Zmijozelský vánoční dárek

Dovedete si představit ten skvělý pocit, když vám sova donese kolejní dáreček na Salazarnálie? A pak ho vystřídá ten hrozný pocit, že ho nesmíte rozbalit, dokud neskončí trénink? Už v ruce žmouláte tu krásnou stříbrnou stuhu, za níž by stačilo jen lehce zatáhnout, a ona by odhalila poklad ukrytý pod balícím papírem a dárkovou krabičkou. Ale ne, stejně nesmíte. Že takový pocit neznáte? Máte štěstí. Přesně tohle se stalo zmijozelskému famfrpálovému týmu.

Členové zmijozelského týmu už byli tou předvánoční atmosférou znaveni. A jak by taky ne? To je totiž dáreček sem, dáreček tam, ještě nezapomenout na toho a tamtu a samozřejmě nějaké ty úplatečky učitelům, na ty se nesmí zapomenout. Člověku se na Příčnou ani nechtělo vstoupit, protože davy jí proudící hrozili minimálně ušlapáním. Nejen že většina z nás neměla ani jeden koupený dárek, ale vlastně ani představu, co vůbec komu koupit, protože ponožky na Příčné byly už dávno vyprodané a co jiného se na Vánoce daruje?

Byl páteční pozdní večer, když kolejnímu týmu Zmijozelu zbývalo pár minut do zahájení posledního tréninku letošního roku. Hráči v ruce zuřivě tiskli své forcery (pro famfrpálem nepolíbené se jedná o košťata). Nad připraveným týmem, který stál uprostřed hřiště a už už chtěl naskočit na svá košťata, začalo kroužit hejno sov. Každá ze sov velmi brzy našla svého adresáta a předala mu do rukou nádherně zabalený dárek ve smaragdově zeleném papíru se stříbrnou stuhou. Oči všech přítomných zjihly dojetím, teda až na ty jedny.

Nikoho nepřekvapí, že ta očka, která nezjihla byla Andřina. Zmijozelský tým už se sápal po stuhách a začal za ně tahat. To víte, pokud dostanete dáreček, je jedno, jestli vám je padesát, šedesát nebo třeba osm. Jak dostaneme dárek, vždy se chováme jako to malé dítě. Ani na hřišti tomu nebylo jinak. Dokud Andra nezavelela pisklavým ale děsuplným hláskem: “Rozbalíte si to až po tréninku! Nebudeme o tom diskutovat!”

Dokážete si představit ty zklamané tvářičky studentů, kteří museli svůj dáreček odložit na tribunu, protože rozbalení dárku jim bylo do konce tréninku odepřeno? No věřte či ne, ty obličeje byly na chlup stejné.Celý tým jakoby olízl opravdu kyselý citron. Šklebili se na Andru, jak nejvíc to šlo, ale jí to naopak dodávalo energii a bojovnou náladu. Ke vší té smůle ještě Andra hrála odražeče a na každého, kdo jen pohledem zavadil o ty nádherně zabalené dárky na tribuně, nemilosrdně seslala potlouk.

Trénink se táhl jak smrad ze Zpytlehněvových ponožek a vidina rozbalení dárku byla stále v nedohlednu. Venku mrzlo, a když konečně nastal čas na dárečky, prakticky nikomu nešlo zatáhnout za stuhu omrzlými prsty. Když se však kolejní družstvo probojovalo do zabalené krabičky, kde na ně čekaly slušivé zmijozelské rukoobaly, nastalo ticho. Pro mnohé bylo probojovat se do nitra dárku možná těžší souboj než letošní zápas proti Havraspáru. To ticho ovšem nenastalo kvůli tomu, že by zmijozelští neměli radost, ale protože jim byla taková zima, že na sebe rukoobaly začali rychle rvát za vidinou tepla.


Když v tom zase Andra zavelela: “Do hradu se nejde! Musíme udělat fotku u Paštičky!” “Tohle jako má být duch Vánoc?” tiše pronesl Zpytlehněv. Na kost zmrzlý tým vyrazil do Godrikova dolu na dvě malé momentky. Na tu první se Zpytlehněv nevešel, protože čekal tak dlouho, aby byl vepředu, že se Paštička naštval a cvakl to i bez něj.

A co z toho na závěr vyplývá? Neposlouchejte Andru. Salazar na Salazarnálie nosí přeci jen samé potřebné dárky, nebýt totiž Andřina příkazu, nikdo by si nemusel léčit omrzliny, ale ani vševědoucí Andra nemohla přeci tušit, že tam může být něco tak užitečného, tak jí to holt nemůžeme mít za zlé.


Pro Hadího krále

Hannabell Cavanaugh

4 komentáře

  1. Pff, a to, že jsem pouze chtěla, aby se rukavice během tréninku nezničily, je všem jedno! 😀 ¨
    Supr článek, Kabelková!

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*