Šéfredaktorovy patálie

Bylo mi jedenáct, když jsem byl posazen do šéfredaktorského křesla Hadího krále. Byl jsem tak malej, že jsem si musel dávat kopu starých čísel pod zadek, abych byl vůbec vidět přes stůl. Netuším, proč na mě někdo ukázal prstem, ale mám takové podezření, že to buď bylo pomocí ententyky, nebo jsem byl jednoduše jedinej bez práce (pozn. autora: což byly krásné chvíle a těším se na jejich návrat)./em>

Z počátku jsem z toho byl vyděšenej. Já a šéfredaktor? Já nejsem ani šéf, ani redaktor, natož dohromady. Můžu vás uklidnit, obavy se ukázaly jako naprosto oprávněné. Hadí král se o sebe naštěstí dokáže postarat sám a žije si svým vlastním životem. Anarchie, která v redakci vládne, je však prakticky dokonalá. Šéfredaktora nikdo neposlouchá. Redaktoři píšou, o čem chtějí, odevzdávají texty, kdy chtějí, a někteří redaktoři pro jistotu ani nic neodevzdávají. Je to od nich milé, protože s tím korektura pak nemá žádnou práci, šéfredaktor nemusí nic vydávat a čtenáři nemusí nic číst, což jim ušetří čas, který stejně nikdo z nich nemá.

První den po nástupu do funkce jsem měl na stole připravenou slušnou řádku článků. Některé byly těsně před vydáním, některé byly po korektuře, některé před korekturou a některé tam nebyly. Byl v tom pořádek. To mi samozřejmě vůbec nevyhovovalo. Jako první věc, kterou jsem musel udělat, bylo naprosté rozebrání zdejšího ordnungu. Takže jsem všechny články vzal, přeházel jejich pořadí, někde jsem vyměnil štítky “OPRAVENO” a “NEOPRAVENO” a některé články jsem vrátil k opravě. To byla ostatně jedna z mých velkých obav, že vůbec nepoznám, jestli je článek špatnej nebo mizernej. Vždyť já když čtu, tak ještě slabikuju. V tomto případě se obavy ukázaly jako liché. Články totiž nejsem schopnej ani dočíst. Když jsem se dostal k prvnímu článku, přemýšlel jsem, co jsem dostával za zpětnou vazbu já: „To je strašný, to se vůbec nedá číst. Máš tam hrozně moc chyb a nedává to vůbec žádnej smysl.“ Jelikož jsem tu zpětnou vazbu dostával od lidí vysoce erudovaných, narozdíl ode mě, tak měli nepochybně pravdu. Povýšil jsem jejich pravdu na obecnou pravdu a tak ji posílám dál. To nikomu nemůže uškodit. Samozřejmě neposílám vždycky tu samou odezvu. Nejsem blbej. Díky kouzlu Tezaurus slova nahrazuju. „Hrozný“ za „strašný“, „vadu“ za „chybu“, takhle je těch možností hodně, byť už mi pomalu docházejí.

Z čeho mám však noční můry, jsou všetečné dotazy některých redaktorů, kteří se mě ptají na některé detaily z jejich článků. Nechci být sprostý jak dlaždičoun, ale jak to mám do tůňodaví zadnice vědět? Já jsem ten článek nečetl! Další častý dotaz je: „Kdy ten článek vyjde?“ Co já vím? Hodiny Věštění jsem ještě neabsolvoval, zeptejte se slečny Cerridwen, ta to bude vědět spíš.

Samostatnou kapitolou jsou pak finance. To, že jsem Kouzelnické počty u profesora McCollina letos vzdal, není žádná náhoda. U Gringottů pracovat nehodlám. Odečíst totiž 3 srpce od 2 galeonů je pro mě nadlidský úkol. Srpce jsou 3 a galeony 2. Pro počtáře na mé úrovni je výsledek prý 1 galeon a 14 srpců. Kde se najednou vzalo 14 srpců, když jsme předtím měli jenom 3 srpce?! Nechci to vědět. V účetnictví je díra jak po (spoiler alert) Brumbálově dopadu z věže. Naštěstí máme sponzory, kteří se snaží díru zalepit.

Teď už je mi dvanáct. Kopa starých čísel se změnila na kopičku a v šéfredaktorském křesle kupodivu stále sedím. Uvidíme, jak dlouho to bude ještě trvat. Když si to po sobě tak čtu, říkám si, že to možná nebude tak dlouho.

Pro Hadího krále

Hayden Folivora

4 komentáře

  1. Inees Rut Gowstring
    13. 12. 2018 (10:02)

    V mudlovském světě by to bylo považováno za nezákonnou dětskou práci. Ještě že jsme kouzelníci a můžeme tě sedřít z kůže 😀

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*