Pepíček se brání a obhajuje. Většinou přijde kritika a urychlené rozsudky. To vede k hádce a jsme opět na začátku. Hněv a chyby. Řekneme něco, co může zabolet jak nás, ale i Pepíčka. Nejhorší na tom je, že je to hra na tichou poštu. Okolí se dozví co provedl Pepíček, ale od člověka k člověku je to vždy jiný příběh a roznesou se ne vždy úplně pravdivá fakta.
To byl příklad, na kterém chci uvést pravý smysl článku.
Když si píšeme s kamarády, které známe jen po virtuální stránce, naskýtá se nám jen to, co vidíme. Ale necítíme. Je člověk opravdu šťastný, když napíše „:), :D“? Třeba člověk ve skutečností v té chvíli pláče. To, když napíše, „mám radost, dostal jsem z matematiky za jedna,“ je to skutečně pravda? Třeba dostal za čtyři, mrzí ho to, stydí se a nechce se o tom dál bavit. Je smutný.
Nikdy nemůžeme vědět, jak člověk cítí, vnímá okolí, jaký život žije, dokud ho nepoznáme osobně a nepoznáme i jeho „vnitřní“ stránku. Dokud se nenaučíme, jak se k druhému stavět a jak s ním mluvit. Můžeme být sami od sebe vždy řekněme, trochu přísní. Pepíček, silnější povahy snese naší kritiku a je schopen si z toho něco vzít, kdežto když podáme kritiku stejným způsobem na Richarda, který je slabší povahy, můžeme mu dost ublížit. Možná proto, je taky mezi námi. Kromě toho, že má rád Harryho Pottera, tu může být proto, že zde může být tím, kým chce, poněvadž řekněme si upřímne, na Hogwarts nikdy nebyly zábrany. Ale osobní život je nám ukazuje každý den a v plné, reálné míře.
Uvedu další příklad. Richard ve Velké síni řekne něco nepěkného, ale bolelo ho to, měl o tom svůj obrázek a chtěl se s ním podělit s ostatními. Ostatní ho odsoudí doslova k „záhubě.“ Padají urážky, ponížení a Ráďa je z toho smutný. Ale uvědomujete si, kdo ve skutečnosti ten člověk na druhé straně drátu sedí? Co když trpí, je smutný, co když se mu v životě stalo něco, co mělo za následek dnešní jeho stav? Proč se nejdříve radši Rádi nezeptáte, proč si myslí to co napsal. Proč se ho nezeptáte co ho vedlo k tomu, aby to napsal. Tím přeci zjistíte, jak o tom přemýšlel a proč si to myslí. Pak mu v klidu můžete vysvětlit, proč to tak nemusí být. Můžete mu v klidu vysvětlit, jak se věci mají a Ráďovi by to dozajista bylo příjemnější, než mu hned nadávat.
Hogwarts je o tom lidi poznávat, ne odsuzovat. Každý by si měl udělat svůj vlastní obrázek a neřídit se tím, co o někom řeknou ostatní. A víte proč? Zde dochází k rozuzlení. Evička mi poví o Richardovi, že je to pako a hraje si na neviňátko. Já Evičku moc neznám, opět jen po virtuální stránce. Měl bych si správně říct, co když ale Evička lže? Co když takový Ráďa skutečně není? A odkud to ví Evička? Z její vlastní zkušenosti, nebo se to doslechla i ona z jiných úst?
Uvědomte si ještě jednu věc. I když Evičku mohu znát už tři roky, ale jen z Hogwarts. Pořád je to postava. Pořád je ovládaná hráčkou, která může být ve skutečnosti zlomyslná důchodkyně.
Samozřejmě si dávejte pozor i na lidi, kteří nejsou jen na Hogwarts, ale stýkáte se s nimi kupříkladu na seznamkách. Ve skutečnosti totiž nikdy nevíte, kdo tam sedí! Může to být deviant, může to být někdo, který se snaží jen dostat z vás dost informací na to, aby jej posléze mohl zneužít. Jako se to stalo před třemi dny mně. Přišel jsem o e-mail, icq, skype, málem Erethizon a o facebook. Facebook bylo to jediné, co jsem dokázal získat zpět. Jelikož jsem na facebooku platil kredity, tudíž jsem mohl u policie prokázat díky fakturacím, že se jedná o můj účet, dostal jsem ho zpět a nyní vyšetřování pokračuje, ale bohužel neúspěšně. Dotyčný mě mohl napadnout z internetové kavárny. A víte jak dlouho jsem toho člověka znal? Jeden rok, ale nikdy jsem se s ním nesetkal ani jsme se nebavili o osobních záležitostech. Nevím jak se jmenuje, nevím odkud je.
Tímto článkem jsem vás na to chtěl upozornit, ale hlavně i na to, než začnete sypat někomu popel na hlavu, promluvte si s dotyčným sami a utvořte si svůj obrázek. Snažte se pochopit jeho chování, myšlení. Poté suďte.
Poslední odstavec bych rád věnoval Larrie Lastornové z Havraspáru a Johnu Werewolfovi. Porušil jsem všechny body článku, které jsem právě napsal. Cloumal mnou hněv a jednal jsem s nečistou hlavou.
Spolužačce, Larrie Lastornové se omlouvám za veřené uražení ve Velké síni, za osočení, že její přihláška do soutěže Tří kouzelnických škol je protekční. Je to nesmyl, každý má šanci, rozhoduje se na základě vstupní eseje, zda-li se to tak dá říci.
Johnu Werewolfovi se omluvám za vulgární oslovení na hlavní nástěnce. Toho člověka z osobního života neznám. Jen jednou jsem ho spatřil na srazu v čajovně, kde jsem mu řekl „ahoj“ na přivítanou, „ahoj“ na rouzloučenou. John takový nemusí být, nemusí být takový, jaký si myslím. Poněvadž ho neznám!
Jsme u konce tohoto dlouhého článku a já se za tu délku omlouvám, ale jinak to nešlo. Mám jednu prosbu. Než začnete psát komentáře, „na které se z hlouby duše těším,“ žádám vás, zkuste prosím zapomenout na mé minulé činy, zapomeňte na chvilku, kým jsem, kým jsem byl. Nyní jsem pro vás úplně nový nováček, o kterém jste v životě neslyšeli a napsal tento článek. Jaký na něj máte názor…?
PS: Prosím, neberte tento článek jako, že si opět hraju na chudinku! U Medového ráje, to ne! Možná jen konečně nastal čas, kdy jsem se sám nad sebou zamyslel a chtěl jsem se podělit se svými poznatky s ostatními.
13 komentářů