Pohádka první: O perníkové chaloupce trochu jinak

Žila byla jednou v jedné perníkové chaloupce moc milá, ale stará čarodějka jménem Veronica Narcissa Williamsová. Jak už jsem říkala, čarodějka byla již stará a moc dobře neviděla, takže když k ní přišli na návštěvu nějací její přátelé, ani je nepoznala.

Co se jednou nestalo, čarodějka z perníkové chaloupky si všimla, že jí někdo okusuje chaloupku. Naprosto oprávněně z toho byla rozhněvaná, protože perník je velmi drahý stavební materiál a opravit takovou díru v chaloupce není žádná sranda. Když zjistila, že jí někdo loupe perníček, vyšla ven a ptala se pomocí kouzla Sonorus, aby ji každý slyšel: „Kdo mi to tu loupe perníček?“

A ozvalo se potichounku: „To nic, to jen větříček.“

Paní Veronica ale byla s větříčkem Margueritou moc dobrá kamarádka, a tak nevěřila, že by jí větřík Márč olupovala z chaloupky perník. Vyšla ven a zeptala se znovu. Když se jí ozvala stejná odpověď, mávla hůlkou a řekla: „Accio žrout mého perníčku.“ Kouzlem si tak přivolala pravého viníka.

Byli to dva čuníci, jeden s dlouhým ohonem na hlavě a velkým S na břiše a druhý malý a trochu méně chlupatý s M na břiše. Čarodějka se rozhodla, že si čuníky vychová a vykrmí, aby je potom mohla sníst, ale ku svému podivu zjistila, že čuník s písmenem M umí pomáhat, vařit a uklízet, takže si z něj udělala služku. Vykrmovala jen čuníka s písmenem S, protože neuměl nic než jen dělat brajgl v chlívku, ale on ne a ne tloustnout. Tak se čarodějka jednou, když k ní měla přijít na návštěvu její přítelkyně, rozhodla, že čuníka upeče, i když je hubený.

Když ho chtěla dát do pece, zjistila, že čuník neví, jak si nasednout na lopatu, tak mu to chtěla ukázat, aby mohl pohodlně sedět. Čuník i s čuněčicí ji ale hodili do pece, a kdyby na sobě čarodějka neměla kouzlo, aby se nemohla spálit v kuchyni, uhořela by.

Když přišla kamarádka Astorka, našla naši čarodějku v peci a pomohla jí ven. Poté, co čarodějka své kamarádce vše odvyprávěla, Astorka jí řekla: „Prosím tě, však to byla zřejmě naše ztracená háďata Sarah Thompson a Mathias Kjell, ty jsi ale slepá, pořiď si brýle. Tvoje stará kolej ti na ně ráda půjčí, ale hezky s úroky, nezapomeň. I když kdybys trochu podusila Sarah, tak by třeba aspoň přestala zlobit.“

Čarodějka Veronica se praštila do čela a všechno jí došlo. A od té doby naše paní čarodějka z perníkové chaloupky nosí kontaktní čočky, protože brýle se jí nelíbily.

*

Pohádka druhá: O zvířatech, které reprezentují koleje

Žil byl jednou jeden had. Ten had se jmenoval Sal a byl z rodiny zmijí. Jednou chtěl pan Sal uspořádat velikou hadí hostinu. Zval na hostinu všechny možné hady a hadice i s jejich háďaty, všehovšudy jen a jen tu nejjemnější smetánku hadího světa.

Co se však nestalo, nikdo z pozvaných nepřišel. Měli jiný bál, jinou zábavu, a tak se Sal vyplazil ve své hodovní síně a zval všechny, na které narazil, chudé i bohaté. Na původní hadí hostinu dorazilo krom hadů i po jednom od lva, jezevce a vrány, jelikož je Sal ve spěchu pozval také. Normálně se nestávalo, že by se tato zvířata stýkala, ale na hostině se ze Sala, lva Goda, jezevčice Hel a havrana Rova stali úžasní přátelé.

Osud tomu dal, že když se jednou tito neobvyklí přátelé procházeli spolu lesem, narazili na čtveřici kouzelníků.

„Co si myssslíte, že pohledáváte v našem lessse?“ ptal se výhružně Sal kouzelníků, avšak nečekal, že mu jeden z kouzelníků, starý vousatý pán v zeleném hávu, odpoví.

„Zdravím, mé jméno je Sssalzar a toto jsou mí přátelé. Hledáme mísssto, kde bychom založili novou školu pro kouzelníky. Nevíte o nějakém vhodném míssstě?“

Had Sal svým přátelům vyložil, oč se jedná, a po dlouhém povídání se rozhodli, že kouzelníky zavedou na nedaleký prostorný kus louky u jezera.

„Násssledujte nás,“ řekl Sal a čarodějové a čarodějky se vydali na cestu za zvířaty.

Než došli na místo, velice se spřátelili. Když potom pánové Godrik a Salazar a paní Rowena a Helga vybudovali školu, pojmenovali své koleje a dali do jejich znaků právě zvířata, která jim pomohla místo najít. A tak na počest Sala, Goda, Rova a Hel mají koleje svá zvířata. A školu nazvali Bradavice a vesnici pod ní Prasinky podle kance, který Roweně napověděl, kudy se vydat.

Někteří tvrdí, že celý tento děj byl předurčen hvězdami a zvířata s kouzelníky měla speciální pouto, které je dřív nebo později muselo přivést k sobě, jiní věří pouze v podstatu příběhu, jiní zase nevěří v nic, ale většina vám potvrdí, že tenhle příběh na dobrou noc je naprostá pohádka!

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood