Tři cesty – část třetí

Příběh třetí – Síla

,,Kam jdeš, Dane?“ zeptala se mě mamka ještě
dřív, než jsem stihl nepozorovaně opustit barák.
 ,,Jdu si trochu zaběhat. Už jsem z toho učení mimo,“ vyhrkl jsem
první výmluvu, která by mohla zabrat.

,,Ale vrať se brzo, víš, že se musíš učit.“

Jak jinak mohla tvoje odpověď
také znít.
 ,,Ano mami.“ Jako kdybych nedělal nic jiného. Učit se. Učit se. Učit se.
Já vím, že ze mě chceš mít právníka, abych pokračoval v rodinné tradici, ale
tak snad se nemusím učit 24 hodin denně, ne? Jednou musí každý vypnout. Proběhnu
se parkem, třeba se mi pak pročistí hlava.
 Je to hrozné narodit se do rodiny právníků a od jejich potomků se očekává,
že budou kráčet v šlépějích svých rodičů. Tohle je naprostá katastrofa. To
teda nevím, co by se stalo, kdyby doma oznámil, že chce být třeba doktor nebo
nedej bože automechanik či jiný technik. To by ho asi rovnou vyhodili
z baráku.

Ten náraz ho málem položil na zem, naštěstí to ustál. Bohužel dívka, do které
vrazil už tak moc ne.
 ,,Ježiš omlouvám se,“ řekl a pohlédl na dívku, do které vrazil. Byla
to ta, kterou potkával na chodbě z vedlejšího ročníku. Moc hezká. Škoda,
že on nikdy neměl na to, aby jí oslovil. Využij příležitosti, řekl by mu jeho
přítel Petr. Takže jí honem rychle začal sbírat ze země i s jejími
poznámkami. Nemohl si nevšimnout, že pracuje na maturitních otázkách
z češtiny.
 ,,Já jsem Dan,“ řekl možná až příliš rychle, ale někde začít musel.
 ,,Tereza,“ zaznělo v odpověď a dál si ho už nevšímala. Chtěl jí
odpověď: „Já vím,“ ale musel se zarazit. Díval se na ni pokaždé, když procházela
po chodbě. Věděl o ní skoro všechno. Jen ona asi neměla ani potuchu, že
vůbec existuje. Takhle zblízka ji ještě neviděl. Byla opravdu nádherná.

,,Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se s nepřátelským pohledem
v očích a vytrhla ho z jeho snění o její dokonalé postavě.
 ,,Ne. Ne, já jen jestli třeba nechceš pomoct s učením,“ vyhrkl první,
co mu přišlo na jazyk a nadával si, že ho nenapadlo něco smysluplnějšího.

,,Co prosím?“

Jdeš na to špatně idiote. Musel si vynadat. Vůbec se
jejich rozhovor nevyvíjel tím správným směrem.
 ,,No napadlo mě, že je vždycky lepší učit se s někým než sám, tak jsem
myslel, že bych ti pomohl a ty bys mi to třeba pak příští týden mohla
vrátit.“ Jo jsi vážně idiot. Tohle byl nejlepší nápad, co tě napadl.

,,No příští týden asi těžko.“

Jo už to poznala jakej seš idiot. No nic, vzdej
se, na tuhle holku prostě nemáš.

,,Jasně tak nic. No nechtěl jsem tě rušit.“

Vyznělo to možná zklamaně. Ale
proč se přetvařovat stejně už to nezachrání. Ta holka o tebe zřejmě nemá
zájem.

,,Počkej, nechtěla jsem znít nezdvořile. Já jen… Jsem poslední dobou trochu
nervózní. Omlouvám se.“

Svítí mi naděje. Malinká naděje mi vysvitla.
Pokračujem ve hře.
 ,,Jo to je pochopitelné, kdo by nebyl. A nechceš tedy pomoct?“

Co teď?
Jestli bude tvá odpověď stejná, tak se jdu zahrabat.
 ,,Budu ráda.“ Juchůůů. Moje srdce skáče radostí.
 Sedli jsme si do altánu, takového malinko rozpadlého, ale asi se jí tu líbí.
Tak začneme. Co tu máme. Gide. To byl ten Žid. Jo jasně, Antižid, o tom
něco taky vím. A ona není vůbec špatná. Hodně toho ví. No, ona snad řekla
všechno, co tu je napsané. Co Poe. O tom nevím skoro nic. Ani kdo to byl. Snad
žil v USA, to je tak jediné. Bože ta ty informace ze sebe chrlí jako
vodopád. Počkej o tom kocourovi jsem taky něco četl. Možná. Hele ta poznámka
se jí líbila. Nebude to se mnou až tak špatný.
 ,,Ahoj,“ zaslechl jsem něčí hlas a vzhlédl. Uviděl pěknou slečnu
stojící vedle Terky. Ze slušnosti jsem odpověděl. Dál jsem se věnoval
Terčiným poznámkám, ale po očku jsem sledoval, co je příchozí zač. Terka na ní
docela vyjela, co tu dělá. Příchozí zapískala a přiběhl krásný zlatý kokr.
Špinavý ale krásný.
 ,,Potřebuješ něco?“ Její hlas zněl uraženě. Copak si ty dvě asi provedly.
 ,,Víš, chtěla jsem se ti omluvit,“ začala dívka pozvolna. ,,Nechovala jsem
se k tobě správně. Vím, že je to pro tebe těžké učit se tolik informací
a mrzí mě to.“

Tady někdo touží po odpuštění. Teď se Terko ukaž, jaká
doopravdy jsi.
 ,,To je dobrý, Káčo. Se mnou to také není asi jednoduché.“ Aha. Katka, její
sestra. No a Terka se fakt ukázala. Já tu holku miluju.
 ,,Nemůžu ti nějak pomoct?“ Hele nekaž mi mou idylku s Terezkou, jo?
 ,,Ne. Děkuju, ale už pomocníka mám.“ A teď vyhrávám já. Ale nebylo by ode
mne hezké, kdybych jí trochu pomohl. Měla by to pak trochu jednoduší. Hlava navíc
se přece hodí. A taky jsem to tak řekl. To, že se Terka rozesmála mě sice
pobavilo, ale zase nechápu proč.
 ,,Co je k smíchu?“ ,,Co? Jen teď hraju v oslabení, ale to víš, že jo, klidně se do mě pusťte
oba dva. Zasloužím si to, ne?“ Nezasloužíš, ale bude sranda. Stále
potlačovala smích. Nejvíc se rozesmála, když se z nebe spustil déšť
a blesky začaly křižovat oblohu. Ještě že mi její sestra vysvětlila, že
miluje bouřky, protože jinak bych se zase ztrapnil. Smála se tak krásně.
Najednou přestala. Zem se zachvěla…




…Náhle se uprostřed altánku vytvořila obrovská
díra. Vykoukl z ní zrzavý človíček. Usmál se na udiveně stojící trojici
a řekl.


,,Asia elenitus kultes.“


,,Co to říká?“ zeptala se vyděšená Katka.

 ,,Nevím nerozumím mu,“ odpověděl Dan a snažil se při tom, aby jeho
hlas nepůsobil vyděšeně.


Tereza nebyla ani schopna slova. Třásla se po celém těle a sledovala tu
zrzavou hlavu, jak se kýve ze strany na stranu, a zelené oči přecházejí
z jednoho na druhého. Nebe prozářil další blesk a človíček znovu
řekl.


,,Asia elenitus kultes.“

 Katka vykřikla. Tereza vyvalila oči a Dan nevěřícně řekl: ,,Já mu rozuměl.“

Obě dívky se na něj podívaly a dali mu jasně
najevo, že i ony rozuměly zrzavému človíčkovi.

 ,,Co jsi zač?“ zeptal se odvážně Dan a ke svému zděšení zjistil, že
promluvil stejnou řečí jako před tím človíček. Vyděšeně se podíval na děvčata.
Co se to s nimi děje?

 ,,Gruntus ila cuculanta elemulic centum lampas kelo,“ odpověděl človíček, země se pod nimi zachvěla podruhé a všichni tři se propadli na
neznámé místo, kde měl začít jejich nový příběh… 






2 komentáře

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*