První problémy ovšem přijdou ve chvíli, kdy se začne na školní pozemky snášet tma, v tu chvíli se v chodbách hradu rozhoří lítý boj o každé temné a klidné zákoutí a kamarádství jde stranou, tady jde totiž o život (nebo aspoň o rýmu)! Nejsme ještě zařazeni do kolejí, tudíž nemáme svou postel ve vyhřáté ložnici a musíme přespávat, kde se dá, občas i kde se nedá, a jediná šance, jak se vyspat v pořádné posteli, je skončit na ošetřovně.

S pár kamarády jsme se pravidelně u snídaně potkali notně pomuchlaní, otlačení a nevrlí, ale pár budoucích prváků, kteří vypadali, jako by vstali z postele s nebesy, se také našlo. Proto jsem se rozhodla, že zkusím najít nejlepší místa k přespání. Jenom Merlin ví, kdy by se taková informace mohla znovu hodit. Nebylo to zrovna jednoduché, každý si svá místa chrání, ale nakonec se mi pár budoucích spolužáků přemluvit podařilo a o svá přespávací místa se se mnou podělili.

Někteří přijeli do Bradavic dokonce i lépe připraveni na podobné podmínky. Ti prozíravější si přivezli různé spací pytle a před hradem se objevil dokonce stan. Jeden mladý kouzelník mi prozradil, že si přivezl prostorný cylindr od svého pradědečka, ve kterém pohodlně přespává a prý by se pro mě našlo uvnitř i jedno místo! Jeho pravou identitu si tedy raději nechám pro sebe, lepší místo na přespání bych totiž nenašla. Bez obdobných „zlepšováků“ či jiných kreativních řešení existují místa na přespávání spíše špatná nebo ještě horší.

Jako první místo k přespání se nabízí Velká síň. Je tu teplo, spousta prostoru a pro noční jedlíky je to místo bezesporu výhodné. Bohužel je zde neustále rozruch a svíce se prakticky nezhasínají. Ostatní kouzelníci zde vysedávají dlouho do noci a jiní začínají ráno přicházet na snídani velmi brzy. A když spíte pod stolem, je dost pravděpodobné, že do vás někdo kopne nebo na vás upustí vidličku. Podlaha je tvrdá a lavice zase úzká, já sama jsem z ní už spadla na zem. V síni se tedy spát dlouhodobě nedá, na tom se se mnou shodla i slečna Gwen Albion, která to s hledáním svého místečka neměla také zrovna jednoduché.

„S místem na spaní to je těžké, neboť jsem již před vpuštěním do hradu zjistila, že spát venku či pod lavičkou v parku se nevyplácí. Tak jsem teda zkusila Velkou síň a ani to nevyšlo, ono je to totiž trochu prvoplánové, takže jsem po dvou nocích tam šla hledat jinam, neboť tam nikdy není klidu a pořád mi tam někdo kradl deku, teda ubrus. V umývárně je vlhko a chladno, v sovinci to zavání trusem a v laboratoři bouchá. Nakonec jsem skončila za jednou sochou na chodbě, netáhne tam, sice tam občas ťapká nějaký brouček, ovšem toho většinou čeká střet s mou podrážkou.“

Pokud jste alespoň trochu otužilí a máte ostré lokty, můžete zkusit vybojovat právě nějaké klidné a temné místo kdesi v útrobách hradu. Jedno takové jsem objevila za tím ošklivým skřípajícím brněním ve druhém patře. Pokud se nenecháte skřípáním odradit a brnění povíte před usnutím pohádku (nejraději má ty o princeznách), skřípat přestane a nechá vás v klidu spát třeba až do oběda. Další ucházející místo je asi šest metrů za vchodem do kuchyně, přesně v té tmě, co by se dala krájet. Není tam průvan a je zde i dost místa, takže se většinou vejdete, aniž byste kvůli tomu museli někomu rozbít nos. Bohužel vás velmi brzy vzbudí skřítci, kteří se vrací po nočním úklidu hradu, ale když budete mít štěstí, možná vám přinesou i snídani rovnou pod nos. Občas tam potkávám i odvážnou slečnu Klotyldu Malíkovou, která jindy odchází přespávat pod širé nebe až za Prasinky.

„Když je ale příliš ošklivo, nebo když se jen zdržím na hradě příliš dlouho, spávám nejčastěji kousek od vstupu do kuchyně. Člověk musí počítat s relativně brzkým budíčkem a taky se občas příliš z blízka potká s Uršulou, ale zase ta vůně, která se tam občas ráno line, to se hned vstává veseleji.“

V těch nejteplejších letních dnech doporučuji romantikům astronomickou věž, to je venku i tepleji než na chodbách a ten hvězdný výhled je nádherný, jen musíte počítat s tím, že je zde podlaha hrbolatější než jinde, takže jen hábit vám pod zády stačit nebude.

A už nám na hradě zbývá nejspíš poslední dobré místo na přespání a to je knihovna. Abyste mohli přespat v knihovně, musíte mít velké štěstí a hlavně být co nejvíc nenápadní, ale podle slečny Míny Frost to za tu trochu námahy opravdu stojí.

„Já teda nejradši spím v knihovně. Zalezu si mezi regály s knihami. Spojím si pár židlí, abych neležela na zemi a nebyla mi zima, pod hlavu plášť a je to. Je tam tma, ticho, staré knihy krásně voní, co víc si přát?“

Jenom pár z nás večer opouští hrad úplně. Jeden večer se mi povedlo zastihnout slečnu Eli Sparrow, která, jak jsem si všimla, vždy večer odchází z hradu pryč. Po chvilce přemlouvání mi své místo prozradila. Neváhala se pustit ven z hradu až na famfrpálové hřiště, pod tribunami nalezla uskladněné vlajky, které využívá jako přikrývky i jako matraci.

„Spávám většinou pod širým nebem, ráda koukám na hvězdy. Když je špatné počasí – prší nebo hodně fouká, tak si zalezu pod tribuny. Mám na spaní naprostý klid. Teď v létě je příjemné, že noci nejsou nijak chladné. Zároveň mi není vedro. Někdo by mohl namítat, že to mám daleko do hradu, ale mě to nevadí. Koneckonců, trávím tam jen noci, přes den jsem na hradě. Navíc se ráno pěkně projdu, a tak přijdu na snídani pěkně protažená a probuzená.“

Většina z nás si svoje místo nakonec našla, má to své kouzlo a je to dobrodužné, ale nám i našim kostem se výrazně uleví, až konečně za pár dní ulehneme do měkkých postelí ve svých nových ložnicích

Pro Hadího krále
Kira Mae Spencer