První rok, co jsem Sedmiboj zažila, jsem na účast byla moc malá. Jo, první ročník. Kdybych stihla zářijovou registraci, kterou jsem o pouhý den prošvihla, mohla jsem teoreticky svoje štěstí zkusit už podruhé, ale takhle jsem minule musela být jako divák tak jako tak. Teď jsem to mohla změnit, mohla jsem se takového velkolepého klání zúčastnit na vlastní kůži. Kdyby pohár neměl jiné plány…

Už když se na hradě objevilo, že nás čeká taková akce, začala jsem si říkat, proč bych do toho nešla. Přeci jenom jsem šílenec, co by zkusil všechno možné, protože prostě tu možnost má a dokud se nezhroutí, tak se bude snažit všechno stíhat. Jo, sice by bylo docela dobrodružné zvládat svých tehdy sedmnáct předmětů, soutěže, semináře, občas něco napsat do HK a být aktivní jako prefektka a obecně v rámci hradu, ale ta moje část, která je ochotná jít za nějakým cílem až do vyčerpání, si řekla, že to zkusím, možná bych mohla vyváznout s nějakou kupkou bodů a pár srpci na splacení dluhu za předměty. A taky jsem se na sraze dozvěděla, že jsem vlastně schopná a nominují mě povinně (ne, tak „hrozné“ to nebylo).

Proto jsem trochu vylepšila jednu básničku ze šuplíku, prohrabala staré povídky a našla jednu hezkou na víc než devět palců, a vybrala dva obrázky, na které jsem v rámci možností hrdá a to všechno jsem poslala jako přihlášku k madam kolejní. Jaké proto bylo moje nepřekvapení, že jsem v pondělí ráno už nominovaná byla, spolu se Suší (zkoušející to podruhé), Kešou, Maiou a Ein (kupodivu). Věděla jsem, že je to v rámci možností to nejlepší, co jsme v koleji mohli najít. Tušila jsem, že jsem z nich nejmenší (minimálně mudlovsky, kouzelnicky skoro). Ale stejně jsem si věřila, že čistě teoreticky by mě pohár vybrat mohl. Šílená Lajka se těšila, normální Lily rozumovala nad tím, jak by to stíhala, ale Johnsonová byla celkově docela smířená s oběma variantami. Že se stanu Sedmibojařkou a možná odložím NKÚčka, protože bych to asi nestihla… nebo stihla, ale ne tolik a ne ta, která jsem chtěla. Nebo že se Sedmibojařkou nestanu, a pak budu mít co dohánět, aspoň co se bodů týče, protože třeba z Nebelvíru nominovali dost bodově schopných lidí, a ti by mi mohli značně ztížit mé hrotící ambice.

Nakonec se ale rozhodlo v můj neprospěch a já v tom prsty neměla. Jedenáctého března v půl osmé začala madam Gwendolyn se jmenováním porotců a bohužel do osmé hodiny, kdy mě mudlové vyhazují pryč, nepřistoupila k soutěžícím. Poslední, koho jsem viděla z poroty, byla madam Judith. Asi o deset minut později mi cinknul mudlovský démonek se zprávou od mudlovské kamarádky z Hogu, která psala, že tam nejsem, a vyjmenovala Kešu, Ein a Maiu jako naše Sedmibojařky. Moc jsem jí nevěřila, protože ona by byla schopná mi neříkat pravdu, ale bohužel jsem se dalšího rána přesvědčila na vlastní oči – já ani Sušenka jsme vybrané nebyly.

Píp. Protože spoustu jiných se spoustou bodů pohár postrčil dál, přímo do velkého klání. Ale zase… nemusím se stresovat nad něčím, co si pak bude moci přečíst celý hrad nebo mě povzbuzovat v aréně. Nemusím si dávat pozor na další termíny na odevzdání sedmibojařských úkolů, protože jejich nedodržení se trestá vyloučením.

Můžu v klidu fandit. Vlastně ne úplně v klidu, spíš můžu dál sedět nad horami úkolů a tvářit se, že jsem úplně normální, když mám jednadvacet předmětů (a asi to ještě navýším), tři zapsaná NKÚčka a prosíka na další dvě a už v tuhle chvíli mírně panikařím.

Hm… opravdu jsem chtěla nestíhat i Sedmiboj?