Famfrpálová sezóna pro Zmijozel skončila a já jsem se ponořila do nostalgie a trochu zavzpomínala na famfpálové časy. Tady je mé ohlédnutí za mou famfrpálovou kariérou…

Kapitola 1.: Staré dobré časy!

Jednou se mě moje spolužačka zeptala, zda si pamatuji na svůj první zápas. No tak jistě, že si pamatuji! Kdo by si to nepamatoval.  Létala jsem na koštěti jako divá! Bála jsem se snad jen o to, zda nespadnu z koštěte a vrcholem bylo, že i přes prohru ve famfrpálu, jsme dokázali vyhrát školní pohár.

Byl to rok zima 2008. Já jsem v té době byla ve 4. ročníku a zrovna jsem dokončila 100% úspěšnost na střelci. Věděla jsem však, že do zápasu nenastoupím, neboť jsem sice byla skvělý střelec, ale let na koštěti mi ještě moc nešel. Jednou večer za mnou přišel náš kapitán Lee a řekl mi, ať mažu na letovou plochu a dokážu mu, že jsem hodna hrát ve zmijozelském týmu. Já s vidinou toho, že bych mohla reprezentovat naši kolej, sedla na koště a létala jsem tak dlouho, až se mi povedlo podat takový výkon, se kterým byl náš kapitán spokojen. A tak jsem se dostala do famfrpálového týmu! Ač jsem sice trávila více času na střídačce než na hřišti, byla jsem hrdá na to, co jsem dokázala.

Elaniska na koštěti!

O famfrpál byl v té době velký zájem. Měli jsme spoustu skvělých hráčů a nejlepšího kapitána. Vrcholem každé sezóny byl zápas s Nebelvírem, nikdy nebylo jasno, který tým získá převahu a kdo z nás je vlastně lepší. Každý z nás měl dost dobrých hráčů a mohl soupeře lecčím zaskočit. Pamatuju si na tvrdé tréninky, na bezesné noci a dřinu. Každý z nás se snažil dokázat co nejvíce, abychom měli proti Nebelvíru větší šanci. Ta se nám pak vyplatila, neboť jsme dokázali vyhrát famfrpálový pohár 3x za sebou. S hrdostí mohu říct, že jsem byla u toho. Pak ovšem nastaly nějaké změny v koleji, změna kolejního, změna kapitána. Změnilo se snad úplně všechno. I náš přístup. Není tedy divu, že nám to Nebelvír dokázal v následujících letech pěkně nandat.

Famfrpál byl v té době ještě jiný. Ano, byl nudnější, byl zdlouhavější, ale byl to famfrpál, který jsme znali a uměli jsme v něm chodit. Věděli jsme, jaké máme šance a co kde zlepšit.

Kapitola 2.: Profesionál!

Kdy přesně se z obyčejné hráče stane profesionál? To záleží na spoustě věcí. Někomu stačí začít si věřit a pocit, že na hřišti podává svůj nejlepší výkon. Někomu stačí být součástí týmu. Někomu stačí zájem médií. No a někoho, jako třeba mě, nikdy nepřesvědčíte, že jsem profesionál. Stále si ve spoustě věcí připadám jako začátečník. A s novým famfrpálem jsem ještě více ztracená, než jsem byla kdy dřív.

I když za milník v mé „profesionální“ kariéře se dá považovat rok zima 2010. Byl to rok, kdy jsme potřetí v řadě vyhráli famfrpálový pohár a já se stala součástí základní sestavy famfrpálového týmu.

Elanis na koštěti!

Kapitola 3.: Famfrpálový kapitán!

 

Přišel den 6. února 2013. Tento den se mi vryl do paměti jako hřebík. Napsala mi naše primuska Suši. Hele, nechceš být famfrpálový kapitán? NE! Křičelo moje podvědomí, ale můj rozum si uvědomoval, že nikdo jiný to nevezme a chudák Suši toho měla na krku už hodně. Po dlouhém přemlouvání jsem se nakonec podvolila a toto místo vzala. S podmínkou, že je to jenom na rok (hm, kde se asi stala chyba!).

První rok mého kapitování byl učiněná katastrofa. Za prvé jsem vůbec netušila, jak motivovat nováčky, aby se zapojili do hry (což mimochodem netuším dodnes), za druhé mi nikdo nechodil na tréninky (což mimochodem platí také do dnešních dnů) a za třetí! Kdo mohl čekat, že zápasy budou tak moc náročné (což se mimochodem xkrát znásobilo)!

Dříve mi někdo řekl naskoč a já naskočila. Bezmyšlenkovitě! Ale teď to bylo jiné. Teď jsem naskoč měla říkat já. To vám povím, že létat na koštěti, snažit se trefit brankovou obruč, udržet balanc na koštěti a ještě vědět, koho máte na střídačce a komu už se téměř vaří koště? A teď vám soupiska týmu začne v letu plápolat do tváře, že nevidíte na krok, natož abyste chytili přihrávku. No, řekněte mi, jak má kapitán hrát, když musí sledovat tolik dalších věcí. A řekněte mi, jak má kapitán nehrát, když vidí, jak se to tam na tom hřišti mele.

Být kapitánem je za trest!

A tak jsem řekla dost. Řekla jsem Suši ne. Opravdu si na další sezónu najděte někoho jiného. Jenže on se nikdo jiný nenašel. Začala další famfrpálová sezóna a s ní i příchod nového famfprálu. Potěš koště, ještě toho trochu. Já jako nezkušený kapitán neumím chodit ještě pořádně ani v tom starém a vy mi teď všechno zamotáte tady nějakými čísly, taktickými manévry a hokuspokusy.

Na schůzi kapitánů a panem Ronaldem jsem strávila snad 3 hodiny a odcházela jsem ještě zmatenější. Jediné, co mi svítilo v hlavě, byl neonový nápis BLÁZEN. Postupem času na neonovém nápisu začaly hrát rolničky skladbu We Wish You a Merry Christmas stále dokola a mně už začalo pořádně hrabat. Věděla jsem, že tohle v blízké době nepochopím.

S novou změnou přišla spousta zmatků, nejasností a hlavně nadávek (ale přiznejme si, kdo z nás by to udělal lépe:)). Nevěděla jsem, co pořádně dělat, a myslím, že to na mně i na výkonu celého mužstva bylo vidět… Na konci sezóny jsem si říkala, už nikdy více!

A přece! Přišla další sezóna a kde nic tu nic, chystejte hřiště, Elanis zase bude trénovat. Ach jo!

Letošní sezóna však byla jiná. S nováčky totiž přišel i větší zájem, sice se ten větší zájem pohybuje v řadách nováčků, ale co bych si bez nich letos počala. Myslím si, že kdyby chyby nebylo, mohla celá sezóna pro Zmijozel dopadnout jinak. Minimálně to nadšení u nás bylo letos jiné! Třeba to hráčům vydrží.

A co nakonec? No, zvyk je železná košile. Jistě, že nechci příští rok nést kapitánský odznak, přeci jen už jsem na tyhle věci stará, ale asi už jsem si zvykla. Vím však, že jednou ta změna přijde!

Však pro letošek končím! Opravdu už je konec! Teda konec sezóny myslím… Salazaru díky! Ještě lehký letní sestřih a hurá na dovolenou!

Kapitánka na dovolené!

Jo a do příštího roku chci nové koště!

Vyhřívané sedátko, zvonek, brzdu a v neposlední řadě držák na pergameny, kdo má neustále ty zápasové soupisky tahat po kapsách…

Krásné prázdniny celému famfrpálovému světu přeje Elanis!