Na shledanou, určitě ne sbohem

Drahý Hadí králi, je to už nějaký ten pátek, co jsem dostala na starost péči o Tebe. Nejdřív jsem byla překvapená, pak jsem z toho měla trochu strach – přece jenom jsi vypadal trochu nebezpečně a nikdy jsem na hradě nestudovala žádné ošetřování hadů (ačkoliv Péči o kouzelné tvory jsem absolvovala, takže nějaké základní znalosti jsem měla), nakonec jsem to ale překonala a vzala to prostě jako další výzvu. Nevím sice, jak to vidíš Ty, ale mně přijde, že jsem nakonec nebyla tak špatná, jako jsem se bála. Prožili jsme spolu pár let, někdy se články jenom hrnuly a zejména v dobách speciálů jsem s Tebou trávila mnohem víc času než obvykle, jindy jsem si na Tebe musela čas krást z velmi omezených zásob (a taky to tak vypadalo). Někdy jsi byl doslova ve středu pozornosti a lámal statistiky, jindy jsi nějakou dobu nechtěl vidět ani mě, další článek tě ale potěšil prakticky vždycky. Snažila jsem se, abys měl pokud možno vyrovnanou stravu, deset rozhovorů za sebou sice ještě nikoho vyloženě neotrávilo, ale vhodné by to také nebylo, a aby ses prostě měl dobře. Poslední dobou jsem Tě ovšem zanedbávala čím dál víc, za což si sypu popel na hlavu, zároveň však neočekávám, že bych na tom výhledově s časem byla lépe; mudlové jsou podlá stvoření, která si mě nárokují čím dál víc, a proto se ukázalo jako nejlepší řešení předat péči o Tebe do dalších rukou. Nerada bych Tě opustila definitivně, třeba o mě ještě uslyšíš, hlavní slovo ovšem bude mít někdo jiný. Tímto bych tedy ráda popřála štěstí Tobě, tak i tomu, kdo přijde po mně. Nechť se Ti v budoucnu daří!

Naposledy jako šéfredaktorka

Lajka

Jak zůstat anonymní

Chcete dělat všechny (nebo alespoň většinu) soutěže na body, aby z toho kolej něco měla, ale ty, kde se musíte fotit vy sami, vám nejsou moc po chuti? Hadí král přináší několik tipů, jak splnit zadání a zároveň pořád zůstat skryt za postavičkou! Poslední dobou se na škole začíná rozmáhat trend soutěží, kde musíme vyfotit sami sebe. Není to zrovna nejvhodnější typ úkolu na škole, kde všichni vystupujeme jako naše postavičky a mnozí by rádi zůstali v anonymitě, ale protože jsou tyto soutěže na body, tak je buď dotyčný se sebezapřením nebo kritikou rodičů udělá, nebo se na ně vykašle, čímž však připraví svou kolej o cenné body, více se tomu věnovala Barb v Denním věštci. Jak z toho ven? Možností je hned několik, až na jednu jsou všechny ozkoušené a prošly mi (některé fotky jsou jen ilustrační, některé jsou opravdu z nějaké soutěže). Možnost první: Zakrýt si obličej fotící krabičkou/démonkem

V případě soutěží, kde se máme namaskovat jako mudlové a následně se v převleku vyfotit, se dá udělat úplně jednoduchá věc, která je přímo dovolená v zadání, a to zakrýt si obličej. Když se takhle zvěčňujete sami, tak si prostě stačí stoupnout před zrcadlo a mobil nebo jinou fotící krabičku si naaranžujete před obličej. Pokud vás fotí někdo jiný, tak není špatné, když to je někdo, kdo Hog chápe, případně z něj sám je, když se vyfotíte navzájem, tak se zabijí dvě mouchy jednou ranou.

Možnost druhá: Odvrátit hlavu

Pokud chcete experimentovat s touto možností, tak ji doporučuju zejména lidem s delšími vlasy (ty se mimo jiné taky dají hodit do obličeje tak, že budete vypadat jako Samara z Kruhu), vypadá to daleko líp. Pokud vás fotí někdo jiný, tak je to asi to nejjednodušší řešení, horší to je, když se potřebujete zachytit sami, to je občas docela oříšek, zatím jsem nepřišla na to, jak udělat tak, abyste viděli, jak se vám poslední fotka povedla, ale zároveň tam nebyl vidět obličej. Ale pracuju na nějakém vylepšení. 

Možnost třetí: Udělat si masku

Tento způsob je také vzatý přímo z jednoho zadání. Maska je vlastně naprosto super věc (pokud to není taková ta papírová na jedno použití, ta není zrovna nejestetičnější), protože není těžká na výrobu a hodně vydrží, alespoň ta moje sádrová, kterou mi sice musel udělat někdo druhý, sama jsem si na obličej nedokázala napatlat sádrové proužky, aby to drželo a bylo všude (aspoň jeden dýchací otvor je ale fajn nechat volný – mně se osvědčil nos), od té doby ji však můžu vesele používat. Když se udělá dost pevná, tak na ní jde malovat temperami, aniž by se poškodila, a při další takové soutěži opět přemalovat. Sice tam lze poznat vaše rysy, ale ruku na srdce, kdybyste mě potkali na ulici, poznáte mě na základě mého maskování na kočičí párty? A ještě můžu doporučit udělat dvě dírky na gumičku, aby držela, kde má. Já je tam nemám a docela mi padá.

Možnost čtvrtá: Zacedulkovat se

Někde je potřeba zachytit sebe sama a ještě cedulku. Ano, i takové soutěže tady byly. To je prostě nejlepší dát si cedulku před obličej, ať už úplně zakrýt, nebo jenom částečně, a pak vyfotit ten zbytek obličeje, co je vidět. Jednak to dobře schovává identitu (pokud si ji uděláte větší než já nebo ji dáte trochu výš), jednak to je i pohodlné, protože cedulka ani text nemusí být tak ohromné, aby byly k přečtení. Na tohle se dobře hodí taková ta přední kamera u démonků, protože stejně nepotřebujete vyfotit nic víc než hlavu s cedulkou a něco málo za sebou, aby to vypadalo, že jste, kde jste. Já tehdy byla v parku a podle mě je to z toho zelena s trochou fantazie poznat. 

Možnost pátá: Pohrát si s počítačem

Víte, jak vypadají mudlové, kteří nechtějí mít svou tvář v televizi? Mají ji buď rozkostičkovanou, úplně rozmazanou, „vylepšenou“ takovým tím černým proužkem přes oči, případně ji do objektivu nestrkají vůbec. Všechno tohle můžete snadno spáchat sami (až na poslední věc, na kterou není potřeba nic spešl) s nějakým programem na úpravu fotek, někde si můžete hlavu uříznout, jinde rozmazat, že místo ní budete mít jenom neurčitý flek, udělat z ní spoustu kostiček, anebo to hodit do malování a to, co nechcete zveřejňovat, zamalovat nějakou krásnou barvou. Třeba vaší koleje, jako jsem to udělala já.

Možnost šestá: Prohrábnout rodinné album

To jsem sice zatím nikdy nezkoušela, ale v případě nedávné soutěže, kdy jsme si měli vyfotit obličej kvůli srovnání, jak se liší od kresby, jsem byla v pokušení vzít nějakou fotku, kde jsem byla mladší a vypadala trochu jinak. Asi by mě podle toho nikdo nepoznal a hlavně tohle se nijak jinak obejít nedalo. Prostě si přímo vyfotit obličej tak, aby byl rozeznatelný, mi přišlo jako trochu moc. A čistě teoreticky si myslím, že kdybych opravdu poslala nějakou starší fotku, tak jak by se dalo poznat, že to není aktuální? Já být profesorem, tak bych se po něčem takovém teda určitě nepídila. Na druhou stranu bych ale takové soutěže asi ani nevypisovala. Alespoň ne na body.

Baziliščí prázdniny

Mazlíček zmijozelských, bazilišek Ferdinand, má také svoje sny a tajné touhy. Ale že by jeho vysněné prázdniny byly až takhle odlišné od jeho domova ve sklepení, to by nikdo neřekl. Hadí král vám přináší odhalení, jak by si tento bazilišek představoval ideální dovolenou.

Pro HK zjistila a zaznamenala LAJka

Jak hrotit a nezbláznit se

Vysoká místa bodovacího žebříčku jsou pro mnohé lákavá, ale k tomu, aby se na ně člověk dostal, taky musí něco udělat. Někomu stačí dobrý pocit, že dosáhl toho,čeho chtěl, jsou ale i tací, pro které je to málo. Proto začnou hrotit. A jelikož jsem se do téhle sekty letos připojila i já, tak bych řekla, že už po sedmi termínech mám dostatečnou kvalifikaci, abych odradila/nalákala budoucí bodohrotiče, případně adepty na titul nejvyšší - právě k tomuto cíli je manuál vytvořen především. Nejdřív je důležité, jestli člověk začne už na samém začátku roku, nebo se pro dráhu bodohrotiče rozhodne až ve chvíli, kdy zjistí, že by vlastně mohl máknout. Takovým většinou jde o titul Snaživce jako takový, jsou skrytou hrozbou. Nejprve jejich nižší umístění v žebříčku není nic nebezpečného, časem se ale propracovávají do vyšších sfér, jenže to je často až tehdy, kdy už není možné si zapsat další předměty, proto mají velkou šanci na úspěch. Níže zmíněné fáze jsou ale zejména pro ty, kteří začínají se začátkem roku, skryté hrozby mají cyklus o něco kratší (a nemám s ním tolik zkušeností… vlastně žádné). Teď už ale k samotným fázím a jejich rizikům, protože ve všem je vždy nějaký háček nebo problém. Podle mých zkušeností a pozorování se celý rok kromě termínů dělí na různá období, některá pozitivní, jiná už trochu horší; některá se pravidelně opakují, jiná jsou jenom jednou. Jsou to nadšení, radost, panika, omlouvání, paranoia, hibernace, tvrdé probuzení, dozapisovávání, doplňování, blbé otázky na sebe sama, nestíhání, eseje, odpočinek. 1. nadšení Rok skončil a na kontě přibývají peníze. Někdo se je proto rozhodne investovat do výuky. Tehdy začíná fáze nadšení. Hýří optimismem, vtipem, na všechny strany šíří, jak se letos hecne. Zapíše si předměty, které se mu líbí a poctivě píše všechny úkoly, soutěže i semináře, protože se pořád neuvolnil zápis, tak je to jednoduché. Toto období trvá zhruba čtrnáct dní okolo otevření zápisu. Doporučuji, aby si ho každý užíval, protože v celém roce bude jenom jednou. 2. radost Přicházejí první body hodnocení a člověk šplhá po žebříčku výš a výš, což ho motivuje k tomu, aby dál psal úkoly, aby vylezl ještě výš, případně se pokusil si první místo udržet. Téhle fáze je taky potřeba si užívat, protože taky není moc častá, se začátkem roku je totiž málo bodů a ostatní se tak dají lépe předhonit. 3. panika Panika nastává zhruba v druhém až třetím termínu, respektive s jeho koncem a opakuje se až do konce roku. Z jejích spárů se člověk jenom tak nedostane. Soutěže neubývají, úkoly taky ne a pořád je co dělat. A toho je občas moc, někdy se proto vyskytne buď půlnoční panika nad nějakou soutěží, případně panika klasická termínová. 4. omlouvání A po termínové panice následuje omlouvání za pět půlnoc, protože je spousta toho, co se za celý dlouhý termín nestihlo. Případně omlouvání se někomu, že jsem neudělala to a to a že se moc kaju. Tohle je riziko, protože ani omluv není neomezeně, třetí omluva už neprojde a pořád někomu vysvětlovat, proč jsem něco nestihla… taky není zrovna fajn. 5. paranoia Po termínu většinou zbude mnoho neudělaného, jenže je tu další. A i když se nestíhá, tak má člověk tendenci koukat na své soupeře, jak jsou na tom oni. Tehdy nastupuje paranoia, aspoň při zjištění, že jsou v jistých ohledech lepší než my, že nám nějak šlapou na paty. Někdy je tenhle pocit neoprávněný, proto pozor, koho se v této fázi chystáte sežrat, nebo na koho chcete nadávat. 6. hibernace Do téhle fáze se bodohrotič dostane ve chvíli, kdy ho ostatní ujistí, že mu nikdo na paty nešlape, tehdy upadne to takového období, kdy prostě přežívá, ale to je tak všechno. Je rizikové v ní zůstávat příliš dlouho, protože je taky potřeba jíst, ne jenom psát úkoly a nevnímám okolí. 7. tvrdé probuzení To většinou nastává ve chvíli, kdy člověk hibernoval na vavřínech, prostě psal a nekoukal se okolo sebe. A to je špatně, protože ho někdo probudí informací, či jen nevinnými dotazem, jestli ví, že ten a ten nebo ta a ta je na tom líp, buď jenom předmětově, nebo i v bodování, že nás "záporácky" dotahují. Většinou to bývají právě ty skryté hrozby, co vylezly ze svých nor, nejhorší je to ve chvíli, kdy končí zápisy na předměty. To je opravdu budík… ale naštěstí trvá chvilku. 8. dozapisování Protože pak následuje rychlá panika a pročítání infa k předmětům, aby se člověk dozapsal, potřebuje se totiž vyrovnat svému sokovi, aspoň ve chvíli, kdy mu jde o Snaživce. Rekreační hrotiči touhle fází projdou jenom ve chvíli, kdy se uvolní místo na vyhlídnutém předmětu, na který se nestihli zapsat. 9. doplňování Zlo nejvyšší, obzvlášť ve chvíli, kdy se před koncem osmého termínu vyrojí informace, že profesor nebo profesorka přijímá Očka a Zetka do termínové neděle, pak už jenom eseje. V tu chvíli si bodohrotič spočítá, na kolik úkolů se vlastně vykašlal a teď je musí doplnit, aby přinejmenším mělo cenu psát esej, ale samozřejmě je to hlavně kvůli bodům, že. Kritický osmý termín je tak ještě obohacen o další zábavičku, proto je fajn mít i profesory, kterým nevadí pozdější úkoly, protože co můžeš odložit dnes, odlož na pozítří. 10. blbé otázky na sebe sama Ty většinou jdou ruku v ruce s doplňováním, respektive s chvílí, kdy si člověk spočítá, co všechno má doplnit a kolik bodů by z toho mělo vzejít, protože ho může napadnout, proč to všechno vlastně dělá. To je nejkritičtější fáze, je proto lepší mít po ruce někoho, kdo je neoblomný a bude do vás furt hučet, že když už jste s tím jednou začali, tak proč to najednou chcete vzdát, případně nějaký chytrý hlásek v hlavě, který inteligentně odpoví. Abyste se nemuseli hádat sami se sebou a mohli psát úkoly. 11. nestíhání Nestíhání postihuje hlavně ty, kteří se moc dlouho hádali sami se sebou, jestli to má cenu, nebo jestli je skok z astronomické věže tou lepší volbou, protože najednou zjišťují, že toho času je fakt málo a to toho mají dost na dodělání, omluvy už k dispozici jaksi nejsou, respektive by se pak nedaly doplnit. A proto se nestíhá. 12. eseje Kdo přežije nestíhání, má skoro vyhráno, protože bude muset přežít už jenom jedno, poslední. Esejové. Tehdy bodohrotič zjišťuje, že by za den měl udělat průměrně dvě a více esejí, případně nezjišťuje, jenom píše, až se z něj kouří. Celých čtrnáct dní. A při troše štěstí stihne všechno. Tohle období je rizikové prokrastinací. V normálním termínu se v neděli dá stihnout většina, jenže eseje jsou trochu horší a není to tak jednoduché, proto dejte na chvíli prokrastinací sbohem a dohromady se s ní dejte až po devátém a posledním termínu. 13. odpočinek Nebo aspoň v rámci možností. Skončila výuka, takže se píšou jenom soutěže na body a na peníze, aby bylo na splátky, případně na něco nového na sebe, když bodohrotič celý rok posílal soutěže jenom na body. Chytají se lelci a hůvy s hodnoceními, ňufou se body a dorovnává se spánkový deficit. Tohle období je zasloužené, proto během roku neklesejte na mysli, jednou totiž skončí a bude možné se flákat. Jde jenom o to vydržet, což se dá. A nezbláznit se.

Z deníku bodohrotičky – termín čtvrtý

Čtvrtý termín. Konec prvního pololetí, téměř polovina roku za námi, druhá nás ale čeká. Začíná famfrpálová sezóna, začíná Sedmiboj, aspoň pro ty Sedmibojaře, kteří ještě do arény nevkročili. A já začínám panikařit. Pondělí, 17.3.

Semináře zklamaly (čti: je to hrůza!). Člověk se ještě rozespalý připotácí na Hog s tím, že prostě o půlnoci tu hřadovat nemůže, a ony na něj vykouknou dva semináře a zbytek je plný nebo už vystudovaný? Jako fakt? Slovník nebo prostírání... Snad se najde dobrá duše ochotná něco dovypsat, jinak nevím, co s tím.

Úterý, 18.3.

Včera jsem sebou nakonec plácla na prostírání, dneska přibyl nový seminář ohledně knihovny a o chvíli později byl plný, naštěstí jsem ho ale chytla. A protože se do slovníku nikdo nežene, tak v případě nouze nejvyšší budu muset i na něj.

Před čtvrtou odpolední hodinou se do arény vrhla i poslední Sedmibojařka, Maia, po jejím výkonu už bylo úplně jasné pořadí.

Středa, 19.3.

Druhý díl kreslící soutěže, kdy máme páchat ilustrace do knih. Rozhodla jsem se, že nemám ráda kouzelné tvory, protože se rádi nedaří.

Čtvrtek, 20.3.

Srpcová hádací soutěž! To tady dlouho nebylo, konečně jedna z dalších možností výdělku, kde nemůžu chtít body! A jedna s popisem nebo básničkou, kdy mě výjimečně pozdravila múza a poslala mi básničku, u které je možné získat vyšší odměnu, než za psaní.

Pátek, 21.3.

První famfrpálový trénink letošního roku, mám z něj hned několik poznatků. Zaprvé: máme schopné nováčky, kteří brání i zkušené hráče. Zadruhé: já jsem neschopná. Zatřetí: nebudu psát úkoly a vyhlížet volné předměty ve chvíli, kdy jsem na koštěti, jinak mi ta místa někdo určitě zasedne (jak se stalo), protože na sobě nebudu mít celou uniformu a úkoly budou ukázka toho, jak by vypadat neměly.

A semináře doplněny, i bez slovníku jsem nakonec pochytala maximální tři.

Sobota, 22.3.

Blíží se mazání, jak upozorňuje vývěska hradu. Dobro i zlo v jednom, protože z kolejí sice budou smazáni všichni mínusoví studenti a lemry (jisté nebelvírské studentce se omlouvám, ale jinak je slušně nazvat nedokážu), zároveň ale náhle klesnou počty lidí v jednotlivých kolejích, takže ze sedmdesáti lidí najednou je třeba padesát.

A taky byla lahůdka soutěž "Já jsem soudce I.", kdy jsme měli rozhodnout, kdo je z dvojice od nás z koleje lepší a obhájit svůj názor. Bylo docela složitý už jenom rozhodnout, koho mám radši z dvojice Ein a Suší...

Neděle, 23.3. 

Byly oficiálně vyhlášeny výsledky prvního praktického úkolu Sedmiboje, nejvíc zazářili modří studenti, hned dva z nich oxidují na prvních třech místech, doplňuje je první červený. Od nás byla nejlepší Ein na šestém, v těsném závěsu za ní Keša a na místě devátém pak Maia. A ode dneška mají ostatní hradní smrtelníci možnost vyzkoušet si první praktický úkol v aréně.

Pondělí, 24.3.

Vrátila se má oblíbená tipovací soutěž "Nitrozpyt", kdy jsme měli možnost hádat, co napíše většina lidí do vypracování u různých okruhů, naštěstí na srpce. 

A obdivuju toho chudáka, ten mechanický hlas, co hlásí, kdo vstoupil do arény, protože během dneška a včerejška se musel docela uhlásit, protože úkol si zkoušelo dost lidí.

Úterý, 25.3.

Další famfrpál, tentokrát večerní, na kterém jsem se mihla. A pátá úroveň pořád v nedohlednu...

Středa, 26.3.

Protože se na novém famfrpálu stále najde spousta chyb, svolal pan Ronald na plácek za hradem online konkláve, kde se začalo s obnošováním kolejních předmětů, až pak se začalo debatovat a odhalovat, co nás při famfrpálu čeká a nemine, případně co se zavedlo a nikdo ještě neodhalil, případně netušil, co to vlastně je (např. úhýbání potloukům).

Čtvrtek, 27.3.

Před koncotermínovou panikou jsem se ještě vrhla do arény ozkoušet, o co jsem přišla a co jsem mohla zkoušet jako jedna z dvanácti sebevrahů. Básničky a lovení nepořádku teda nic moc, nejdřív jsem na to zírala a až pak mi došlo, co se po mně vlastně chce. A na to, že jsem se zasekla jenom na jednom, kdy mi nedošlo, že dotyčný bordel můžu vylovit víckrát, jsem nedopadla až tak špatně... Akorát je škoda, že nemáme jako posledně možnost odeslat v rámci soutěží kreativní úkol, protože když už jsme dostali zadání, tak je to celkem hloupé, zvlášť když mám nápad.

Pátek, 28.3.

Začínám panikařit. 

Sobota, 29.3.

Madam Gvendolin vyhlásila první kreativní úkol, kdy nejlepší práce byly podle poroty ty od nebelvírského Kouheie a od havraspárské Mad. Pak ještě oznámila, že si úkol zkusilo 120 dobrovolníků, přičemž úkol dokončilo 111 z nich. A od půlnoci se Sedmibojaři mohou pustit do druhého úkolu.

Neděle, 30.3.

Všechna NKÚčka v profilu, úkoly i omluvy odeslány, soutěže pro dnešek hotovy. Házím nohy nahoru a doufám ve větší počet seminářů do začátku dalšího pololetí. 

Jak mě nevybrali do Sedmiboje

První rok, co jsem Sedmiboj zažila, jsem na účast byla moc malá. Jo, první ročník. Kdybych stihla zářijovou registraci, kterou jsem o pouhý den prošvihla, mohla jsem teoreticky svoje štěstí zkusit už podruhé, ale takhle jsem minule musela být jako divák tak jako tak. Teď jsem to mohla změnit, mohla jsem se takového velkolepého klání zúčastnit na vlastní kůži. Kdyby pohár neměl jiné plány… Už když se na hradě objevilo, že nás čeká taková akce, začala jsem si říkat, proč bych do toho nešla. Přeci jenom jsem šílenec, co by zkusil všechno možné, protože prostě tu možnost má a dokud se nezhroutí, tak se bude snažit všechno stíhat. Jo, sice by bylo docela dobrodružné zvládat svých tehdy sedmnáct předmětů, soutěže, semináře, občas něco napsat do HK a být aktivní jako prefektka a obecně v rámci hradu, ale ta moje část, která je ochotná jít za nějakým cílem až do vyčerpání, si řekla, že to zkusím, možná bych mohla vyváznout s nějakou kupkou bodů a pár srpci na splacení dluhu za předměty. A taky jsem se na sraze dozvěděla, že jsem vlastně schopná a nominují mě povinně (ne, tak „hrozné“ to nebylo). Proto jsem trochu vylepšila jednu básničku ze šuplíku, prohrabala staré povídky a našla jednu hezkou na víc než devět palců, a vybrala dva obrázky, na které jsem v rámci možností hrdá a to všechno jsem poslala jako přihlášku k madam kolejní. Jaké proto bylo moje nepřekvapení, že jsem v pondělí ráno už nominovaná byla, spolu se Suší (zkoušející to podruhé), Kešou, Maiou a Ein (kupodivu). Věděla jsem, že je to v rámci možností to nejlepší, co jsme v koleji mohli najít. Tušila jsem, že jsem z nich nejmenší (minimálně mudlovsky, kouzelnicky skoro). Ale stejně jsem si věřila, že čistě teoreticky by mě pohár vybrat mohl. Šílená Lajka se těšila, normální Lily rozumovala nad tím, jak by to stíhala, ale Johnsonová byla celkově docela smířená s oběma variantami. Že se stanu Sedmibojařkou a možná odložím NKÚčka, protože bych to asi nestihla… nebo stihla, ale ne tolik a ne ta, která jsem chtěla. Nebo že se Sedmibojařkou nestanu, a pak budu mít co dohánět, aspoň co se bodů týče, protože třeba z Nebelvíru nominovali dost bodově schopných lidí, a ti by mi mohli značně ztížit mé hrotící ambice.

Nakonec se ale rozhodlo v můj neprospěch a já v tom prsty neměla. Jedenáctého března v půl osmé začala madam Gwendolyn se jmenováním porotců a bohužel do osmé hodiny, kdy mě mudlové vyhazují pryč, nepřistoupila k soutěžícím. Poslední, koho jsem viděla z poroty, byla madam Judith. Asi o deset minut později mi cinknul mudlovský démonek se zprávou od mudlovské kamarádky z Hogu, která psala, že tam nejsem, a vyjmenovala Kešu, Ein a Maiu jako naše Sedmibojařky. Moc jsem jí nevěřila, protože ona by byla schopná mi neříkat pravdu, ale bohužel jsem se dalšího rána přesvědčila na vlastní oči – já ani Sušenka jsme vybrané nebyly. Píp. Protože spoustu jiných se spoustou bodů pohár postrčil dál, přímo do velkého klání. Ale zase… nemusím se stresovat nad něčím, co si pak bude moci přečíst celý hrad nebo mě povzbuzovat v aréně. Nemusím si dávat pozor na další termíny na odevzdání sedmibojařských úkolů, protože jejich nedodržení se trestá vyloučením. Můžu v klidu fandit. Vlastně ne úplně v klidu, spíš můžu dál sedět nad horami úkolů a tvářit se, že jsem úplně normální, když mám jednadvacet předmětů (a asi to ještě navýším), tři zapsaná NKÚčka a prosíka na další dvě a už v tuhle chvíli mírně panikařím.

Hm... opravdu jsem chtěla nestíhat i Sedmiboj?

Z deníku bodohrotičky – termín třetí

Třetí termín by mohl pro letošek dostat přízvisko sedmibojový, protože se opět objevila tato celoroční sebevražda. Každopádně pokud vás zajímá pohled na další termín zpoza kopců úkolů, čtěte dál! 

Pondělí, 3.3.

Ranní pohled na semináře mě probudil skoro líp než dávka kofeinu – bylo jich totiž tak zoufale málo! Po osmý jsem se mohla zapsat na tři, zbytek byl plnej nebo jsem ho už dělala. Zapsala jsem si dva, protože představa, jak vysvětluju u mudlů, proč potřebuju prostřít a vyfotit stůl, se mi vůbec nelíbila. Odpoledne madam kolejní naštěstí jeden ještě dovypsala (co by pro nás neudělala) a jsem ráda, že jsem ho stihla.

Jo a letos nás nejspíš čeká Sedmiboj, aspoň podle oznámení příjezdu někoho z ministerstva, aby pomáhal s organizací, madam Gwendolyn Starší z odboru záhad. Stejně je zvláštní, že poslední byl před takovou dobou… Čtyři hogroky.

Úterý, 4.3.

Hrdě přiznávám, že dneska jsem si vybrala volný den na hodně dlouho dopředu. Ale za ten sraz to stálo, lepší se bavit s dalšími lidmi z koleje naživo, než se patlat s úkoly. No dobře, u některých předmětů je skoro všechno lepší než úkoly, ale pšt! A sraz měl svoje plusy, spousty plusů! Třeba spousta inteligentních debat, výroků a informací. "PUK! Objevily se stoly."

Večer jsem s hrůzou zjistila, že ta olympiáda nebyla doorganizovaná, takže jsem ji nemohla poslat, místo toho jsem jenom sesmolila nějaký příběh ala fanfiction, na co jsem vůbec neměla originální nápady, múza si někam odskočila.

A dnešek přinesl ještě jeden poznatek – odpovídat na sovy do článků je zdlouhavé, obzvášť, když u obou někdo chce můj názor! Jednou na Sedmiboj, jednou na umístění v bodování (a ne, opravdu to není náhoda, nejmenovaná modrá redaktorko). Příště nejspíš odpovím, že jim napíšu, až dodělám úkoly, což je podobné jako na svatýho Dyndy, jak říkají někteří mudlové. V překladu do lidštiny: nikdy. Případně až budu mít čas. Nebo podle toho, jak se mi ten člověk bude líbit.

Středa, 5.3.

Nefunkční obrázková chýše je zlo, už nikdy jí nebudu věřit. Třetí profesorka, které nefungovaly moje linky. Píp, to je hloupý. Jedna nefunguje, druhou mi přesídlili a já to teď nechápu a další se mi nenačítá. A na galerii jsem zanevřela, protože na mě byla zlá a obrázky moc malý. Naštěstí dneska nekončí žádná kreslící soutěž, jinak bych se z toho už zjevila, „jenom“ tři psací. Taky lahůdka.

Čtvrtek, 6.3.

Někdo má fakt blbej smysl pro humor, protože schody v termínovou neděli a následně o čtyři dny později už fakt nejsou vtipný. To už neocení ani prváci, jenom to všem aspoň mně ztěžuje práci.

Ale zase je skvělý dělat jednoduchý soutěže už v den vypsání, pak se s nimi nemusím mořit o několik dní později. Sice to bylo v podstatě jenom koukání na obrázky, ale i tak jsem ráda, že jsem třídy už poznala dřív, nemusela jsem navíc pátrat po informacích o výuce. A jsme slavný, aspoň náš Šemík 3.A, tuhle třídu jsem uhodla podle sebe! Poprvé jsem se v něčem takovém objevila! A pokud to dobře chápu, tak když zjistíme, o jaké třídy jde, tak je plný počet devět bodů, což je skoro jako za 4 palce textu v jiných soutěžích. Trochu divný, ne? Ale jako nevadí mi, že to je za tolik, jenom mi přijde zvláštní, že náročnější soutěže jsou oproti tomuhle za míň bodů.

Pátek, 7.3.

Dlouho jsem se hrabala v archivu, abych našla vše potřebné na přihlášení se do sedmiboje u madam kolejní. Za tu dobu jsem došla k několika poznatkům: zaprvé, moje kreslení se v průběhu let zlepšilo, ale stejně mám minimum obrázků, na které jsem fakt hrdá. Zadruhé, mám několik povedených povídek a mám poslat jenom jednu na více než devět palců (a dilema je mezi asi tak dvakrát delšími). Zatřetí, nemám použitelnou básničku, protože ty jsem většinou schopná vyrobit ve stavu absolutního šílenství a/nebo při ohrožení života. A propos obrázky: dneska končí dvě kreslící soutěže, na maximum celkem pět obrázků, což teda nakreslit… Je dobrodružný. I když jedno jsou jenom skvrny a to druhé kreslení.

Sobota, 8.3.

Údajná karikatura madam Elle
A aby mi to nebylo líto, tak dneska končí dvě psací vymýšlecí soutěže. Uch píp, koštězvedlo je taky vynález za všechny prachy, stejně jako je úžasná pohádka Kotlíku, vař.

Nakonec jsem se definitivně rozhodla a poslala tu přihlášku do 7boje. I tak mám pořád šanci, že mě pohár nevybere. Za tu karikaturu madam kolejní bych si to zasloužila. A když je první díl soutěže Vedení, ó vedení, tak se bojím, že někdo jednou možná bude dělat i můj portrét… Chm, docela se bojím.

Neděle, 9.3.

Dneska končit termín, tak jsem docela v háji. Chybí mi toho spousta. Ale zase jsem nakreslila použitelný soutěžní závěs.

Pondělí, 10.3.

Tak jsem oficiálně nominovaná na účast v Sedmiboji. Stejně jako Ein, Keša, Maila a Suši za nás, za žluté primus Andy, Kim, Michelle Blue (zajímavé, o té jsem nikdy neslyšela), Pat a Sylví. Za Nebelvír Cecilie Rose (o té jsem taky nikdy neslyšela… A to si říkáš prefektka, která má mít přehled, Johnsonová! Ale zase nejsou v naší koleji), Kate, Kouhei, padouch Jones a Oliver (o tom jsem zase slyšela až moc). A Havraspárští nominovali Caitlin, šéfredaktora Duna, Linn, kachnu Mad a Morganu. Z toho si zítra pohár vybere, kdo se mu líbí, a já mám strach jak z toho, že mě vyhodí, protože dušička bude zklamaná, tak že mě vybere, protože to je docela časově náročné a jen pro ty nejodolnější (a nejšílenější).

Ode dneška je navíc možnost se hlásit na zkoušky NKÚ a CKÚ, což mi taky nepříjemně míchá vším možným, protože musím mít aspoň jedno NKÚčko, abych postoupila do šesťáku. Ale zase za ně je dvakrát víc bodů…

A už jsem se definitivně rozhodla, že kreslící soutěže nejsou nic moc pro mě, ta dnešní Rheia nedopadla nejlíp. Chudinka. Aspoň mi ale nepřijde komentář „to je hrozné“, protože je madam Adri nepíše.

Úterý, 11.3.

Uch píp. Nejsem sedmibojařka. Škoda, na jednu stranu se mi sice ulevilo, na druhou to ale znamená, že se ohledně Snaživce musím víc snažit, protože oni dostanou body a já ne.

Po dlouhé době dobrá soutěž na peníze!

Středa, 12.3.

Už dlouho jsem nepsala delší text anglicky… Vlastně nikdy. Aspoň za dobu na Hogu, na angličtinu dělám spíš cvičení. Každopádně mi včera pohár vlastně posvětil, abych udělala všech pět NKÚček, když mě nevybral do sebevraždy zvané Sedmiboj. Napsala jsem zatím dva prosíky, další budou následovat, až se rozhodnu, co chci.

Čtvrtek, 13.3.

Ještě dvacet úkolů! A termínová neděle na krku! Sakra, co jsem těch deset dní dělala? Dneska ale naštěstí končí jenom jedna bodová soutěž, ta druhá o mezinárodním dni zdravého spánku je na peníze.

Pátek, 14.3.

Úkoly zpacifikovány na snesitelné množství, už jich tam jsou jenom dvě třetiny ze včera. A fotit na téma sladký spánek taky není nic moc, obzvlášť ve chvíli, kdy je jedinou potenciální spící obětí v okolí bezdomovec pospávající v parku. Ale toho jsem tam teda radši nedala, to by mě Lili hnala. A mám podezření, že se spikla s Tydynkou ohledně toho spaní, páč dvě psací soutěže se mi dva dny po sobě nelíbí. Protože se tam neměří doba spánku.

Sobota, 15.3.

Odeslán poslední psychózní seminář, doplnění úkolů o obrázky a odeslání, takový byl hlavní program dne. Ale nakonec se vyplatil, protože poprvé po mnoha letech jsem zvládla termín bez omluv. Akorát by mě teda zajímalo, jestli slečnu Lili netrefí šlak při čtení mé básničky "Mám ráda...".

Z deníku bodohrotičky – termín druhý

Druhý termín pro mě nikdy nebyl problém. Školní rok se ještě pořád rozjíždí, takže člověk nemusí tolik pracovat. No… anebo se jenom kvalitně fláká. To u mě naštěstí nehrozilo, protože i během jediného termínu se stane spousta věcí, které vnímá i ten nejzaměstnanější člověk. A pokud vás zajímá můj pohled na druhý termín zpoza hory učebnic a pergamenů, čtěte dál. Pondělí, 17. 2. Když nad tím tak uvažuji, tak semináře jsou tajná zkouška soustředění, aspoň pokud se na ně člověk zapisuje hned v pondělí brzo ráno. Nutí totiž člověka přemýšlet nad tím, jaké zadání úkolu je natolik nenáročné, aby to zvládl, i když někteří (no dobře, minimálně já) jsou tou dobou myšlenkami ještě u vyhřáté postele, kterou museli honem opustit. Naštěstí to nebylo tak zlé jako minulý termín, prváky to asi přestalo bavit nebo profesoři vypsali nové a neokoukané. Případně obojí.

A píšu pokladníkové o peníze.

Úterý, 18.2.

Dorazila půjčka. A překvapilo mě, že se dá odpoledne usnout a probudit se až v noci (ale naštěstí ne z mé zkušenosti)... Zapsala jsem tři další předměty a připadám si jako lemra, že jich mám tak „málo“.

Středa, 19.2.

Dozapsala jsem si i poslední předmět, na který stačí peníze od koleje a smolím soutěže. Příští týden to bude zabijácký, tam je jich ještě víc.

Pátek, 20.2.

Docela zábava doma zjistit, že máme minimum červených potravin na soutěž Domácí srdce. Nakonec jsem to sesmolila z rajčat a papriky, ale jinak nic. Lituju absence gumových bonbónů, na které jsem se zálibně koukala v obchodě a nekoupila je.

Sobota, 22.2.

Fakt dneska nekončí žádná bodová soutěž? Tomu se mi nechtělo věřit, ale nejspíš to tak bude. Aspoň se můžu psychicky připravovat na druhou polovinu termínu a něco dělat. O víkendech obecně se toho dá dost stihnout.

Neděle, 23.2.

Být teď konec termínu, tak jsem docela v háji. Chybí mi víc než dvě třetiny úkolů! Začínám si říkat že bych s tím mohla něco dělat. Pondělí, 24.2. Poprvé jsem neposlala soutěž na body! A zrovna od slečny Nianky, ach jo… Jenže jsem asi úplně natvrdlá a na Wikipedii jsem fakt nedohledala, která hora to není. Teda dohledala, ale mohly to být hned dvě hory a jednu nápovědu jsem nepochňápla. No nic, snad se svět nezboří, protože jsem si aspoň dala záležet na nemocech u druhé soutěže na dnešek. Úterý, 25.2. Tak už nejsem ani čtvrtá. Čert vem neopravené úkoly, postrádám 23 hodnocení! No dobře, aspoň do víkendu by něco mohlo dorazit, ne?

Středa, 26.2.

Dorazila odměna za první soutěž na srpce, kterou jsem v tomhle roce poslala. By mě zajímalo, kolik penězových se mi ještě bude líbit natolik, abych je poslala... Čtvrtek, 27.2. Nikdy by mě nenapadlo, jak je těžké svolat dohromady pět lidí ze stejné koleje na jednu fotku k Paštičkovi. Fakt docela psycho. Měla jsem za to, že když jsou lidi online, tak aspoň občas na ten hog kouknou, aktualizujou ho a všimnou si sovy, protože tak to bývá u mě, když náhodou dělám víc věcí najednou, ale asi jsem se spletla. Začínám věřit tomu, co má Cerri v čarostavu, „to, že jsem online ještě neznamená, že tu něco dělám“ (nebo něco takového). Ono obecně by ale bylo fajn, kdyby lidi na tu sovu odpověděli aspoň zpětně. Klidně ať mě pošlou někam, že nemají čas, to snad přežiju, ale když je slušně poprosím o spolupráci a oni mě ignorují, tak to moc nepotěší. Vlastně vůbec. Ale nakonec (čti: asi po hodině dohadování a dohledávání náhradníků) se všech pět lidí dohromady dalo a máme fotku do olympiády! Pátek, 28.2. Sotva pošlu jednu olympiádu, už se domlouvá další. I když je pro tenhle účel KNP, tak to taky chvilku trvalo. Nakonec jsem absolvovala zatím dvě hry u čmouda a mám omlácenej obličej (jsme byly s Lucy zmlácené prefektky, hehe) pro dobro koleje. A navíc to rozptylovalo od úkolů, takže pořád mám co dělat. Kouzlo termínového víkendu nikdy nezmizí, během těch dvou dnů se toho prostě vždycky udělá nejvíc. Sobota, 1.3. Po tom, co mě o jeden život porazila nějaká sklepní příšera, jsem se rozhodla, že do sklepa do konce termínu už ani nepáchnu a budu si léčit poražené ego nad úkoly, protože mi jich pořád chybí asi devět. Možná víc… určitě víc. Ale aspoň už jsem poslala všechny semináře… A na chvíli jsem opět dobyla své oblíbené první místo bodování! Bohužel ne nadlouho, ale i tak to potěší a dodá motivaci k psaní dalších úkolů. Neděle, 2.3. Ráno mi chybělo osm úkolů, do večera jsem to srazila na dva, kam jsem potupně vrazila omluvy, protože už jsem neměla víc času. Čas je fuj, ale aspoň dneska končila jenom jedna soutěž na body! To už se asi týden nestalo! Teď už jenom nastavit budík na nějakou schopnou ranní hodinu na zápis seminářů a pro tenhle termín si můžu hodit nohy na stůl. A věnovat se tomu, s čím buzerují mudlové…

Z deníku bodohrotičky – termín první

Před asi dvěma hogroky vypisovala madam Mintaka soutěž s názvem Z deníku bodohrotiče a mně tehdy snížila hodnocení, protože můj bodohrotiče chtěl „jenom“ magíka a dostal špatná hodnocení. Tehdy jsem ještě plně nechápala význam toho slova, kdo normální by chtěl body jen tak pro nic za nic, když Snaživec je jenom jeden. O rok později jsem pochopila. Je sice pravda, že k bodovému šílenství mě částečně postrčila vnitrokolejka, ale z té větší části za to mohlo mé šílené já, které mělo přemíru peněz a na Příčné se mi nic moc nelíbilo, tak jsem investovala do výuky. Kdo nepoznal, nepochopí. Připojila jsem se tak do TOP10 školy nejenom body, ale i brzkých přihlašováním tří seminářů, koncotermínovou panikou nad úkoly, pojednáními psanými za pět dvanáct (ačkoliv kvůli rodičům to bývá za pět minut osm) a pak prokrastinací aspoň první týden termínu, kdy se posílaly soutěže na body a člověk se psychicky připravoval na psaní odložených úkolů. Za jeden rok jsem sebrala víc bodů, než za tři předchozí celkem, a úspěšně jsem dokončila všechny předměty, které jsem si naložila. A docela mě to chytlo. Proto si myslím, že letos minimálně dokončím předměty, co jsem loni začala. Aspoň aby měla dušička pokoj. A abych se nenudila… Možná následující zápisky budou někomu znít moc egoisticky, jakože potřebuju, aby si lidi četli, co jsem kdy páchala, ale ne všechny jsou jenom o mně, mapují i dění na hradě, akorát zpoza hradby učebnic a pergamenů. Neděle, 2.2. Zápis na předměty. Překvapivě bez bradavické půlhodinky, zápis se otevřel skoro na čas. Ihned se zaplnila
Zmijozelská bodohrotička
léty osvědčená zvěromagie a asi jsem si na sovím orákulu někomu sedla na klín, protože jsem se už do třídy bohužel nevešla. Dvě třídy tohoto předmětu se zaplnily téměř okamžitě, tak jsem sebou plácla na volné místo k nově fialové slečně Lili. Pondělí, 3.2. Semináře jsou zlo. Člověk přijde ráno na hog a pak se diví, že všechny, co nějak vypadají, jsou obsazené nebo už jsem je dělala loni. Nakonec jsem vybrala tři, které jsem jakž takž schopná udělat. Odpoledne jsou plné i ty. Snad ten původní nápor na začátku roku v dalších termínech opadne, protože třeba vyrábět něco z doby kamenné se mi fakt nechce… Večer byla možnost napsat si další předmět, zaplnily se třídy slečny Nianky a postupně se plní i další u oblíbených a osvědčených profesorů. Úterý, 4.2. Mám první hodnocení! A navíc i s bonusáky! Stejně mě ale štvou lidi, co už mají všechno hotovo a ohodnoceno – je podivné být na druhé stránce bodování… Večer se zaplnily všechny 4 třídy slečny Lili a těsno začíná být i v předmětech staronových. Středa, 5.2. Zajímavý pocit mít se začátkem termínu k udělání už jenom dva úkoly a tři semináře. Přibude to, ale stejně je to nezvyk. Skoro nemám co dělat, tak jsem je odložila na jindy. Ono se to stihne. Místo toho jsem koukala ještě na nějaké soutěže na peníze, než přijdou bodové. Sobota, 8.2. První soutěž na body! Jak mi tohle nechybělo! Aspoň se zase po dlouhé době vrátily kriskrosy, sice je za jeden o dvě jednotky (tudíž body) míň, ale to se snad přežije. Pondělí, 10.2. Dokonce dvě bodové soutěže v jeden den! Ale jedna je kreslící. Ne že bych vůbec neuměla kreslit, ale nemám moc v lásce zadaná témata, navíc když to má být člověk, respektive bohyně. Stejně jsem jí ale nakonec zvládla. Snad si něco podobného bude myslet i profesorka. Středa, 12.2. Už se můžu bez omezení zapisovat na další předměty. Ale na které se mi chce ještě před koncem prvního termínu, abych v neděli panikařila? Na žádné. Že bych to nechala na pak? Prokrastinace, nejlepší přítel člověka. Čtvrtek, 13.2. Do NiTě přišla valentýnská kolekce a já jenom nenápadně slintám nad všemi těmi šaty. Jenže peníze jsou na předměty… Sice zneužiju jedno hodnocení, abych si koupila krásnou zelenou mašli, ale stejně je to zlo, takhle po začátku roku, rozptyluje to od práce. A dvě bodové soutěže, bohužel se do jedné zase kreslí. Pátek, 14.2. Na Příčnou dorazila drahá srdcová královna, snad ještě dražší než NiT (což už je co říct!), ale naštěstí mi nic tolik nepadlo do oka a radši jsem něco dělala s úkoly. Zpacifikovala jsem poslední seminář, teď už jenom několik úkolů. Ty zvládnu v neděli… Sobota, 15.2. …anebo už v sobotu? Polovinu z toho, co mi zbývalo, jsem napsala dneska. Plus soutěž. Připadá mi, že se zítra budu trochu nudit. A hodnocení „hezké“ člověka taky moc nenakopne, maximálně dokáže, že nejsem až tak mizerná malířka. Neděle, 16.2. První konec termínu. Jak mi tahle panika chyběla… Ne, tentokrát to nebylo tak hrozné, přeci jen je první termín. Dva a dva úkoly, jeden byl účast na onlinovce, další dva psaní a jeden jsem nějak nepochopila, tak jsem tam nakonec hodila omluvu. To se dodělá, až mi přijde odpověď na dotazovou sovu. A zítra hurá do dalšího termínu!