Kouzelnické pohádky

Když jsem byla ještě úplně malinkaté hádě, vyprávěli mi rodiče pohádky ze světa hadů. Chci se s vámi skrz Hadího krále podělit o své nejoblíbenější z nich. Některé jsou starší než sám svět, jiné zase mladší než naše milovaná madam Veronica. Doufám, že se vám budou pohádky líbit stejně jako mně bez ohledu na to, že jste mnohem starší než já, když jsem je slyšela poprvé.



Pohádka první: O Červené Užovce

Byla jednou jedna užovka, jmenovala se Rebma, ale všichni jí říkali Červená Užovka pro její krásnou barvu. Naše Červená Užovka bydlela s maminkou a tatínkem na kraji lesa. Přímo přes les naproti od nich bydlela její babička. Jednou, když měla zrovna babička narozeniny, se měla užovka sama vydat lesem až za babičkou, aby to spolu mohly oslavit. Užovka Rebma se tedy připravila na cestu, do košíku si dala víno, pár myšek a taky nějaký ten hadí chléb. Maminka jí přivázala košík na záda, aby se mohla pohodlně plazit a Červená Užovka vyrazila na cestu. Rebma nebyla jen tak ledajaké hádě a uměla trochu čarovat svou hadí mocí, takže cestou lesem kdykoli viděla nějakou hezkou květinu zvolala: „Accio kytička“ a sbírala tak pro svou babičku kytici lesního kvítí. Najednou si však všimla, že jí někdo pozoruje, začmuchala čumáčkem a poznala, že to byl lev.

„Proč mě sleduješ lve?“ Zeptala se odvážně Červená Užovka.

„Zdravím, jmenuji se Eulb. Pozoruji tě, protože tady v lese užovky často nevídám, zajímalo mě, co tady asi děláš. Kam se plazíš?“ Odpověděl Eulb. Rebma chvíli přemýšlela, jestli mu prozradit, kam má namířeno, ale pak si řekla, že Eulb vypadá kamarádsky a mohla by s ním být zábava.

„Plazím se k babičce, má dneska narozeniny. Bydlí hned za lesem v takovém malém domku.“

„Aha, to zní zajímavě,“ řekl lev. „Nechceš si dát závod?“

Rebma chvíli přemýšlela a potom souhlasila. Odstartovali si tedy závod a Červená Užovka se plazila, jak jen nejrychleji mohla. Když se doplazila k domu babičky, usmála se, lva před domečkem neviděla. Vešla proto dovnitř, rozhlédla se a viděla, že babička leží v posteli. Přišla blíž k posteli, ale něco se jí na tom všem nezdálo. Začala se vyptávat: „Babičko, proč máš tak velké uši?“

A odpověď se ozvala: „To abych tě lépe slyšela, děvenko.“

Červené Užovce to stále ještě nedalo a zeptala se podruhé: „Babičko, proč máš tak velkou tlamu?“

A odpovědí bylo: „To abych se na tebe mohla krásně usmívat, děvče.“

Ale to stále nebylo vše, a tak se Rebma opět zeptala: „A babičko, proč máš tak velké oči?“

A odpověď zněla: „Vnučko moje, to abych na tebe lépe viděla. A ty zřejmě potřebuješ brýle.“

Babička se začala smát a Červená Užovka na ní nechápavě koukala. Když babička viděla nechápavý výraz, všechno Rebmě vysvětlila.

„Ale Užovko, vždyť to jsem přece já, Eulb! Tvoje babička se schovala ke mně do tlamy, aby mohla odpovídat, chtěli jsme si z tebe udělat legraci.“

V tu chvíli Rebma všechno pochopila, babička se vyplazila Eulbovi z tlamy a dali se společně do jídla, které Užovka přinesla. O týden později si pořídila brýle a od té doby je z ní brejlovec a nikdo na ní žádné vtipy nevymýšlí.

*

Pohádka druhá: Dvanáct čarodějů

Žila byla jedna matka, jmenovala se Christina a ta měla dvě dcery: svou milovanou Saiph a nevlastní dceru Maraike. Saiph se jen strojila a poroučela. Maraike na rozkaz své macechy prala a vařila, ale čím více pracovala, tím krásnější byla. Saiph ani Christina ji neměly rády. Přemýšlely, jak by se Maraike zbavily. Jednou v zimě, když zem pokrýval sníh, Christi si usmyslela, že by chtěla fialky.

„Fialky v lednu?“ Divila se Maraike. „Vždyť ty pod sněhem nekvetou.“

„I ty darebnice!“ Rozkřikla se Saiph. „Nebudeš přece odmlouvat své mamince! Hajdy do lesa a bez fialek domů nechoď!“

Macecha vystrčila Maraike za dveře a tak jí nezbylo nic jiného, než jít hledat fialky. Smutně šla Maraike, dlouho bloudila a hledala. Hlad ji trápil, byla jí zima, nohy ji bolely. Najednou uviděla v dálce světlo, tak se vydala za ním. Doufala, že se bude moci alespoň zahřát u ohně. Po pár krocích si všimla, že ono světýlko byly opravdu plamínky ohně a kolem něj sedělo dvanáct mužů. Bylo to dvanáct čarodějů. Nejvýše seděl Jasper. Měl sněhobílé vlasy a v ruce držel hůlku.

Maraike se zprvu lekla, ale pak šla blíž a poprosila: „Dobří lidé, je mi zima. Dovolíte, abych se ohřála?“

Jasper pokýval hlavou a povídá: „Pověz, proč sem jdeš? Co hledáš?“

„Hledám fialky,“ řekla Maraike.

„Když je tolik sněhu, fialky nerostou,“ řekl Jasper.

„To já dobře vím,“ řekla smutně Maraike, „ale sestra s matkou mi přikázaly, abych bez nich domů nechodila. Nevíte, jestli bych je přece jen nemohla někde najít?“

Jasper vstal, podal hůlku jednomu z mladých čarodějů a povídá: „Blakeu, sedni si nahoru, tobě jdou květinová kouzla nejlépe!“

Kouzelník Blake zamával holí nad ohněm. Plamen vyšlehl a začal hřát. Za okamžik roztál sníh, zazelenala se tráva, rozkvetly květiny a Maraike se přímo u nohou objevily fialky.

„Můžeš si je natrhat!“ Řekl Blake.

Maraike natrhala krásnou kytici, poděkovala a spěchala domů. Saiph se podivila, když viděla Maraike s fialkami a hned to řekla své matce.

„Kde jsi to sebrala?“ Ptala se Christina.

„Tam na hoře je zelená tráva a rostou tam fialky,“ řekla Maraike.

Zanedlouho si Saiph vzpomněla, že by jí Maraike mohla přinést čerstvé jahody.

„Teď ve sněhu jahody?“ Divila se Maraike.

„Neodmlouvej a jdi!“ Řekla Christina a opět vystrčila Maraike z domu.

A tak Maraike zase šla. Nesměle došla na horu, kde sedělo kolem ohně dvanáct kouzelníků.

„Dobří lidé, dovolíte, abych se ohřála?“

Čaroděj Jasper pokýval a řekl: „Co tě sem přivádí?“

„Hledám jahody.“ Odpověděla Maraike.

„Teď jahody nerostou.“ Odpověděl Jasper.

„Vím, ale sestra mi poručila, abych bez nich nechodila domů. Prosím vás, pomozte mi.“ Jasper vstal a dal hůlku jednomu z ostatních.

„Prosím bratře, sedni si nahoru, jídlo to je přece jen tvoje, vždycky víš, kde nějaké je, aby sis ho mohl přivolat!“ Řekl Jasper.

Kouzelník Lucas usedl nejvýše a zamával holí a pronesl: „Accio jahody!“

Jahody přiletěly a Lucas se otočil k Maraike: „Jen si je vezmi.“

Když měla Maraike plné hrsti jahod, poděkovala a šla domů. Udivená Christina vytrhla Maraike jahody z ruky a sama je snědla. Ani Saiph nedala ochutnat.

Za několik dní si Saiph znovu něco vzpomněla a poručila. „Jdi a přines mi jablka! Bez nich domů nechoď!“

Smutná Maraike šla. Sníh padal, sotva že na cestu viděla, až přišla na horu k ohni.

„Co tě sem zase přivádí?“ Ptal se Jasper.

„Mám načesat jablka,“ řekla bázlivě Maraike.

„Není čas jablek,“ řekl Jasper.

„Vím, ale sestra mi poručila, abych přinesla jablka, jinak se mnou bude zle. Prosím vás, dobří lidé, pomozte mi,“ prosila Maraike.

Jasper vstal, opět podal hůlku Blakeovi a povídá: „Prosím, už jde zase o kytky!“

Blake usedl nejvýše a zamával holí. Oheň se rozhořel, roztál sníh, listí padalo ze stromů. Najednou Maraike uviděla košatou jabloň s krásnými červenými jablky.

„Můžeš si načesat,“ řekl Blake.

Maraike zatřásla větví, spadlo jablko, zatřásla podruhé a spadlo další.

„A teď spěchej domů!“ řekl Blake.

Maraike poděkovala a chvátala domů.

„Kde jsi je natrhala?“ Osopila se na ni Saiph.

„Rostou na kopci,“ odpověděla Maraike.

„Proč jich není více? Jistě jsi ostatní cestou snědla,“ hubovala Christi.

„Nesnědla, zatřásla jsem dvakrát a spadla dvě jablka. Pak mě poslali domů,“ řekla Maraike.

Saiph a Christi se pustily do jablek. Jakživy ani jedna tak dobrá jablka nejedly. Ale neměly dost.

„Víš co, matko, půjdeme do lesa samy. Strom najdeme a očešeme dohola!“

Vzaly si tedy kožichy a daly se na cestu. Krajina byla zasněžená, nikde žádné cestičky. Dlouho bloudily, až uviděly v dálce světlo. Běžely tedy k němu. Kolem ohně sedělo dvanáct čarodějů. Saiph s Christinou ani nepozdravily a usedly k ohni.

Jasper se zeptal: „Co hledáte?“

„Co se ptáš? Musíš to vědět?“ Odsekla Saiph a šly s Christi dál do lesa. Nevadil jim ani mráz. Viděly jen strom obalený jablky. Jasper se zamračil. Zamával holí, oheň pohasl, nebe potemnělo. Sníh hustě padal a fučel vítr. Saiph s Christi sníh šlehal do obličejů, neviděly ani na krok. Ztratily cestu a zapadly do sněhu. Maraike stála doma u okna a čekala na ně.

„Půjdu je hledat,“ řekla si.

Oblékla si kožich a šla za kouzelníky. Dlouho je prosila, aby se nad její sestrou a matkou slitovali, až čarodějové svolili, pověděli Maraike, kde Saiph a Christi jsou a ona se pro ně vydala. Vytáhla je ze sněhu a přivedla zpět domů. Saiph ani Christi na to nezapomněly a od té doby se k Maraike chovají jako k vlastní.

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood

6 komentářů

  1. Veronica N. Williamsová
    5. 4. 2021 (11:20)

    Jde vidět, jak moc jsou pohádky vytržené z reality, reálná Maraike by hned v prvním kole vykouzlila nějakou obludnou kytici masožravých fialek a kostmi po maceše a nevlastní sestře by si zatopila v chaloupce! Ale Saiph s Christi jsou vykresleny skvěle!

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*