Vítáme vás u druhého dílu hadokrálového Žabího speciálu. Máme pro vás všechny žabí informace, některé jsme pečlivě vypátraly v archivech, jiné jsou čerstvé, z první ruky. Věříme, že si každý milovník či ochránce žabek přijde na své! Pokud vám unikl první díl, najdete ho zde.

Když jsme minule zpovídaly slečnu Barbaru, neuniklo nám, jak mlží ohledně místa, kam odnáší zachráněné žabky. Nedalo nám to, a tak jsme se rozhodly využít své pátrací a zjišťovací schopnosti a vykoumat, o jaké místo jde. Nejprve jsme se však poptaly, co si myslí obyvatelé hradu, abychom měly představu, kde začít. Výsledky průzkumu napříč kolejemi přikládáme v přehledném grafu.

Nejčastější domněnkou budiž to, že si je slečna odnáší do kabinetu nebo na jiné skryté místo, kde je tajně požírá. Nejmenovaná mrzimorská studentka přišla s teorií, že si je dokonce namáčí do Nutelly, jistá profesorka naopak spekuluje, že slečně Barb byla v dětství upírána čokoláda, což na ni mělo neblahý vliv. Prý ale nikdy není pozdě na to, aby se člověk začal léčit. Jistá Zmijozelská tvrdí, že je slečna naopak jen ožužlává a užívá si jejich chuť. Podle zlých jazyků má však tato profesorka alergii na čokoládu, pak by se nabízela otázka, zda by jí takové – byť jedno – olíznutí žabky spíše neublížilo.

Druhá nejoblíbenější teorie je zároveň úplným opakem té první. Celkem čtyři lidé věří, že slečna Barb žabky odnáší někam, kde mohou v klidu dožít, aniž by je obtěžovaly zástupy mlsounů. Jednou z variant je lesní tůňka, tedy místo, které se pravděpodobně nachází někde v Zapovězeném lese. Další profesorka byla velmi konkrétní, žabky si podle ní „rochní v luxusním jezírku plném magických zářivých leknínů dovezených ze zámeckých zahrad“ a cvičí „žabí sonáty a každoročně se účastní soutěže žabích sborů“. Podle jedné zelené studentky s nimi ale nechodí až do lesa, nýbrž je vypouští u jezera v Godrikově Dole. Zda je to bezpečné, když je jezero zamořené, nevíme. Od tajného jezírka se příliš neliší ani představa „žabí farmy“, jež byla zmíněna dvakrát a kde by se žabky měly zkompletovat a užít si důchod. Jedna prý má být umístěna v dutině pod podlahou kabinetu!

Pomalu se dostáváme do části, kterou bychom pracovně nazvaly „sdílejte to, než to smažou“. Dvě osoby se nám totiž svěřily, že si myslí, že slečna žabky odnáší na nějaké tajné místo (podle jisté Havraspárské dokonce do bunkru), kde buduje tajnou armádu, s níž hodlá ovládnout Bradavice. Další dvě osoby od ní čekají ještě větší krutost než od samotných žabožroutů – prý má v kabinetu „přímou letaxovou linku do několika francouzských restaurací, kde ji vedou jako exkluzivního dodavatele“ a žabky „jsou zpracovány jako speciální čokoládové moučníky“; druhá teorie praví, že je po nocích v laboratoři rozebírá na ingredience do lektvarů, které poté draze prodává. Nejsme si sice jisté, zda se dá ropuší jed nahradit něčím z čokožabky, ale jsme pouhé lektvarové začátečnice.

Nepříliš vábná teorie hovoří o tom, že jsou po záchraně ožužlané žabky nacpané zpátky do obalu a pohozeny na dně Ďáblovy jámy. Na jednu stranu by to mohlo vysvětlovat, proč jich člověk s očarovaným náramkem může najít tolik za nepříliš dlouhou dobu, na stranu druhou to ovšem nezní úplně… lahodně. No závěrečnou perličkou budiž myšlenka nejmenované beztělnaté entity, že si jimi madam vycpává podprsenku. Teoreticky to nezní jako špatný nápad, prakticky ovšem pokulhává, jelikož čokoládě kolikrát stačí i menší teplo, aby se roztekla. Pokud tedy slečna profesorka nechce být „k sežrání“, tohle bychom rozhodně nepodoručovaly.

Vlastní průzkum jsme započaly u kabinetu. V žabí sekci jsme žádnou schovanou čokožabku (kromě úplatků) nepotkaly, ve flákárně už vůbec, výpravy do lesa nás neuchvátily a kniha přání a stížností nic takového neobsahovala. Dvojitou podlahu jsme testovaly poskakováním, musely jsme ale konstatovat, že nám všude zní stejně. Zkusily jsme to tedy jinak – domluvily jsme se, že jedna se pokusí sežrat žabku, druhá bude hlídkovat u kabinetu. Naneštěstí nám ani tato strategie nevyšla, slečna ke kabinetu vůbec nedorazila, proto jsme se uchýlily ke zkoumání jezera v Godrikově Dole. Tam jsme se však omylem nachomýtly k tahání rostliny a skončily jsme na ošetřovně. Netřeba dodávat, že jsme tak byly nuceny své pátrání přerušit.

Bylo jasné, že do Zapovězeného lesa se nedostaneme, nevyšla nám však ani lest, že bychom se zkusily opožděně přidat k výpravě a porozhlédnout se kolem bez dozoru. Christi se sice dostala branou do lesa, tam na ni ovšem čekala skřítka, která ji bezpečně dovedla ke zbytku skupiny. Francouzské restaurace jsme neměly jak ověřit, v čerstvých dvanácti letech bychom vzbuzovaly příliš mnoho pozornosti (a cestování je kvůli mudloviru komplikované i tak), stejně tak jsme nedokázaly ověřit ani podprsenku, přestože v hodině flákání jsem při průchodu kolem slečny ucítila závan čokolády.

Na žabí armádu jsme též rezignovaly, na hradních pozemcích jsme nenašly žádný bunkr ani jiné podezřelé místo. Stejně tak jsme se snažily hlídat laboratoř, myslíme si ovšem, že slečna jako správná zmijozelská absolventka ví, kam jinam se ve sklepení zašít, aby ji nikdo nenašel. Proto nám zbyla varianta, že je cpe do obalů a hází do jámy v Prasinkách. Žádnou žabku jsme však ani s náramkem nenašly, vykoukla na nás jen obří oranžová žába. Zmateny jsme se snažily zjistit, oč jde. Ukázalo se, že v dávné minulosti byla mrzimorská dušice Susy Wernerová zasednuta obří oranžovou žábou, když šla krmit dinosaury k Zapovězenému lesu, žába ji pak navíc prý i sežrala a zbyla po ní jen žlutá mašle. Později však se žábou Oranžádou spřátelily a vystupovaly jako přítelkyně.

Pro Hadího krále
Christina Meadows & Maraike Auri Nordahl