První den
Hned, jak se otevřely dveře Honorovského sídla, stalo se cosi nezvyklého. Říkala jsem si, že to jsou nějaké novinky a inovace. Kdeže! Byl tam portál, který nás přenesl do nitra Azkabanského vězení. Než jsem stačila napočítat do tří, zaznělo hlasité “ Ruce vzhůru, jste zatčena!” a ani stále opakování “Jsem nevinná” nepomáhalo. A že tuto větu pan ředitel Nimrandir opakoval velmi často! Někdy i stokrát denně.

Hlavními bystrozory, kteří nad námi drželi hlídku, byli pan Oliver McCollin a slečna Kim Sarah Revesová.

První strávená noc v cele Azkabanského vězení byla opravdu krutá, jelikož z cel pana ředitele Nimrandira, slečny Lilien a Freddyho Reddyho se celou noc ozývalo burácivé nekončící chrápání, díky němuž se nedala oka zamhouřit.

Druhý den
Po nekonečné a probdělé noci nastala pro nás vězně špinavá práce, kterou ministerští pracovníčci dělat nechtěli, a tak povolali nás – levnou sílu. Z Azkabanu totiž utekli všichni mozkomorové a našim úkolem bylo je pochytat.

Po tomto úkolu, který jsme splnili, nastala kratičká pauza na oběd. Jenže člověka ten oběd hnedka doběhl. Po probdělé noci začala takzvaná postgastrální demence, která otupila naše smysly a my byli pak prakticky nepoužitelní.

Po malém odpočinku nás naprosto nesmyslně naši dozorci učili šifrovat. Bylo to jakoby nás opravdu chtěli donutit posílat si tajné vzkazy mezi celami. Je to zvláštní, že nikoho nenapadlo touto formou vymyslet plán úniku.

Hned poté nastal další úkol. Duše některých vězňů, a nejen vězňů, se rozpoltila na několik částí a našim úkolem bylo je posbírat a určit, zda opravdu kdysi byli zavření nebo sem jejich duše pouze zbloudila.

Jelikož jsme všichni všichni sesbírali duše zesnulých entit, nastala rychlá večeře, po níž jsme museli provést vymítání poltergaistů z našich cel. A že to nebyl žádný snadný úkol, protože se muselo najít a hlavně použít to správné kouzlo k vymítání duchů, kteří nám celý den přesouvali naše osobní věci.

A následovala další noc, která ovšem nebyla tak zlá, protože chrápání se ozývalo jen ze dvou cel, protože Freddymu byly přiděleny kapičky do nosu, které zamezily jeho chrápání.

Třetí den
Hned po ránu jsme sice dostali vycházky, ale přece by to nebylo tak snadné ne? Byli jsme rozděleni do dvojic a v těch jsme měli plnit náročné úkoly, přičemž jsme byli spoutání pevným kouzlem k sobě. Moje maličkost byla spoutaná se Susan, takže i přes všechny strasti, které na nás číhaly, jsme si uměly udělat srandu snad ze všeho. Zajímavé bylo, že jste vlastně měli k dispozici svou levačku (která byla naprosto levá) a pravačka byla cizí (naštěstí ta levá nebyla).

Dozorci byli natolik milí, že nám dopřáli pár minut na občerstvení, než nás znovu zaúkolovali. Tentokrát jsme v týmu měli za úkol získat vodu, rýží, mýdlo a nějaké to záchodové čtivo jak ve formě prózy tak i poezie.

Můj tým byl nejvíce čistotný ze všech. Vody jsme měli dosti a čtiva jakbysmet. Dokonce se nám podařilo to krásně všechno přenést přes dozorce, ale jídla jsme měli tuze málo. No co, při nejhorším budeme jíst knihy, papír je přeci jen z cukru a cukr potřebujeme k přežití nejvíce.

Hned, jak tento úkol skončil, mohli jsme se s panem Nimem, slečnou Lili a Nebíkem pouze koukat na to, jak se všichni cpou rýží a my přitom měli pro každého jen jedno sousto, o němž člověk ani nevěděl, že ho měl.

Po této kruté večeři nastal další seminář na téma kouzla. Opět to bylo takové zvláštní. Hůlky nám sice sebrali, ale proč nás tedy doučovali? To ví asi jen Merlin.

A hned po tomto užitečném semináři, jsme se všichni jeden po druhém dostavili do výslechové místnosti, kde nám v myslánkách přehrávali naši bystrozoři, pan Oliver a slečna Kim, scénky z našeho zatčení.

Jeden by čekal, že toho bylo na jeden den dosti, ale kdeže! Naskytla se příležitost k útěku a tak jsme toho využili, a každý jsme v nějaké dvojici opatrně za světélka hřbitovní svíce opustili Azkaban. Už to vypadalo tak nadějně! Přes všelijaké potvory a přízraky jsme s Brian prošly, ale pan Olík se slečnou Kim mají oči a radary všude, a tak nás stejně všechny hned jednoho po druhém pochytali a vrátili do našich cel.

Jestli tuto noc někdo chrápal, absolutně netuším, protože se u mě dostavilo absolutní vyčerpání. Usnula jsem tak rychle, že vedle mě mohl někdo klidně kout železo.

Čtvrtý den
Hned, jak jsme oči otevřeli, dostali jsme z ministerstva práci. No jo, kam jinam se měli obrátit než na tu levnou sílu? Ztráty se přeci ve vězeňských řadách neřeší, když by z nás někdo umřel, tak co? Aspoň by bylo místo pro dalšího vězně. A že v dnešní době je tak vysoká kriminalita, že se snad i stojí kilometr dlouhá fronta na jednu celu.

Principem onoho úkolu, které nám ministerstvo svěřilo, bylo odzbrojit a zajmout všechny Smrtijedy, které jsme následně museli i identifikovat. Co kdybychom je přeci jen znali a pomáhali jim v jejich zvěrstvech, že? To by teprve byl skandál, ale my jsme přeci ti nevinní!

Nastala opět rádoby obědová siesta. Jenže po krátkém obědě jsme opět dostali vycházky. Každému byl přidělen jeden hlídáček a ve skupinách jsme dostali instrukce, kam dojet a co udělat, abychom se vrátili živí a zdraví zpět. Byla jsem v týmu s Aliskou, Emily a Susan.

No nevím, co by se stalo, kdybychom to zakotvili v nejbližší putyce. Asi by si pro nás dojeli a zavřeli nás na samotku, ale my jsme byli natolik vzorní vězni, kteří byli zavřeni samozřejmě omylem, takže jsme úkoly plnili poctivě až do té doby, dokud jsme se nedostali zpět k Azkabanskému vězení.

Ani bych raději neměla zmiňovat, že náš tým směnil jablko nejprve na nádraží za knihu, ale aby se prý jablko nezkazilo v knihovně, tak jsme si jablko tedy zase vzali zpět. O pár kilometrů dále jsme se pokoušeli směnit jablko či knihu za malé štěňátko, ale to se nám nějak nepovedlo, a tak jsme v jiné vesnici zkusili opět směnit jablíčko za nějakou jinou věc. Nakonec jsme směnili jablíčko s malou holčičkou za skleněnou kuličku, jenže její tatínek řekl, že od cizích lidí se jídlo přeci nebere a tak nám zbyla kulička, jablíčko a ještě i tak kniha! Nakonec jsme potkali starou babičku, která měla u sebe jen brambůrky a staré zavařovačky. Po dlouhé domluvě, kdy jsme chtěli vyměnit jablíčko za brambůrky, jsme si pokorně za jablíčko vzali zavařovačku a pyšně jsme se vydali zpět směr Azkaban. Byli jsme hrdí nakonec i na to, že si aspoň někdo to jablko vzal.

Jelikož jsme každý našlapal okolo osm kilometrů, z únavy a vyčerpání se stalo přetažení, takže nebyla žádná šance na to usnout, a tak pan Nim svolal Konkláve, které trvalo dlouho do noci.

Pátý den
Sotva jsme stihli pojíst, z ministerstva přišel další úkol. Tentokrát jsme na to byly v sestavě Aliska, Susan a já. Co na to říci, ono by bylo těžké, kdyby zvedli ten svůj zadek a šli si to vyřešit sami. Nicméně zbývalo nám něco jiného, než úkol splnit? Nezbývalo, a tak jsme vyrazili hezky po stopách, které nás dovedly až k místům, kde na nás čekaly zašifrované zprávy. Takže jsme mohli využít svůj naučený um šifer z úterního odpoledne.

Díky tajným šifrám jsme přišly na to, že je pomoc už na cestě a ať nezoufáme. Milé ministerstvo nás sice osvobodilo, ale nevím, co bylo horší, jestli přežívat několik nocí ve vězení a nebo ten koloběh na ministerstvu.

Samozřejmě s naším propuštěním nastalo spoustu papírování, a tak si nás na ministerstvu posílali od čerta k ďáblu. Byl to jeden velký nekonečný koloběh, po němž jsem si musela dát regenerační masáž spánků U Munga, protože bych asi jinak přišla o rozum. Jeden z těch úředníků by vám mohl vyprávět, jak jsem vybuchla jako saze!

Po všech těchto komplikacích, které nastaly, jsme se konečně dočkali propuštění a velké slavnosti s legendární tombolou, z níž si snad každý nějakou drobnost odnesl za ty všechny zažité strasti. Po této zkušenosti můžeme jen doufat, že příští rok se historie nebude opakovat.

Pro Hadího krále
Hannabell Cavanaugh