Jak se nebát, to je naprosto nezajímavé téma. To je téma pro hrdiny, zvláštní týpky, vybavené značnou muskulaturou, jenž mají neodolatelnou touhu mordovat draky a další vcelku zajímavé, i když poněkud nevšední, tvory.

Pojďme se podívat spíše na problém, jak se bát. Takříkajíc na úrovni. Jelikož HK je solidní periodikum na vysoké úrovni a ne nějaký bulvár, zmiňme hned v začátku několik vědeckých faktů.

Proč se bojíme? No, protože máme strach a strach je čistá emoce. Tato emoce vzniká jakožto naše reakce na nějaké nebezpečí. Ať už domnělé, nebo skutečné. Nebudu nyní rozebírat strach dlouhodobý, jako když se zvysoka vyflákneme na úkol a odevzdáme pergamen politý jahodovou marmeládou s tím, že se stala nehoda na snídani. Jak to dopadne, nervozita, co profesor, zbaští mi to (ne pergamen, ale tu omluvu). Tak toto nyní nebudeme rozebírat. Spíše se zaměříme na helouvínské lekání, děšení se a bafání.

Jak poznám, že mám strach? Když se bojíme, máme podivný pocit v žaludku, zbledneme, jako bychom byli vysátí do sucha upírem, bez krve. Odtud rčení – krve by se v něm nedořezal (prosím, nezkoušet). Dále tu máme chvění se, třeseme se jako osika, zrychleně a mělce dýcháme, samotné nás ohlušuje naše srdce, jak silně buší v prsou. Na to navazuje stoupající krevní tlak a málem bych zapomněl na takzvanou husí kůži neboli husinu.

Jdete samotní parkem, slyšíte kroky, ale nikoho nevidíte, slyšíte i cizí dech. Pokud máte některý z výše uvedených neurovegetativních projevů, tak se bojíte a celkem oprávněně, protože asi brzo umřete. Najednou BAF. Ukrutně se leknete a nevíte co udělat, jak se zachovat. Vaším štěstím je, že čtete HK – a ten Vám poradí.

Něco Vás tedy vyděsilo a vy nevíte, co s tím. Jsou de facto tři základní přístupy, jak se s takovým leknutím vypořádat. Pracovně jsou přístupy nazvány Víla, Troll a Ministr.

Pokud jste rádi středem pozornosti a den, kdy se večer o vás ve VS nemluví, považujete za ztracený, zde se lekneme takzvaně na „Vílu“. Vílí leknutí znamená, že nabereme do plic co nejvíc vzduchu, co to jde. A začneme řvát a ječet. Pomáhají zavřené oči, abychom se mohli na jekot zdárně soustředit. Dlaně sevřeme v pěsti a dáme si je pod bradu. Jekot musí být co nejhlasitější a velmi, velmi intenzivní. Diváci Vašeho výstupu v něm musí cítit děs, kdy otvíráte dveře čirému šílenství, nebo ještě lépe, už jste otevřeli. Až Vám dojde dech, je nutno leknutí nějak ukončit. Jít jenom tak dále by bylo trapné a stejně z jekotu a nedostatku dechu se Vám točí hlava, tak sebou prostě škrábněte o zem. Jakým způsobem omdlíte, to je vcelku jedno. Buď se složíte jemně jako sněhová vločka, nebo sebou seknete jak, no prostě sebou seknete. Efekt zaručen. Většina Vás slyšela, možná i viděla, jak Vás zachraňují, mluví se o Vás. Prostě úspěch.

Druhý přístup se jmenuje na „Trolla“. Něco mne vyděsilo, nerozumím tomu, nechápu, tak to prostě trefím. Je však dobré zaútočit na děsící objekt co nejdříve po leknutí. Je úplně lhostejné jaký styl útoku použijete, pokud budete kopat, kousat nebo použijete židli, to je jedno. Je však nutné být důrazný. Jedna rána pěstí nic neřeší. Až je objekt, který Vás vyděsil, úplně vyřízen, plivnete na něj, povytáhnete si hábit, prohodíte něco urážlivého ve smyslu: „A máš to ty inteligente.“ Pak odcházíte s pocitem vítěze. Opět úspěch zaručen, nikdo Vás už nebude chtít vyděsit a bude se o Vás mluvit, minimálně na ošetřovně.

Třetí přístup se jmenuje na Ministra. Absolutně nic na světě Vás nepřekvapí, se vším počítáte a čekali jste to. Takže pokud na Vás někdo bafne, maximálně potlačíte leknutí, aby nebylo poznat úlek a děsitele přehlédnete pohledem, který vyjádří opovržení. Opovržení čaroděje na úrovni nad nízkou bytostí s inteligencí zeleného bláta špinícího Vaše podrážky. Jdetě prostě dál. Asi se o vás mluvit nikde nebude, ale zase budete výzva pro děsitele. Pak můžete časem, pokud budete chtít, volit Vílu nebo Trolla.

Tolik k tomu, jak se bát. Nechť je váš svátek duší plný mlhy, vůně otevřených hrobů a děsivého křiku. Hlavně se nezapomeňte bát, protože dokud se bojíme, tak žijeme.

Váš Bruno Haunted