Úkol do Miss Slytherin
Každý, kdo někdy navštívil náš hrad ví, že před nedávnem se podařil objevit zapomenutý vchod do sklepení našeho hradu. Nejprve byly dveře neustále zamčené, ale časem se objevilo pár šťastlivců, kterým se podařilo najít několik duplikátů vzácného klíče, který odemyká vstup do spletitého a nebezpečného podzemí. A právě tady začíná náš příběh. Ve sklepení je mnoho dveří, k jejichž odemčení jsou potřeba staré rezavé klíče. Někteří obyvatelé hradu tyto klíče mají a postupně jednotlivé dveře odemykají. Za dveřmi na ně vždy čeká nějaká bytost, s kterou musí svést souboj. Ale jak se tyto bytosti do sklepení dostaly? A jak spolu navzájem vychází, jak je možné, že každá má svoji místnost a nejsou zde žádné bytosti, které by se volně toulaly po chodbách sklepení? To jsou merlinžel otázky, na které asi nikdy nezjistíme odpověď.
Ale já bych vám teď ráda vyprávěla příběh o Hliněném golemovi, který ve sklepení obývá právě jednu ze zmíněných místností. Tento příběh mi vyprávěl sám golem, s kterým jsem se měla možnost před časem utkat. Hliněný golem se jmenoval Fridrich a sem do sklepení se dostal, když byl ještě pouhou neživou hliněnou podstatou. Když golem dostal svůj šém, díky kterému se probral k životu, zjistil, že je zavřen v nějakém temném sklepení. Z toho místa nebyl nějaký vyděšený, byl jenom upřímně zvědavý, kde to je a kde je jeho stvořitel, který mu do úst vložil šém. Fridrich se tedy rozhodl, že se vydá na průzkum. Těžké dřevěné dveře s železným kováním mu nejprve nešly otevřít, ale nakonec podvolily. Fridrich se nebál, že by ho někdo překvapil, protože i ve tmě, jaká panovala na chodbě, viděl perfektně.Toulal se chodbami dlouhou dobu, až najednou zaslechl v chodbě před sebou nějaký šramot a zahlédl stín, který mohla vrhat nějaká lucerna nebo louče. Chodba se před ním stáčela, takže Fridrich nevěděl s kým má tu čest. Pomalu pokračoval dál a najednou se ze záhybu chodby vynořila postava, celá zahalená do černého pláště. Kapuce jí zakrývala tvář, takže Fridrich mohl vidět jenom bílé zuby a kousek popelavě šedé tváře.
Fridrich věděl, že proti kouzelníkovi, který má hůlku má velice malou šanci na úspěch, a tak začal pomalu ustupovat. Po chvilce se kouzelníkovi otočil zády a přidal do kroku. Když procházel chodbou cítil, že ho kouzelník sleduje, ale ten mlčel a pomalu kráčel za ním. Fridrich při svém ústupu zahlédl dveře, které byly velice podobné těm, ze kterých vyšel. Vděčně k nim přistoupil, otevřel je a rychle vstoupil do místnosti, která se nacházela za nimi.
Otočil se čelem do místnosti, ale v tu chvíli hrůzou doslova zkameněl. Hleděl do tváře rozzuřené hvězdici, která v této místnosti mělo svoje hnízdo. Fridrich moc dobře věděl, že hvězdici stačí, aby na něj použila vodní vír a on by se proměnil v hromadu bláta.
Hvězdice na něj upřela svůj nenávistný pohled a chystala se zaútočit, když ale seslala svůj vodní vír, narazil do neviditelné stěny, kterou před Fridricha vykouzlil kouzelník, který ho předtím pronásledoval na chodbě. Kouzelník pokynul Fridrichovi, aby vyšel na chodbu. Fridrich neváhal a okamžitě opustil rozzuřenou hvězdici, která se vytrvale snažila prolomit kouzelníkův štít.
Na chodbě kouzelník vysvětlil Fridrichovi, že za každými dveřmi ve sklepení se skrývá nějaká bytost, která čeká na své vyzyvatele. Je to sice osamělý život, ale zároveň je to život, se kterým je každá bytost zde spokojena a dobrovolně si ho vybrala.
Fridrich ale řekl, že on si takový život nevybral, kouzelník ale odvětil, že jej zrovna hledal, aby si s ním promluvil a zeptal se ho, jestli si takový život přeje.
Fridrich se s kouzelníkem vrátil zpět do své místnosti a povídali si spolu ještě dlouho do noci. Fridrich zjistil, že se mu takový život opravdu bude líbit, ale že by i přes to chtěl poznat svět venku. Kouzelník se s ním tedy domluvil, že vždy jednou týdně budou jeho dveře všem uzavřené a oni spolu podniknout nějaký výlet.
KONEC