První dny, které jsem prožila s novým vědomím, že se panu McCollinovi ztratila hůlka, pro mne nebyly zrovna příjemné. Neustále jsem řešila plusy a minusy svého činu. Nakonec jsem se po pár dnech odhodlala k činu. Musím přeci zjistit, jak ta hůlka, co se mu ztratila, vypadala. Sehnala jsem si Mnoholičný lektvar. Je jedno jak. Byla jsem odhodlaná jít sbírat rozumy informace do nebelvírské kolejní místnosti.

No, ještě štěstí, že jsem to neudělala, to by byl průser! Ráno před mou plánovanou akcí přiběhla do Velké síně jedna studentka Nebelvíru a začala celkem nahlas vyprávět svým spolužačkám o tom, jak pan McCollin svou hůlku našel. Velmi úsměvné to bylo. Zaradovala jsem se tedy, že nemusím realizovat svůj, opět trochu nelegální, plán.

Hned odpoledne jsem si našla odlehlé místo na školních pozemcích a chtěla jsem hůlku vyzkoušet. Musím říct, že mezi námi došlo ke vzájemnému porozumění, což je nejlepší možný závěr. Moc se těším a doufám, že mě a hůlku bude čekat úspěšná, blyštivá budoucnost.

Moc děkuji mým spolužákům za jejich velmi cenné a krásné rady, jelikož jsem se zezačátku fakt bála a zatloukat bylo celkem dobré řešení. Kdybych se běžela hned přiznat k nekalostem, kdo ví, jak bych skončila. Z celé této zkušenosti plyne ponaučení: „Když už se rozhodnete pro nějakou rebelovinu, hlavně si za ní furt stůjte a nepřiznávejte se!“

Pro Hadího krále
Astoria von Pens