Iluze, věci mezi nebem a zemí, neuvěřitelné události… to vše se v našem světě odehrává. Někdo je skeptik, zatímco jiný má v tyto věci důvěru. Někteří značně přehodnotí své stanovisko, pokud se jim tyto neuvěřitelné věci stanou. A jak jste na tom vy? Budete považovat dnešní příběhy za pravdivé, nebo za pouhou… fikci?

„Žijeme ve světě, ve kterém existuje reálné i zdánlivě nemožné. Kde skutečnost na sebe bere podobu iluze a kde jsou některé věci nevysvětlitelné. Dokážete rozlišit pravdu od myšlenky? Vyzkoušejte si to! Podívejte se na následující příběhy a–“

Věřte nevěřte byl americký mudlovský seriál vysílaný v letech 1997 až 2002 a v každé epizodě divákům promítal pět neobyčejných příběhů, o kterých mohli hádat, jestli se skutečně staly, nebo to byl pouhý výmysl scénáristů. Z odvysílaných 225 příběhů jich bylo 132 pravdivých, takže možná bude lepší, pokud si i v této zmijozelské epizodě vsadíte na pravdu. Nebo ne?

Článek byl primárně sepsán pro potřeby přísně tajné zmijozelské akce (účastníci nechť se k pravdivosti jednotlivých příběhů vyjádří neanonymně do komentářů), ale nic nebrání zbylým čtenářům, aby se v komentářích pokusili odhalit, jestli je to výmysl můj, nebo se naopak příběh zakládá na pravdě. Budu se na vaše odhady těšit!

Každý aktivní obyvatel hradu u sebe jistě má kartičku z čokoládové žabky. Někdo je sbírá, aby vytvořil série a obdržel speciální stříbrné žabky, které u postaviček dělají animované efekty, jiní nad nezdravostí požírání žab protáčí oči a nerozbalené je posílají do kolejního kumbálu nebo je horlivě zachraňují. Všechny tyto typy lidí můžeme najít ve Zmijozelu. Jedna neblahá událost ale možná navždy pozmění smýšlení jedné zelené studentky.

LADY KARNEVAL

V kolejní místnosti panoval čirý ruch. Krb o této březnové termínové neděli hřejivě plápolal, když u něj Elanis seděla. Byla už unavená, víčka se jí klížila, ale kolej jela na body a Nebelvír šlapal pořádně na paty. Musím to vydržet, říkala si, zatímco dopisovala soutěž – ódu na Nimrandira Elenéra. A to jí ještě čekaly tři semináře, do kterých se jí ale vůbec nechtělo!

„Ty to ještě píšeš?“ ozval se za ní hlas Lunelly, velké oblíbenkyně profesorky Elle. „Já teďka došila kostým na karneval, za co půjdeš ty?“ Aniž by stihla Elanis odpovědět, rozvířil se vzduch – to jak Barbara provedla teatrální otočku a z kapes šatů se jí rozsypaly zachráněné čokožabky. KVÁK. Bezva, pomyslela si Elanis, teď už tu do večera nebude klid.

„Já už kostým na karneval mám!“ musela se hned pochlubit, zatímco provedla druhou, poněkud neohrabanou otočku. „Nebudu sice nejchytřejší, ale budu nejKVÁsnější!“

„Žabajzno, to je nádhera!“ zasnila se Lunella, zatímco obdivně hleděla na čokoládové šaty. Elanis musela uznat, že jsou šaty vážně pěkné, ale přesto se nemohla zbavit dojmu, že v nich Barbara vypadá spíš jako ropucha. „A nemáš je i v zelené?“

„Já jdu za karamel, ty zelený nebývaj,“ odsekla, na oko uraženě, že nikdo nepochopil její umělecký záměr. Lunella se ovšem vůbec nenechala rozhodit. „Tak to tě s dovolením sním!“ Nad tím musela Elanis protočit oči. Chápala, že Lunella nic neumí a jejím celoživotním údělem je patrně lichotit Barbaře, přesto by se nemusela na veřejnosti takhle předvádět.

„To není fér!“ vyjekla Darkness a zachránila tak nevědomky Barbaru před sežráním. „Jak to, že to někdo tak hezky umí ušít, ale co leze z mý začarovaný šicí jehly, je jen !#?&$?“ Lunella s Barbarou vyprskly smíchy, Darkness vypadala opravdu potrhle, dost možná byla horkou kandidátkou na výhru nejděsivější masky ve svojí ošklivosti, když si svázala copy křiklavě zelenou stuhou a navlékla se do outfitu barvy čerstvého exkrementu. Elanis se nechtěla smát spolu s ostatními, ale měla v živé paměti, jak tři večery zpátky Darkness hlasovala pro večírek ve středu místo v sobotu, i když moc dobře věděla, že jde ve středu Elanis na kafe. A tak se smála z plna hrdla.

„A dost!“ utnula smích Barbara k velké nelibosti Elanis. „To mě inspirovalo. Ušiju vám svoje šaty i v zelené, ale běda, jak budou hezčí!“ To donutilo Elanis k úšklebku. Jaká to šlechetná zachránkyně Barbara!

„A co ty? Nechceš je třeba ve fialové?“ obrátila se na ni žabí princezna, načež Elanis zatvrzele zavrtěla hlavou. „Chci se taky naučit šít, ale děkuju pěkně.“ A tak šila.

Óda na ředitele byla jen zpola dopsaná, ale nápady na róbu na karneval neustále přicházely. Zvětšit živůtek? Reprezentovat zelenou nebo stříbrnou? Jak velký kus látky obětovat na rukavice? Je třeba si lámat hlavu s botami, nebo bude róba sahat až po zem? Elanis se do práce zcela ponořila, a tak když byla s prací hotova, v kolejní místnosti nebylo ani živáčka. KVÁK. Nebo?

Elanis nevěděla, jak dlouho čokožába u jejích nohou kvákala. Taky ale byla dost unavená z celodenního čarování šicí jehly a vypracovávání soutěží. Přesto i s padajícími víčky musela uznat, že jejímu kostýmu něco chybí. A ona tak hrozně chtěla nad Barbarou vyhrát a ukázat jí!

KVÁK.

Pohled jí znovu padl na čokožábu. Lahodné čokoládové tělíčko – jistě by to byla dobrá svačinka, ale… Ne? Že by? Elanis věděla, že to, co udělá, nebude úplně správné, ale přesto… ti ničeho se neštítí, by svého došli cíle! A je to – konec, finito! Nikdo si zítra jistě ničeho nevšimne. Žába nekváká, na róbě vypadá jako nakreslená a – u Merlina, ono to šatům dodalo opravdu úplně nový rozměr! S touhle róbou Elanis věděla, že konkurenci na maškarádě úplně rozdrtí!

Příběh Elanis v sobě nesl velký potenciál na rozjetí nové kolejní soutěže, ale snad z laxnosti vedení k tomu nikdy nedošlo. Mohl se tento příběh tedy skutečně stát? Mohla být čokoládová žába nějak očarovaná svou zachránkyní Barbarou? Anebo si s vámi pouze pohrávám? Nezapomeňte svůj názor vyjádřit na konci v komentářích!

Jistě jako každý normální člen kouzelnického společenství věříte na duchy a prokletí. Co ale kdybych vám řekla, že na základě pár jednoduchých predikcí zvládnete předpovědět, kdo bude příštím kolejním duchem? Že si smrt nevybírá?

JAK SE DUCHEM STÁTI

V březnu před velikonočními prázdninami byl ve škole vždycky rozruch. Obzvlášť velký panoval v síni u zmijozelského stolu.

„Tak to vypadá, že už Morgiana definitivně přešla na druhou stranu,“ povzdechl si Henrik, když už třetí den nebylo po kolejní dušici ani vidu, ani slechu.

„Není divu, mluvila o tom už v únoru!“ uvědomila všechny Noxy, zatímco nechápavě kroutila hlavou, jak je možné, že je jediná, kdo si to pamatuje.

„No ještě aby sis to nepamatovala, když jsi po oznámení chodila s nožem po kolejce a vybírala svou další oběť!“ prskla po ní Tydynka, nepříliš nadšeně se rýpajíc v dýňovém pyré.

„Ts, já to myslela jen jako žert!“

Osazenstvo zmijozelského stolu na slova hledačky nového ducha nepříliš přesvědčivě zakývalo hlavami. Těžká otázka však zůstávala stále ve vzduchu. Když v koleji není duch, někdo se jím vždycky stane. Tak to na hradě platilo odjakživa. A noví duchové… ti se přeci duchy nestávali dobrovolně. Morgiana třeba šla zjišťovat drby do sklepení a už se živá nevrátila. A před ní Hanibal utonul v jezeře!

„No, alespoň víme, že Morgiana i Hanibal před svou smrtí byli součástí vedení koleje. Takže…,“ pokusil se naznačit Henrik, „si osobně myslím, že já letos neumřu, protože sotva stíhám úkoly do školy a ještě abych se věnoval akcím pro kolej!“

Na tom něco bylo, shodli se jednohlasně všichni u stolu a zrak jim padl na jediného mezi nimi, který se kdy do pozice funkcionáře dostal.

„Na mě se nedívejte! Šéfredaktorování Hadího krále není žádná kolejní funkce, to teda ne. Navíc už ho má Wenai a já žádnou jinou kolejní funkci nezastávám, děkuju pěkně!“ ohradila se Tydynka trochu roztřeseným hlasem, což ale možná bylo i tím, že do sebe z nervozity naházela dýňové pyré, které k smrti nesnášela.

„No tak logicky ty,“ ukázal Henrik mastným prstem na druhou spolužačku.

„Já? Jak já můžu být ideální kandidát?“ ohradila se Noxy. „Vždyť jsem se ještě nedostala z prváku, a to tu studuju už tři roky!“

„Nevadí, žes‘ do dalšího ročníku neprošel nebo že jsi mravenčím morem ochořel, dokud jsi zeleného bratra svého neproklel, Zmijozel je tvým vysněným domovem,“ odrecitovala se smíchem Amanda, která se rozhodla přisednout k této zajímavé trojici.

„Áha!“ chytl se hned Henrik. „Amando, tys‘ přece byla léta prefektkou! Nebojíš se, že letos umřeš?“

„No, Henriku! Copak já mám na řešení takových capin čas? Salazaržel, Zmijozel má mnohem větší problémy než dumat nad tím, kdo letos zemře! Máme potíže, kam se podíváš! V koleji je nás aktivních asi devět, na kolejní večírky většina z vás dlabe, a to brzo bude oslava Zeleného čtvrtku, což, jak je známo, je veřejná oslava narozenin našeho Ferdy, Nebelvír i Havraspár nás předstihli o několik tisíc bodů, takže jestli se zbytek koleje neprobudí ze zimního spánku, budeme rádi, pokud nás ještě nepředběhne i Mrzimor, a vůbec – naši největší bodohrotiči se nám chtějí zmrazit!“

„Tak promiň, že mi přijde důležitější řešit, kdo letos umře, než to, že většina hadů spí. Taky si vem, že můj bratr chodí do Mrzimoru a přitom mají mnohem víc kolejních akcí a soutěží než my! Možná je to ale taky tím, že je u žlutých pohoda…“

„Pohoda? Možná proto, že se je cestou do kolejky nesnaží žádná příšera ze sklepení sežrat!“ sykla Noxy.

„Ne, myslím pohodu v kolejce. Že si mrzimorští každý večer sednou ke krbu a klábosí. Ví toho o sobě hodně a zároveň nemají pocit, že musí pořád sbírat body pro kolej, lozit z donucení na večírky…“

„Jak u nás může být taková pohoda, když víme, že LETOS NĚKDO Z NÁS UMŘE?!“ křikla frustrovaně Tydynka, až se její kočka, dosud spokojeně pochrupujíc jí na klíně, celá naježila.

„TAKS‘ NEMĚLA LOZIT DO VEDENÍ, KDYŽ VÍŠ, ŽE JE KOLEM ZMIJOZELSKÝCH DUCHŮ FUNKCIONÁŘSKÉ PROKLETÍ,“ zařval Henrik nazpátek tak vehementně, až mu kus dýně odletěl z pusy přímo do misky jeho spolužáka.

„Klid, klid, klid! Co se má stát, stane se!“ okřikla je všechny Amanda, zatímco si bolestivě mnula spánky. „Podívejte, já ani nejsem ve vedení, ale jako hadonoš toho mám naloženo docela dost. Taky ještě nemám hotový žádný úkol, mé hádě má dneska odevzdávat školní trest a vůbec, fakt se bojím, že nic do deadlinu nezvládnu. Funkcionářské prokletí je fakt hádovina, to bychom měli víc duchů než funkcionářů. Až si najdete k řešení něco, co je opravdu důležitý, tak se za mnou stavte, já musím pracovat!“ A byla ta tam.

O pár dní později už se v koleji řešila jen nová kolekce na Příčné ulici.

„To je ale ošklivost,“ zabručel Henrik při pohledu na aktuální katalog ozdobený spoustou kytiček, zajíčků a motýlků.

„A víš, že bys vypadal dobře jako květinová víla?“ zasmála se na něj Noxy zvonivě, až zelenému studentovi zrudly uši.

Veselá atmosféra v místnosti však byla velmi rychle přerušena. Nad krbem se objevila zlatá, lebkami a hady osázená urna. A vedle ní – Nekro.

„Dokonáno jest,“ povzdechl si kolejní ředitel, zatímco všichni studenti mlčenlivě hleděli na nápis na urně. Amanda Lembrijová – pilná studentka, prefektka a hadonoška zemřela dne 13. 4. zde, na hradě, pod tíhou odpovědnosti.

Opravdu je něco pravdy na onom funkcionářském prokletí? Faktem je, že Marguerita, která se stala dušicí poté, co Amanda z hradu na čas zmizela, fungovala jeden čas jako správce obrazárny, zástupce kapitána i kolejní pokladník. Možná to ale byla prostá souhra náhod? Možná ve smrti Amandy nehrálo roli žádné prokletí, ale obyčejná přemíra stresových událostí, které se jí v onen čas děly. Anebo možná obojí? Mohl se příběh skutečně stát, nebo se jedná pouze o můj tah vás co nejvíce zmást fiktivním příběhem? Nezapomeňte svůj názor vyjádřit na konci v komentářích!

Pro Hadího krále,
Jonathan Frakes Veronica Narcissa Williamsová