Zmijozelský problém s dárkem k Salazárniím…

…a menší varování pro hrad…

„Kde jsou ty nadkolenky?!“ zuřila primuska na začátku ledna a bylo na ní vidět, že by si do něčeho nejradši kopla – ale viník v nedohlednu.

„To už nejsou v prádelně?“ nadhodila Barb a dál si něco četla. Respektive – četla si tradiční mudlčetbu, dělat dvě školy a z toho jednu mudlovskou dá občas zabrat.

„Ne, odtamtud je prý už včera poslali zpátky. Skřítci jedni! Ale v kumbálu prostě nic! Nikde nic! Ani lístek, že už je hotovo. To, že je prali dýl než měli, to bych i pochopila, ale kde jsou teď?“ zatvářila se Cerri zoufale a práskla sebou do křesla.

„Neměly být ty dárky už dávno poslané?“ ozvala se kolejní ředitelka.

„Jistěže. Ale to, že je ti skřítci budou prát tak dlouho, to se nedalo předpokládat. Každopádně měly být poslané teď – kdyby tu byly!“ odvětila primuska a bylo na ní vidět, že kdyby teď našla toho, kdo za tohle všechno může, tak… By asi nikdo v jeho kůži být nechtěl.

„Jestli to ti skřítci poslali do jiné koleje nebo někam úplně jinam, tak si je setsakra podám!“ dodala ještě a rychlým krokem zmizela zase v kumbálu, ve kterém se přehrabovala a hledala jakoukoliv známku toho, že tam nějaká ta nadkolenka někdy byla.

Jak později vyplynulo ze situace, chyba byla úplně jinde než na straně domácích skřítků z prádelny…

Po několika hodinách vyšla Cerri z kumbálu vrcholně vytočená, zsinalá, ale snažila se tvářit nenápadně. Nakoukla do zasedačky, kde objevila zrovna jenom Suší a Barb, tak vešla dovnitř, zamkla za sebou a zhluboka se nadechla…

„Cože, ZLOřád?!“ téměř vykřikla Suší.

„Ticho, ať o tom neví celý hrad,“ uklidňovala ji Cerri. „Tys ho tenkrát nezažila, jak se proháněl ve skříních celého hradu… Pak ho Veldrin uklidil k nám do kumbálu – kdovíproč – a od té doby zdrhá jenom málokdy. Ale očividně se začal nudit. To bylo už víc maličkostí takhle – ale teď to už prostě přehnal. Každá sranda má svoje meze.“

„A jako, odmítá nám ty nadkolenky vydat, jo?“ ptala se Barb a bylo na ní vidět, že přemýšlí, jak je z něj dostat.

„Odmítá, totálně. A přetahovat se s ním nebudu, to jako sorry. A je skoro kouzloodolnej, to nemá víceméně význam – i když teda jenom skoro, přinejhorším… Ale ani nedal podmínky, že nám je prostě dá, až se mu bude chtít. Drzoun!“ téměř si odplivla Cerri.

„Takže jako musíme čekat?“ ptala se Suší a dávala najevo, že se jí to zrovna nelíbí.

„No, čekat… Můžeme vymýšlet, jak je z něj dostat. Žádnou podmínku nedal, ale třeba se nám to nějak povede…,“ podotkla Cerri a podívala se na Barb.

„Jo, nějak to dáme. A asi neplašit hrad, co?“

„To by bylo nejlepší. Jako, ale až nám je dá, tak jde prostě pryč, já ho už u nás nechci!“

„S tím souhlasím,“ podotkla Suší. „A Ked o tom neřekneš?“

„Ne,“ rezolutně odmítla Cerri. „Tohle už je otázka cti, já měla ty dárky rozeslat, já se postarám o to, aby to bylo v pořádku. I kdybych se s ním měla prát!“

„Tak a kde jsou ty nadkolenky? Proč je ještě nemáme?“

Zasedačka, o pár dní později, očekávaná otázka od kolejní ředitelky.

„Prádelna, stále,“ zívla Barb a nedávala nic najevo.

„Jak pořád, mluvily jste s těma skřítkama?!“

„Jo, jistěže, mluvily, prej byly tak strašně zaprášený, že musí jet ještě druhé kolo,“ odvětila Cerri a házela očkem po Suší, která vypadala trošku neklidně.

„Jako, já jim nějak domluvím!“ „Ne, já, nějaká kouzla na ně!“ „Ať pořádně pracují!“ ozývalo se celou zasedačkou a Cerri si jenom mnula spánky a slíbila v duchu prádelním skřítkům spoustu sladkostí a vůbec, až tohle skončí

„Dáš nám ty nadkolenky?“ Cerri s hůlkou, pokus kdovíkolikátý, už opravdu naštvaná.

„Nedám,“ uchichtl se ZLOřád a jal se utíkat a plivat a krást fazolky a – zlořádovat.

„Tak fajn,“ procedila skrz zaťaté zuby, ohlédla se na Barb i Suší a…

*Cenzura*

„Máme nadkolenky, pošlu je co nejdřív!“ šťastně podotkla Cerri jen tak mezi řečí před Ked.

„Už je načase. Jinak bych šla za těmi prádelními skřítky sama!“

„Ono by to tak docela… Nepomohlo. Ale to se brzo dozvíš,“ téměř odcupitala ve svých nových krásných chlupaťoučkých nadkolenkách a byla ráda, že už je má a že ZLOřád během těch pár let v kumbále tak neuvěřitelně zlenivěl, že se nevzmohl ani na poloviční dávku odporu, než předváděl dříve.

A po rozeslání dárků poslala velké balení cukrovinek do prádelny – a doufala, že to omylem nevyperou.

Konec příběhu


A Zmijozel má svoje chlupaťoučké nadkolenky! =D

Tímto ale také varujeme hrad, že ZLOřád je už zase na útěku. Pouť začal u jedné zmijozelské studentky a kdoví, kde ji skončí.

Každopádně vás ujišťuji, že u nás v kumbále už tentokrát mít neplacenou ubytovnu nebude! =D

Vivat Slytherin a nechť započne zábava. ;D

4 komentáře

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*