Setkání s upíří stařenkou neboli výprava do lesa

Psal se 31. květen a před námi byla další výprava do Zakázaného lesa. Chvíli před začátkem jsem nedočkavě seděla ve Velké síni a čekala jsem na ostatní účastníky. Překvapilo mě, když přišla pouze Manon a Ruby. Očekávala jsem početnou skupinu o sedmi lidech jako obvykle, takhle malá účast pro mě byla velkým překvapením.

Před vstupem do lesa jsme si vyzvedly vstupenky a prošly jsme lesní bránou, za níž na nás již čekala madam Monny, ale k mému překvapení tam nebyla sama. U lesa také stála madam Barb s inspekčním formulářem. Hned jako první madam odhalila alkohol na pracovišti a do svého formuláře si něco zapsala. Mezitím stihla odškrtnout ještě další položky, které si již bohužel nevybavuji. Dále byly objeveny vši na hlavě 12. Nedalo mi to a musela jsem se do vlasů hlavě 12 podívat, to jsem však neměla dělat, protože mi jedna potvora hned skočila na rameno. Naštěstí se mi ji podařilo setřást a vyhnula jsem se dlouhému odvšivování petrolejem.

Těsně před odchodem se k nám přidala madam Veronica. Madam průvodkyně nasadila tempo hladové vešky a všechny jsme měly co dělat, abychom s ní udržely krok. Naším cílem bylo dorazit k výhledu na zapadající slunce, což se nám nakonec nepodařilo, jak se hned dozvíte. Po chvíli chůze jsme spatřily plačící stařenku, která smutně seděla na pařezu. Ruby optimisticky prohlásila, že se jedná o kouzelnou babičku, ale bohužel to pravda nebyla. Stařenka si nás všimla a překvapeně se na nás podívala. Hned nás zajímalo, jestli se jí něco stalo, abychom jí případně mohly pomoci. Dozvěděly jsme se, že chodila po lese, hledala lišky na guláš a najednou se po ní vrhla sova, která jí strhla brýle, jež teď byly fuč. Chudák stařenka, šla houbařit a ztratila své brýle. Tedy – alespoň jsme si myslely, že šla houbařit.

Jelikož stařenka nevěděla, kudy přesně sova letěla, jevilo se to jako nevyřešitelný problém. Ruby však dostala skvělý nápad a pokusila se napodobit soví houkání. Z lesa se po chvíli ozvalo houkání skutečné sovy a naše naděje na nalezení brýlí se o něco zvětšila. Zkusila jsem tedy zahoukat také. Soví houkání se ale tentokrát ozvalo z trochu jiného směru. Naše naděje opět poklesla, ale v tu chvíli Manon na zemi objevila soví pírko. Ruby znovu zahoukala a zaslechly jsme další pravé houkání. Po chvilce jsem našla další soví pírko, naše hledání vypadalo stále úspěšněji. O kousek dál Ruby objevila hromádku hned několika sovích pírek, nad nimiž seděl na větvi výr. A pozoroval nás. Ruby se sehnula a při sbírání pírek objevila drobného omráčeného puštíka. Manon puštíka vzala a ten se jemně zavrtěl, vypadalo to, že bude v pořádku.

Podívala jsem se nahoru a všimla jsem si výra s brýlemi na nose. Pokusila jsem se promluvit soví řečí a směrem k výrovi jsem něco zahoukala. To jsem nejspíše neměla dělat, protože výr na mě vzápětí hodil naštvaný pohled. Zkusila jsem soví houkání znovu, výr se podíval nechápavě a začal vydávat zvuky podobné smíchu. Nechápala jsem, co se děje, řekla jsem snad něco vtipného? Jelikož celá situace nevypadala úplně nadějně, tak Ruby předhodila návrh týkající se omráčení výra smradlavou ponožkou, kterou našla. Naposledy jsem zkusila zahoukat a výr v záchvatu smíchu spadl z větve do pírek. Ano, čtete dobře, i sovy mohou mít záchvat smíchu. Hned po dopadu ho zasáhlo kouzlo Petrificus totalus seslané madam Veronicou. Manon rychle sebrala brýle z očí výra a madam Monny zmínila, že bych měla trénovat sovštinu, protože jsem prý řekla něco o tom, že jsem jelen a hledám obojek pro svou rybičku. S Manon jsme vybuchly smíchy a já uznala, že bych si sovštinu nejspíše měla trochu procvičit.

Bylo na čase vydat se zpět za stařenkou, a tak jsem se souhlasem madam Monny vzala omráčeného výra, aby ho v lese nesežralo nějaké zvíře. Když jsme došly k pařezu, opět jsme zahlédly stařenku, která stále plakala. Když jí Manon podala brýle, šťastně se na nás podívala. Jakmile jsme ale oznámily, že je na nose měl výr, nesouhlasně zavrtěla hlavou. Zlodějem prý nebyl výr, ale menší sova. Když si všimla puštíka, hned si byla jistá, že to byl on, a chtěla ho dát do guláše. V ten moment okolo proběhla velká oranžová liška, za níž stařenka bez zaváhání vyběhla se slovy, že si z ní udělá guláš. Byla to opravdu zvláštní paní.

Les zahalil soumrak, takže jsme se vydaly zpět směrem k hradu. Po cestě nám madam Monny sdělila, že zahlédla stařenčiny špičaté zuby. Že by se jednalo o upírku? O tom jsme se mohly už jen dohadovat, ale na jednom jsme se shodly: stařenka byla opravdu podivná. Madam Veru proto přišla se zajímavým ponaučením  – nepomáhat neznámým brečícím stařenkám!

Během chvilky jsme opět dorazily na mýtinku před lesní bránu. Sice jsme zmeškaly pohled na západ slunce, ale tuto výpravu jsme si opravdu užily a myslím si, že na ni jen tak nezapomeneme. Nakonec jsme se ještě vyfotily, rozloučily jsme se a společně s Manon jsme odnesly puštíka s výrem do sovince.

Pro Hadího krále
Sarah Thompson

1 komentář

  1. Veronica N. Williamsová
    26. 6. 2021 (16:57)

    No, úplně jsem shrnutí tak traumatického zážitku nepotřebovala, ale i tak moc děkuji! S kolegyní Monny už do lesa nejdu, ještě mě tam nechá sežrat! 😀

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*