První rok, co jsem Sedmiboj zažila, jsem na účast byla moc malá. Jo,
první ročník. Kdybych stihla zářijovou registraci, kterou jsem o pouhý
den prošvihla, mohla jsem teoreticky svoje štěstí zkusit už podruhé, ale
takhle jsem minule musela být jako divák tak jako tak. Teď jsem to
mohla změnit, mohla jsem se takového velkolepého klání zúčastnit na
vlastní kůži. Kdyby pohár neměl jiné plány…

Už když se na hradě objevilo, že nás čeká taková akce, začala jsem si
říkat, proč bych do toho nešla. Přeci jenom jsem šílenec, co by zkusil
všechno možné, protože prostě tu možnost má a dokud se nezhroutí, tak se
bude snažit všechno stíhat. Jo, sice by bylo docela dobrodružné zvládat
svých tehdy sedmnáct předmětů, soutěže, semináře, občas něco napsat do
HK a být aktivní jako prefektka a obecně v rámci hradu, ale ta moje
část, která je ochotná jít za nějakým cílem až do vyčerpání, si řekla,
že to zkusím, možná bych mohla vyváznout s nějakou kupkou bodů a pár srpci na splacení dluhu
za předměty. A taky jsem se na sraze dozvěděla, že jsem vlastně schopná a
nominují mě povinně (ne, tak „hrozné“ to nebylo).

Proto jsem trochu vylepšila jednu básničku ze šuplíku, prohrabala staré
povídky a našla jednu hezkou na víc než devět palců, a vybrala dva
obrázky, na které jsem v rámci možností hrdá a to všechno jsem poslala
jako přihlášku k madam kolejní. Jaké proto bylo moje nepřekvapení, že
jsem v pondělí ráno už nominovaná byla, spolu se Suší (zkoušející to
podruhé), Kešou, Maiou a Ein (kupodivu). Věděla jsem, že je to v rámci
možností to nejlepší, co jsme v koleji mohli najít. Tušila jsem, že jsem z nich nejmenší (minimálně mudlovsky, kouzelnicky skoro). Ale stejně
jsem si věřila, že čistě teoreticky by mě pohár vybrat mohl. Šílená
Lajka se těšila, normální Lily rozumovala nad tím, jak by to stíhala,
ale Johnsonová byla celkově docela smířená s oběma variantami. Že se stanu Sedmibojařkou a možná odložím NKÚčka, protože bych to asi
nestihla… nebo stihla, ale ne tolik a ne ta, která jsem chtěla. Nebo že se
Sedmibojařkou nestanu, a pak budu mít co dohánět, aspoň co se bodů týče,
protože třeba z Nebelvíru nominovali dost bodově schopných lidí, a ti
by mi mohli značně ztížit mé hrotící ambice.

Nakonec se ale rozhodlo v můj neprospěch a já v tom prsty neměla. Jedenáctého března v půl osmé
začala madam Gwendolyn se jmenováním porotců a bohužel do osmé hodiny,
kdy mě mudlové vyhazují pryč, nepřistoupila k soutěžícím. Poslední, koho
jsem viděla z poroty, byla madam Judith. Asi o deset minut později mi
cinknul mudlovský démonek se zprávou od mudlovské kamarádky z Hogu,
která psala, že tam nejsem, a vyjmenovala Kešu, Ein a Maiu jako naše
Sedmibojařky. Moc jsem jí nevěřila, protože ona by byla schopná mi
neříkat pravdu, ale bohužel jsem se dalšího rána přesvědčila na vlastní oči –
já ani Sušenka jsme vybrané nebyly.

Píp. Protože spoustu jiných se spoustou bodů pohár postrčil dál, přímo
do velkého klání. Ale zase… nemusím se stresovat nad něčím, co si pak
bude moci přečíst celý hrad nebo mě povzbuzovat v aréně. Nemusím si
dávat pozor na další termíny na odevzdání sedmibojařských úkolů, protože
jejich nedodržení se trestá vyloučením.

Můžu v klidu fandit. Vlastně ne úplně v klidu, spíš můžu dál sedět nad horami úkolů a tvářit se, že jsem úplně
normální, když mám jednadvacet předmětů (a asi to ještě navýším), tři
zapsaná NKÚčka a prosíka na další dvě a už v tuhle chvíli mírně panikařím.

Hm… opravdu jsem chtěla nestíhat i Sedmiboj?