Zelená se Zelenou

Rozhodla jsem se po dlouhé době vyštrachat pro Vás, čtenáře HK, rozhovor ze šuplíku se svou spolužačkou ze Zmijozelu, Agathou Scarlet, která se po svém krátkém působení v koleji i na hradě odebrala do Země věčného mrazu, odkud jí vyexpedovali mnohem dál, než si kdokoli umí představit. Článek ležel zapomenutý mezi horou práce. Nedivte se tedy, že už Ag můžete navzdory otázkám potkávat třeba i v soubojovém klubu!

Nejen o krajinách za Mrazákolendem, ale i o návratu na hog, bodech, předmětech, které by Ag nestudovala ani za zlaté prase a o tom, co se všechno změnilo, jsme si popovídaly u zázvorové limonády.

Barbara: Ahoj Ag, jsem ráda, že sis na mě udělala čas!

~Agatha~

Tak tedy k první otázce našeho sezení –nabízí zázvorovou limonádu, aby to rychleji uteklo-. Co tě vedlo k tomu, že ses vlastně necelý mudlrok po své registraci v roce 2007 nechala zamrazit?

Agartha: Ahoj Žábo! Měla jsem toho moc. Podařilo se mi úspěšně dodělat první ročník a víc jak půlku druhého, ale nabrala jsem si moc předmětů (hlavně Literární seminář – byl skvělý, ale super náročný) a v mudl škole mi začali hrotit s přípravou na maturitu, tak jsem musela něco pustit. Bohužel to byl Hog. Pak už jsem na to nějak zapomněla a v mrazáku jsem propadla na smetiště dějin. 😀

Barbara: Mluvíš o smetišti dějin, jak jsi vlastně pociťovala ten propad na „Ono místo“? Vypravili ti tučňáci z Mrazákolendu nějakou cestu, pocty, cokoliv? Nebo to bylo prostě „ráz na ráz a bum, byla jsem na Smetišti dějin“?

Agatha: Žádní tučňáci tam nebyli, jen tma a spousta zívajících úředníků z Ministerstva. Vyřídili mi mrazákové formuláře a pak mě zavalila spousta mudl knih a jak jsem tak četla, tak jsem se zvolna propadala dlouhým tmavým tunelem a ani jsem si nevšimla, že mi hrozí výmaz, dokud jsem najednou nebyla nahatá a bez koštěte (a bez zmijozelské lebečky – její ztráta mě dodnes mrzí). Pobyt v mrazáku není tak zlý, čas tam utíká jinak než tady. Je to tam trochu jako u elfů v Roklince – ty si myslíš, že jsi tam pár týdnů a pak vylezeš a ejhle, ono pět let.

Barbara: Tak tohle ještě nikdo nepřiznal! To je upřímně dost šokující odhalení o neexistenci tučňáků a o šílené byrokracii, která v Mrazákolendu vládne!

Jsi si opravdu jistá, že v Mrazákolendu nebyl ani tučňáček?!

Agatha: Možná se tam nějaký mihl, ale mě ten pocit z padání dolů nedělal dobře, tak jsem kolem sebe moc nekoukala. Nebo to byli tučnáci v přestrojení za úředníky – v našem světě je možné všechno.

Barbara: A předpokládám, že sis asi v té rychlosti nevšimla, kam se poděje všechno oblečení, které z nebohých vyexpedovaných rampouchů strhají, že?

Agatha: Tak to netuším, ale mám teorii, že je to celé jedno velké morbidní spiknutí – oblečení rampouchům seberou, proženou ho desinfekcí, trochu načančají a pak ho za majlant střelí u Vetešníka. Jak jinak by zvládali udržovat tak dlouho v provozu tak veliký mrazák? Z něčeho to financovat musí. Ta košťata, co zabaví, je asi taky dost obohatí! 😀

Barbara: Pojďme dál. Pět let je opravdu dlouhá doba. Co tě přimělo vrátit se zpátky na hrad mezi „živé“?

Agartha: Moje sestra Maia. Před prázdninami někde Hog objevila, dostala pozitivní sovu a pak strávila dva měsíce tím, že mi svůj skvělý život na hradě cpala pod nos. „Podívej, mají tam tohle. A tohle. A jé, Godrikův důl! A kuchyň se skřítky!“ Nedalo mi, abych jí nekoukala přes rameno a nakonec jsem neodolala a poslala na Ministerstvo žádost o obnovu.

Barbara: A jak už víme, žádosti bylo vyhověno -zazubí se od ucha k uchu-. Takže vítej mezi živé.

Teď se zastavíme u předmětů. Všichni se v rozhovorech ptají na nejoblíbenější předmět. Já se tě ale zeptám – je nějaký předmět, který bys v žádném případě nestudovala?

Agatha: V mém případě asi Ministerská přípravka. V našem světě existuje tolik úžasných prací, které člověk může dělat – chovat kouzelné tvory, psát knihy, být bystrozorem, bylinkářem, lektvaristou nebo profesionálním hráčem famfrpálu. Dnešní kouzelník nebo čarodějka má prakticky neomezené možnosti toho, čím se stát. Moc nechápu, proč by tedy někdo odhodil mnoho let studia fascinujících oborů (OPČM, Formule, Lektvary…), aby se z něj stal kvalifikovaný postrkovač papírů. Nemám nic proti ministerským pracovníkům, protože chápu, že někdo to dělat musí, ale připadá mi to jako zoufalá nuda.

Barbara: Vraťme se ale do minulosti. Zavzpomínáš, co se změnilo? Co ti ze „starých dobrých časů“ chybí a čím jsi naopak byla nově nadšená, okouzlená a uchvácená?

Agartha: Je toho tady spousta nového, ale i kdyby nebylo, znovuobjevování hradu poté, co na něj člověk už skoro zapomněl je stejně zábavné, jako když jsem byla ještě malé lososátko -usměje se- Nových věcí a míst je tu spousta – například Godrikův důl je úplně nový, ten jsme tenkrát neměli. Taky Soubojový klub zavedli až poté, co jsem odešla, takže na ten se příští rok moc těším. Sklepení tenkrát nebyla přístupná ani pro nás zelené, natožpak pro zbytek hradu, takže bude zábava vyrazit na dobrodružnou výpravu lovit příšery.

Co je stejné?

Velká síň se vůbec nezměnila a kolejní místnost vypadá také stejně, což je příjemné, protože se potom člověk hned cítí jako doma. Na Příčné přibylo pár obchodů, ale moje oblíbené knihkupectví je tam stále. Do kuchyně stále ještě trefím, což mi udělalo velkou radost, protože jejich čokoládové dortíky mi vážně chyběly 🙂

Co mi tu chybí?

Literární seminář. Je škoda, že šla Madam Anseiola do mrazáku. Její předmět jsem měla moc ráda.

Barbara: Třeba se madam Anseiola a Literární seminář zase vrátí, aby ho mohli nadšenci jako ty (nebo třeba já) dostudovat až do konce!

Na závěr ti položím asi trochu zapeklitou otázku.

Je něco, co bys poradila rýpalům, kteří říkají: „Dřív bylo líp, teď už to není na hogu ono…“?

Aby se na to podívali z té lepšé stránky a přestali se pitvat v tom, co bylo? Přeci jen, ty jsi to, co bylo, zažila taky a teď vypadáš spokojeně 🙂

Agartha: Jo, spokojená jsem. Možná jsou nespokojení, protože už jsou na Hogu tolik let, že obrostli mechem a vytratila se jim veškerá schopnost pro dětinskou radost a nadšení, které ve mně Bradavice vždycky vyvolávaly. Přeci jen, studujeme školu magie! Komu se tohle poštěstí?

A pokud jsou i tak nespokojení, ať se jdou na chvilku posadit k jezeru a pokecat si s Olbřímí Olihní a nasát trochu perspektivy. Oni mohou z Bradavic odejít do světa kdykoli, pokud je to tady přestane bavit, ale ta chudák vodní potvora je tam zaseklá navěky. Přes to, že se odsud nemůže hnout, vždycky vypadá se životem docela spokojeně. Ať se jí zkusí zeptat, co je její tajemství šťastného života. Třeba něco zajímavého objeví (anebo jestli je život už omrzel, mohou si jít pokecat do lesa s Aragogovou rodinou. Ta jejich existenciální krizi vyřeší jednou pro vždy 😀 ).

Barbara: To je pěkná tečka na závěr, ať si to každý přebere tak, jak sám uzná za vhodné. Děkuji za rozhovor!

Agartha: Není zač, ráda jsem si popovídala. 🙂

2 komentáře

  1. Po dlouhé době rozhovor, který jsem přečetla od začátku až do konce s chutí!
    Gratuluji Vám! Slečně Agathě k návratu a Vám, slečno Žábo, k faktu, že se umíte ptát a nenudit! +mrkne+
    Niane

  2. Jsem ráda, že jste zase zpátky, slečno Agatho. Číst vaše úkoly byla radost. 🙂

Komentáře jsou uzavřeny.