Z deníku bodohrotičky – termín druhý

Druhý termín pro mě nikdy nebyl
problém. Školní rok se ještě pořád rozjíždí, takže člověk
nemusí tolik pracovat. No… anebo se jenom kvalitně fláká. To u
mě naštěstí nehrozilo, protože i během jediného termínu se
stane spousta věcí, které vnímá i ten nejzaměstnanější
člověk. A pokud vás zajímá můj pohled na druhý termín zpoza
hory učebnic a pergamenů, čtěte dál.

Pondělí, 17.
2.

Když nad tím tak uvažuji, tak semináře jsou tajná zkouška
soustředění, aspoň pokud se na ně člověk zapisuje hned v
pondělí brzo ráno. Nutí totiž člověka přemýšlet nad tím,
jaké zadání úkolu je natolik nenáročné, aby to zvládl, i když
někteří (no dobře, minimálně já) jsou tou dobou myšlenkami
ještě u vyhřáté postele, kterou museli honem opustit. Naštěstí
to nebylo tak zlé jako minulý termín, prváky to asi přestalo
bavit nebo profesoři vypsali nové a neokoukané. Případně obojí.

A píšu pokladníkové o peníze.

Úterý, 18.2.

Dorazila půjčka. A překvapilo mě,
že se dá odpoledne usnout a probudit se až v noci (ale naštěstí
ne z mé zkušenosti)… Zapsala jsem tři další předměty a
připadám si jako lemra, že jich mám tak „málo“.

Středa, 19.2.

Dozapsala jsem si i poslední předmět,
na který stačí peníze od koleje a smolím soutěže. Příští
týden to bude zabijácký, tam je jich ještě víc.

Pátek, 20.2.

Docela zábava doma zjistit, že máme
minimum červených potravin na soutěž Domácí srdce. Nakonec jsem
to sesmolila z rajčat a papriky, ale jinak nic. Lituju absence
gumových bonbónů, na které jsem se zálibně koukala v obchodě a
nekoupila je.

Sobota, 22.2.

Fakt dneska nekončí žádná bodová
soutěž? Tomu se mi nechtělo věřit, ale nejspíš to tak bude.
Aspoň se můžu psychicky připravovat na druhou polovinu termínu a
něco dělat. O víkendech obecně se toho dá dost stihnout.

Neděle, 23.2.

Být teď konec termínu, tak jsem
docela v háji. Chybí mi víc než dvě třetiny úkolů! Začínám
si říkat že bych s tím mohla něco dělat.

Pondělí,
24.2.

Poprvé jsem neposlala soutěž na body! A zrovna od slečny
Nianky, ach jo… Jenže jsem asi úplně natvrdlá a na Wikipedii
jsem fakt nedohledala, která hora to není. Teda dohledala, ale
mohly to být hned dvě hory a jednu nápovědu jsem nepochňápla.
No nic, snad se svět nezboří, protože jsem si aspoň dala záležet
na nemocech u druhé soutěže na dnešek.

Úterý, 25.2.

Tak
už nejsem ani čtvrtá. Čert vem neopravené úkoly, postrádám
23 hodnocení! No dobře, aspoň do víkendu by něco mohlo dorazit,
ne?

Středa, 26.2.

Dorazila odměna za první soutěž na
srpce, kterou jsem v tomhle roce poslala. By mě zajímalo, kolik
penězových se mi ještě bude líbit natolik, abych je poslala…

Čtvrtek, 27.2.

Nikdy by mě nenapadlo, jak je těžké
svolat dohromady pět lidí ze stejné koleje na jednu fotku k
Paštičkovi. Fakt docela psycho. Měla jsem za to, že když jsou
lidi online, tak aspoň občas na ten hog kouknou, aktualizujou ho a
všimnou si sovy, protože tak to bývá u mě, když náhodou dělám
víc věcí najednou, ale asi jsem se spletla. Začínám věřit
tomu, co má Cerri v čarostavu, „to, že jsem online ještě
neznamená, že tu něco dělám“ (nebo něco takového). Ono
obecně by ale bylo fajn, kdyby lidi na tu sovu odpověděli aspoň
zpětně. Klidně ať mě pošlou někam, že nemají čas, to snad
přežiju, ale když je slušně poprosím o spolupráci a oni mě
ignorují, tak to moc nepotěší. Vlastně vůbec. Ale nakonec (čti:
asi po hodině dohadování a dohledávání náhradníků) se všech
pět lidí dohromady dalo a máme fotku do olympiády!

Pátek,
28.2.

Sotva pošlu jednu olympiádu, už se domlouvá další. I
když je pro tenhle účel KNP, tak to taky chvilku trvalo. Nakonec
jsem absolvovala zatím dvě hry u čmouda a mám omlácenej obličej
(jsme byly s Lucy zmlácené prefektky, hehe) pro dobro koleje. A
navíc to rozptylovalo od úkolů, takže pořád mám co dělat.
Kouzlo termínového víkendu nikdy nezmizí, během těch dvou dnů
se toho prostě vždycky udělá nejvíc.

Sobota, 1.3.

Po
tom, co mě o jeden život porazila nějaká sklepní příšera,
jsem se rozhodla, že do sklepa do konce termínu už ani nepáchnu a
budu si léčit poražené ego nad úkoly, protože mi jich pořád
chybí asi devět. Možná víc… určitě víc. Ale aspoň už jsem
poslala všechny semináře… A na chvíli jsem opět dobyla své
oblíbené první místo bodování! Bohužel ne nadlouho, ale i tak
to potěší a dodá motivaci k psaní dalších úkolů.

Neděle,
2.3.

Ráno mi chybělo osm úkolů, do večera jsem to srazila na
dva, kam jsem potupně vrazila omluvy, protože už jsem neměla víc
času. Čas je fuj, ale aspoň dneska končila jenom jedna soutěž
na body! To už se asi týden nestalo! Teď už jenom nastavit budík
na nějakou schopnou ranní hodinu na zápis seminářů a pro tenhle
termín si můžu hodit nohy na stůl. A věnovat se tomu, s čím
buzerují mudlové…

1 komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*