Posledně jsem vás táhla úmorným vedrem do Bolgheri. Myslím, že jsem skončila poznámkou, že tam mají skvělé víno. To je universální věta použitelná v každém článku o toskánském venkovu. Pokud jste to ještě nepochopili, miluji Toskánsko a hodlám vám ho vnucovat při každé více či méně vhodné příležitosti. Dnes jsem si pro vás vybrala městečko Lajatico.

Jeho historie je dlouhá, stejně jako historie Toskánska. Nachází se nedaleko starého etruského města Volterra. Je to jedno z těch míst, která ráda navštěvuji pokaždé, když jsem v Toskánsku. A vůbec to nesouvisí s tím, že se v Lajaticu narodil Andrea Bocelli.

No dobře, trochu to s tím souvisí. Protože kdybych se nazajímala o Bocelliho, nejspíš bych se nikdy nedozvěděla o Lajaticu. A to by byla škoda. Lajatico se nachází v nádherné přírodě. Vážně, za jeden den tam si člověk odpočine víc, než za celou dovolenou. Je tam ticho, jen cikády žvatlají, sem tam se ozve nějaké vodní ptactvo. Ticho se italsky řekne il silenzio. Odtud už jen krůček k názvu každoročního koncertu Il Teatro del Silenzio. Nedaleko Lajatica, právě uprostřed té nádherné přírody, je malé jezírko, částečně zarostlé rákosím, obývané vodním ptactvem. Před ním se nachází přírodní amfiteatr. Toto místo se jednou za rok naplní davem. Lidé přijedou proto, že tu vystoupí právě Andrea Bocelli se svými přáteli. Pak, když koncert skončí, vše se zase ponoří do svého nádherného silencia.

Bocelliho rodina vlastní v okolí Lajatica nějaké pozemky, má tam farmu, kde se pěstuje obilí, olivy a víno. Azienda Agricola Alberto Bocelli. To, že farma patří bratrovi známého zpěváka, však zjistí pouze pozorný a vnímavý turista. Nedaleko Lajatica se nachází vesnička La Sterza, kde má obchod, ve kterém se prodává leccos. Právě i víno. Je to sklípek, u pultu stojí barikový sud, kam se podepisují zákazníci z dalekých zemí. I já jsem tam podepsaná 🙂 Víno je skvělé, ať už si koupíte to za 5,- euro či za 50,- euro. Na cenu archivního vína jsem se zatím neptala. Ono mi neuteče… Pod pojmem „italské víno“ si spousta lidí představí rozředěný humus. Bohužel. Avšak stačí sklenka Le Franette a hned je člověk úplně jinde…

Ve městě je mnoho historických památek, například hrad Ajatici, který vznikl již před rokem 1000. Nebo kostel svatého Leonarda z roku 1275. Městský palác z 12.století od svého vzniku sloužil jako sídlo vojska, od 19. století v něm sídlí radnice. Dále je tu kaple svatého Sebastiana a spolu s ní nemocnice pro chudé, obojí z 16. století.

Do Lajatica jezdím tak, že se nejprve dostanu do Volterry, ze které jede autobus do La Sterzy. Jízdenka stojí jedno euro, v případě, že si koupíte „di andate ritorno“, zpáteční lístek, vyjde vás to na euro osmdesát. Z La Sterzy do Lajatica to není daleko, asi tři kilometry, ale do kopce. Ještě nikdy jsem to však nešla pěšky, pokaždé mě svezl někdo z obchodu. Když jsem tam byla poprvé, zpátky do Volterry mne vezl jeden místní, který mi, ze soucitu, zastavil. Od té doby si dobře opíšu jízdní řád, který má nepříjemný zvyk měnit se právě v den mého pobytu v této oblasti.

Když jsem uvažovala o tom, jaký obrázek bych sem měla umístit, procházela jsem své složky s fotkami. Nic mě neoslovilo. Proto jsem se nakonec rozhodla použít obrázek, který tu, snad, vidíte…

Keša z Borové