Všichni o ní víme, každý den ji vídáme, často si s ní povídáme. Ale víme opravdu, co si ve skutečnosti myslí, co cítí, jaká jsou její přání, myšlenky, vzpomínky?

V posledních dnech jsem si všimla, že jsme ji tak trochu adoptovali. Neoficiálně, samozřejmě. Možná je na čase položit několik zásadních otázek, na které se mělo odpovědět již hodně dávno.

Ano. Mluvím o Uršule. O dívce stejné, jako my všichni tady, která nosila havraspárskou uniformu. O dívce, ke které se její vlastní spolužáci chovali tak zle, že utíkala do chladné samoty dívčí umývárny, aby se zde vyplakala ze svého neštěstí. O dívce, která díky tomu byla ve špatnou chvíli na špatném místě. Uršula zemřela a po své smrti chtěla svým spolužačkám říci od plic, co se neodvážila během svého krátkého života. Avšak ta, která se do ní navážela nejvíc, si zajistila ochranu ministerstva. O tom a o dalších věcech jsem se rozhodla udělat s Uršulou rozhovor.

Aaaaa…. rozhovor? Se mnou?

Když dovolíš.

Přestala naříkat a hluboce se zamyslela. Na co se chceš zeptat? Vždyť to nikoho nebude zajímat. Nikdy to nikoho nezajímalo.

Mě to zajímá a určitě nejsem sama.

Znovu se zamýšlí, dívá se na mě dost nedůvěřivě. Tak se ptej.

Pořád přemýšlím nad tím, co se tenkrát semlelo. Ne ohledně tvé smrti, ta sama o sobě je velmi tragická (doufám, že se nerozpláče). Spíš o tom, co následovalo.

Chceš mi vytknout, že jsem chodila za Olivií? Co je špatného na maličké pomstě? Nic jsem jí neudělala. Jenom jsem za níchodila… občas si postěžovat. Měla vůči mě závazky, tak by mě měla alespoň vyslechnout, ne? Co na tom sejde, že to bylo v jednu ráno? Že nemůže kvůli mně spát? Já kvůli ni také. Jenže ona je už po smrti, nebo brzy zemře, zatímco já nebudu spát ještě celou věčnost! A že jsem ji děsila v koupelně? Co na tom sejde, pořád jsme holky. I když, já už jsem mrtvá holka. Mrrrtvááá!

Promiň, Uršulo, tak jsem to nemyslela. Já naopak naprosto přesně chápu, proč jsi za ní chodila.

Vážně?

Jistě. Není ona nepřímo odpovědná za to, že jsi zemřela? Nebýt jejího odporného chování k tobě, nebyla bys ve špatnou chvíli na špatném místě. Zasloužila si všechno, cos jí provedla. Jenže o to víc nechápu proč jsi s tím přestala.

Tváří se uraženě, žmoulá kousek něčeho, co kdysi bývaly šaty. Ministerstvo mi přikázalo vrátit se do Bradavic.

Jak to udělali?

Nevěříš mi? Začíná se zase rozčilovat.

Věřím, že to udělali. Ale jak to udělali, že tě přinutili tu zůstat?

No, přikázali mi to.

Pořád nechápu. To použili nějaké kouzlo, které tě tu drží?

Teď se tváří zaraženě, jako by mi vůbec nerozumněla. Ne, oni… Váhavě sleduje mé mudlovské psací pero, kterým si zaznamenávám její odpovědi. Najednou se změnila. Její oči zaplály, výraz ve tváři se změnil. Myslíš, že je ještě na živu?

To nevím, ale mohu ti to zjistit.

To bys vážně udělala? Jako opravdu? Proč? Jsi přece ze Zmijozelu…

Právě proto.

Pak už jsme s Uršulou jen tak nezávazně klábosily. Změnila se k nepoznání. Olivii zřejmě čekají krušné dny, ale co, zaslouží si to. Myslím, že Zmijozel v Uršule získal spřízněnou duši. Když už je naše umývárna, tak proč to nevzít i s obyvatelkou, že…

Keša z Borové