Na hradě nepotkáte nikoho, kdo by si tím neprošel. Nováčky jsme byli všichni a všichni si určitě budeme ještě dlouho (ne-li navždy) pamatovat ty hrozné minuty prvního bloudění po chodbách hradu, kdy jsme nevěděli, jak vyjádřit své myšlenky před ostatními ve Velké Síni nebo kde vydělat peníze na výuku a nakoupit co nejlevněji všechny potřebné věci. A pak přišlo zařazování a vy jste se octli, naprosto bezradní, mezi úplně cizími lidmi. Já jsem toto prožila nedávno a tak se pokusím podělit se s vámi o své prvopocity.
Nikdy nezapomenu na tu chvíli nervozity, kdy Moudrý klobouk vyřkl mé jméno a já čekala na svůj verdikt. Za malý okamžik to přišlo: „Zmijozel,“ vykřikl Klobouk a já jsem uháněla posadit se k zelenému stolu. Hned poté mi sova přinesla uvítání a já jsem zamířila do kolejní místnosti, kde mi bylo oznámeno, že můžeme chodit i do Komnaty nejvyšší potřeby, a tak jsem tam tedy šla. Ať si o zmijozelských říká kdo chce, co chce, já jsem všechny shledala jako velmi milé lidi, kteří jsou vždycky ochotni pomoct. Pár dní před začátkem výuky jsem bloudila zdmi hradu, skoro stejně jako na úplném začátku akorát s tím rozdílem, že teď už jsem ta místa znala o něco lépe, a že teď už jsem měla pár dobrých přátel mezi zelenými, ale i ostatními. Pak přišel první den zápisu do výuky. Jenže kdo mohl tušit, že pro vstup do učebny musím mít CELOU uniformu na sobě, a tak jsem nestihla jeden z předmětů, o které byl největší zájem.
S potěšením musím přiznat, že už začínám přicházet na všechny taje hradu, ale občas prostě vůbec nevím, o čem se mluví nebo co se děje. Ale to se snad stává všem, ne? Zeptala jsem se dvou studentek Zmijozelu, jaké byly jejich první pocity z koleje, jak se jim dařilo a jestli třeba byly taky ze začátku trochu zmatené a tady jsou jejich odpovědi.
Beatrice Rose Stefans: Moje první okamžiky ve Zmijozelu? Ze začátku to bylo těžké, zařadit se do společnosti lidí, kteří se znají jako losos. Ovšem někteří mě přijali, někteří mě neřešili. Popravdě řečeno jsem v hloubi duše věděla, že budu zelená, ale neříkala jsem to nahlas, protože jsem si tím nebyla jistá. Den zařazování proběhl velmi neklidně, byla jsem nervózní. Přišla jsem na řadu skoro poslední a nemýlila jsem se, klobouk vyřkl ZMIJOZEL. Kdybych měla popsat svoje pocity, nezvládla bych to, protože v tu chvíli jsem cítila jen šok a nevěděla jsem, co mám dělat. O pár minut později mi přišel dopis a já se dala do pohody, šla na večírek do KNP a byla nadšená, protože na mě byli všichni milí. Nakonec jsem si ve Zmijozelu našla velmi dobré přátele (El), mám nejlepší patronku (Pozn. red.: Nejde o patrona v celohradním slova smyslu) a jsem hrdá na to, že mohu nosit zelenou 🙂
Eineann Mag Lasair: Já jsem se do Zmijozelu dostat přála, takže jsem byla spokojená. V době zařazování jsem však byla duchem nepřítomná a svou kolejní příslušnost se dozvěděla později, nemohla jsem tedy sdílet to počáteční nadšení novopečených háďat. =)
Každopádně – jak asi všichni víme – žádného patrona jsem nedostala, všechna zákoutí hradu jsem objevila vesměs sama, ale vůbec jsem to nedávala nikomu za vinu. Zmijozel prostě nevodil své nováčky za ručičku a já byla ráda, že mi nepíše otravný cosi, jestli už jsem našla KNP a jestli vím, jak vydělávat v soutěžích, případně sbírat body. Já poznala hrad sama, a byla jsme za to na sebe hrdá.
Stručně řečeno díky, Moudrý klobouku, za tuhle volbu. Kolej bych neměnila! Jsem si naprosto jistá, že v žádné jiné bych to nepřežila. =)
Pro Hadího krále
Eleanor Charlotte Fields