Na začátku čtvrtého termínu se v koleji objevila podivná krabice. Že Zmijozelští nejsou jen čistokrevného původu, opětovně dokázala prefektka Christina, která na bednu vzala páčidlo. Všem se tak naskytl pohled na podivná vejce. Co to mělo znamenat? Proč se pořád v kolejní místnosti objevují podivné věci? A proč prefektka, studentka již třetího ročníku, nezvládne otevřít krabici mávnutím hůlky?

Akce Vejce byla spuštěna 18. října. Sovy, které měly bednu za úkol do zmijozelské společenské místnosti doručit, se totiž v prostorách hradu úplně ztratily, následně se rozhodly si odpočinout ve školním sovinci, kde krabici jen ze sovám známých důvodů upustily na zem a ještě vyzobaly zásoby našim školním sovám. Tolik k tomu, když si něco objednáváte z katalogu.

Jakmile jsem o této skutečnosti byla informována, projela jsem křížem krážem lexikon a s povolením ředitele školy se rozhodla o dálkové přemisťovací kouzlo. Uznávám, ve své formulaci jsem udělala chybu, a tak se krabice přemístila skrz nejdelší trasu, kterou snad kdy zažila – přes oceán, dalekou Sibiř, horké americké pláně, slunečné španělské pláže, podzimní moravské vinice až konečně, po dvou týdnech čekání a vytrhávání si vlasů, proč jsem přemisťování nenechala na nějakém studentovi, abych měla po kom řvát, se bedna objevila v kolejní místnosti. Jen tak.

Náhlý výskyt dřevěnné krabice v pozdních nočních hodinách mě dočista překvapil, takže když se na bednu vrhla prefektka Christina s páčidlem, jen jsem pokrčila rameny.

Mohlo být po objednávce! Naštěstí jsem zachovala duchaplnost a všechny v místnosti obeznámila s náročným úkolem této přísně utajované akce. Na speciálním pergamenu jsem jim vše osvětlila a zavázala se k tomu, že v případě nedržení jazyku za zuby je pozavírám do sklepení, aby dělali společnost slečně Nathalii, o které si beztak už všichni myslíme, že má rozdvojenou osobnost. A tak jediný, kdo porušil slib mlčenlivosti, jsem byla zase já, když jsem si pustila pusu na špacír ve Velké síni. Teda, co?

Tato velkolepá akce probíhala až do 20. 12. a úkoly se zjevovaly vždy v první den nového termínu. Studenti i zelenofialoví jich museli překonat celkem pět a v naší evidenční tabulce můžete dokonce vidět, jak se kdo flákal nebo odevzdával naopak na čas (ve sloupci kdy jsou číselně znázorněny týdny odevzdání). Nikdo po dobu celé akce nevěděl, co se ve vejcích skrývá, a já spolehlivě předstírala, že jsem záměrně objednala vejce, ve kterých ani nevím, co je. Vše ovšem muselo být utajeno především před naším hlavním kolejním maskotem, což merlinžel není roztomilý králík Potlouk, ale špičáky a kamenným pohledem vybavený bazilišek Ferdinand. On totiž sežere všechno. I to, co nevypadá poživatelně. Jako třeba nebelvírští studenti.

Odprosťme se ale od tak nedůležitých věcí a podívejme se, co všechno museli hadi na svých toulkách potrubím překonat.

VEJCE, VEJCE, CO TY JSI ZAČ? aneb 1. úkol

Že budou Zmijozelští úkol brát vážněji, pokud si k vejcím vytvoří vztah, jsem si, prosím pěkně, načetla ze starých moudrých knih. Proto jsem jim dala za úkol vymyslet záhadnému tvorečkovi ve vejci jméno, vymyslet nějakou šifrovanou řeč či jazyk, chcete-li, jak na něj budou mluvit a uklidňovat ho při nebezpečné cestě (nabulíkovala jsem jim, že vejce neumí lidštinu, chichi!), a v neposlední řadě měli ve své ložnici najít něco, v čem ho bezpečně dopraví na místo určení. A jak si s tím poradili?

Jména byla různá a jako nevinní přihlížející můžeme jen doufat, že účastníci nebudou mít možnost si pojmenovat své dítě. Šlo to od Maeve, Bubátka přes Lucifera a Kapitána Jacka von Coly až k Jörmungandrovi Čiči III. Já se s jménem rozhodla držet při zemi – s ohledem na dnešní dobu jsem naprosto nekorektně odsoudila vejce k ženskému pohlaví a pojmenovala ho Roberta. Na počest mého stále žijícího sukulentu!

Zatímco mnozí agenti bezpečně (v kontrastu s jejich výcvikem) volili jednoduché šifry jako odzadu dopředu, substituční šifry či hadí řeč, někteří jsou prostě trochu extra a na vejce mluvili v podivných posuncích, piktogramech, elfštině, mudlovském kódu ASKO (nebo jak) či se dopředu spoléhali na to, že tvor bude slepý (pozn. red.: Mám informovat bystrozory?). Slečna Saiph i přes vlastní zmatení nad tím, co vůbec říká, zaručila, že se nikdo cizí ke kódu nedostane, když větu na dvakráte zašifrovala albamem a následně atbahem, takže se nejspíše těší, že z tvora bude po vylíhnutí hnedka študák. Očekávání jsou tedy vysoko.

Nejkontroverznější pak ale stejně byla profesorka Sally-Ann, když vedení sdělila, že vychovává vejce, jehož jméno Xatopocapatl jí bylo sděleno duchem obývajícím astrální pláň a je už samo o sobě zakódované. Tato zelenofialová sice nevěděla, o jaký kód se jedná, ale dost sebevědomě prohlásila, že to tvorečka ve vejci určitě povzbudí k vylíhnutí.

Pokud byste měli zájem se podívat, co vykoumali ostatní účastníci zájezdu, směřujte zrak sem.

NÁROČNÁ PŘÍPRAVA aneb 2. úkol

Sbližování se s vejcem jsem potřebovala prohloubit. Zapojila jsem tedy veškeré své empatické cítění a přišla na to, že pokud přemýšlíme nad tím, jak někomu zlepšit prostředí, ve kterém žije, projevujeme docela dost empatie. Pokud vám tedy váš kolejní ředitel opakovaně říká „Neházej ty staré fusky po kolejce!“ nebo „Opovažte se, slečno/pane, jestli mě znovu při vstupu do kolejky praští smrad z vašich kalhotek/trenýrek, co mi nějaký dobrák ZASE hodí do obličeje, protože si budete hrát na bandu tůňodavů – opravdu, opovažte se!“, vězte, že to s vámi vlastně myslí dobře a jen nechce, abyste žili v neetickém a neestetickém prostředí a byli jím vychováváni.

Takže účastníci mise skládali puzzlíky a zároveň pro odkrytí některých dílků museli odpovídat na náročné kvízové otázky o sedmi nejrychlejších! Na důkaz, že se o jejich zvládnutí může pokusit kdekdo, přikládám jedno balení i sem. Až vše poskládáte, můžete se pokochat prvními sedmi nejrychlejšími agenty akce Vejce i s jejich vaječnými svěřenci a říct si: „Páni, kéž bych u toho taky byl/a!“ No fakt!

To ovšem nebylo všechno. Protože myslím na kdeco, přemítám i nad možnými výmluvami, jaké můžu říct kolegům, až si všimnou, že se mi studenti potulují po podivných částech hradu v hříšných hodinách. Druhým úkolem bylo převléct se za libovolného studenta z jiné koleje – to abych mohla třeba kolegovi Zenovi říct: „Hele, o půl druhé ráno se potrubím neproháněla Christina, to se na ňu vůbec nepokoušej hodit! Náhodou jsem viděla známé blonďaté pačesy té tvé hvězdy z Módní patroly – ano, slečny Sweet! Ale já proti ní vůbec nic nemám, Zene, mně je jedno, že mé outfity vždycky tak pomlouvá. Přijdu ti snad povrchní? Beztak jen lovila další sólokapry do Patroly!“

Že si Zmijozelští umějí s převleky poradit na téměř profesionální úrovni, o tom už mě přesvědčila prázdninová kartičková akce, takže není žádným překvapením, že dvojčata níže ošálí nejedno čtenářské oko!

Kdo se chce podívat, jak si s převleky poradili další agenti, nechť hodí očkem sem.

STRASTIPLNÁ CESTA PANA VAJÍČKA aneb 3. úkol

Tady už se některým agentům udělalo ouzko. Ono přece jen plazit se potrubím je věc spíš pro opravdové hady než ty domnělé, a tak když nastoupí panika a klaustrofobie, není nad poctivé luštěníčko luštění, které zaměstná mozek. Navíc si z toho ještě účastník odnesl vlastní výrobek. No není to bezva?

Správný výsledek a postup dešifrování měl vypadat nějak takto:

Ano, účastníci si měli na vlastní náklady umíchat lektvar síly.

To ovšem nebylo vše! Naši zelení agenti si ještě museli vzpomenout na mudlovskou i zmijozelskou písničku. Ta jedna jim pomáhala v těžkých chvílích potrubí, popěvek té druhé si zase jen tak rádi pobrukují.

Nejpopulárnější písní mezi hady je zaručeně Vivat Slytherin od Channah Cohen. Píseň stará jak Zmijozel sám o hadovi, co nikdy nespí, má v oblibě 6 agentů. Z řady ale vybočila například Maya Prinz, která ráda poslouchá Sefrenii z Ylary od Niny Yozhinski, či Saiph Lacaille, jež se pochlubila písní jí složenou od Sooyeon Choi!

Ale co láska k mudlovským písním? Objevovaly se jak rockové a popové klasiky (Eye Of The Tiger, Titanium), tak i písně smutné (Unbreakable od Faydee & Miracle) či muzikálové (You’ll Be Back – Hamilton Musical). Podrobně se na hudební vkus našich agentů můžete podívat tady.

VĚŘTE, NEVĚŘTE – VEJCE EDITION aneb 4. úkol

Tento úkol byl jediný, do kterého se mohl zapojit celý hrad. Pro hradní obyvatele žijící v jeskyních přikládám odkaz na článek a dodávám, že vědět o aktuálních věcech koleje Zmijozel je to nejdůležitější a nejzdravější, co pro pobyt v jeskyni můžete udělat!

A kdo měl tedy pravdu?

Oba příběhy byly FIKCE. Pojďme si říct proč!

Lady Karneval správně 8 hadů označilo za fikci, pouze 3 hlasy se našly pro opačný názor. Příběh Elanis, která pro vidinu překonání Barbary přišije čokožabku na šaty a vyhraje tak kostýmovou soutěž, sice byl trochu přitažený za vlasy, ale značná část příběhů se opravdu v kolejní místnosti stala!

Elanis se nechtěla smát spolu s ostatními, ale měla v živé paměti, jak tři večery zpátky Darkness hlasovala pro večírek ve středu místo v sobotu, i když moc dobře věděla, že jde ve středu Elanis na kafe. A tak se smála z plna hrdla.

Tak třeba Darkness opravdu hlasovala pro středu, i když Elanis ve středu nemohla.

A co ten obrázek Barbařiných šatů?

Barbara opravdu šaty sama navrhla a tvrdila, že bude nejKVÁsnější, pročež se jí dostalo obdivu od Lunelly, která ji málem sežrala. Stejně tak byla snaha zachovat autenticitu Darkness. Poslední příspěvek od Lunelly jsem ovšem použila jen jako finální kletbu!

Jak tedy ve skutečnosti vypadaly Elanisiny šaty na karnevalovou soutěž?

Úryvek z funkcionářského medailonku: Elanis mnoho let kolej reprezentovala na postu střelce, kde patřila mezi střelcovské elity, a v Létě 2013 se zeleným týmem zapojila do klání Bradavická čtyřka, kde vystupovala jménem Zmijozelu. V Létě 2017 složila úspěšně zkoušku KOZA z Lektvarů a to bylo naposledy, kdy oblékla studentský hábit, než se stala zaměstnancem hradu.

Druhý příběh – Jak se duchem státi – si získal důvěru čtenářů: 10 hadů si myslelo, že je příběh PRAVDA, jen 1 odvážlivec si troufnul tvrdit opak.

„Tak to vypadá, že už Morgiana definitivně přešla na druhou stranu,“ povzdechl si Henrik, když už třetí den nebylo po kolejní dušici ani vidu, ani slechu.

„Není divu, mluvila o tom už v únoru!“

Je pravdou, že dušice Morgiana už v únoru věděla, že nestíhá být duchem.

(…) uvědomila všechny Noxy, zatímco nechápavě kroutila hlavou, jak je možné, že je jediná, kdo si to pamatuje.

„No ještě aby sis to nepamatovala, když jsi po oznámení chodila s nožem po kolejce a vybírala svou další oběť!“ prskla po ní Tydynka, nepříliš nadšeně se rýpajíc v dýňovém pyré.

„Ts, já to myslela jen jako žert!“

Noxy se v humorné náladě pokusila zneškodnit tehdejší primusku Barbaru, ale nevyšlo!

„No, alespoň víme, že Morgiana i Hanibal před svou smrtí byli součástí vedení koleje. Takže…,“

Lež jako věž. Jedinou kolejní funkcí obou těchto hadů byl post ducha.

„No tak logicky ty,“ ukázal Henrik mastným prstem na druhou spolužačku.

„Já? Jak já můžu být ideální kandidát?“ ohradila se Noxy. „Vždyť jsem se ještě nedostala z prváku, a to tu studuju už tři roky!“

Upřímně nemám tušení, jestli Noxy Silverssson studovala prvák tři roky, ale v čase, kdy se tento příběh odehrává, se nacházela ve druhém ročníku studia a měsíc před ohlášením nové dušice se nechala zmrazit (radši?). O tři dny později se rozhodla do mrazáku nechodit.

„Nevadí, žes‘ do dalšího ročníku neprošel nebo že jsi mravenčím morem ochořel, dokud jsi zeleného bratra svého neproklel, Zmijozel je tvým vysněným domovem,“ odrecitovala se smíchem Amanda, která se rozhodla přisednout k této zajímavé trojici.

Já skládat básně neumím, to vám mohlo dojít! Báseň opravdu existuje a byla sepsána zmijozelskou studentkou. Jmenuje se Brutální básnička a v kolejní soutěži Básničkování získala vítězné místo se čtyřmi hlasy. Ovšem až o pár let později.

„Tak promiň, že mi přijde důležitější řešit, kdo letos umře, než to, že většina hadů spí. Taky si vem, že můj bratr chodí do Mrzimoru a přitom mají mnohem víc kolejních akcí a soutěží než my! Možná je to ale taky tím, že je u žlutých pohoda…“

„Pohoda? Možná proto, že se je cestou do kolejky nesnaží žádná příšera ze sklepení sežrat!“ sykla Noxy.

Henrik Leens doopravdy vyjádřil to, co mu v koleji chybí. Rozpor v koleji se nicméně týkal kolejního večírku ku příležitosti oslav Zeleného čtvrtku, na který dorazilo pouhých 9 lidí (na příkladu krásně vidíme, jak se historie opakuje).

O pár dní později už se v koleji řešila jen nová kolekce na Příčné ulici.

„To je ale ošklivost,“ zabručel Henrik při pohledu na aktuální katalog ozdobený spoustou kytiček, zajíčků a motýlků.

„A víš, že bys vypadal dobře jako květinová víla?“ zasmála se na něj Noxy zvonivě, až zelenému studentovi zrudly uši.

Veselá atmosféra v místnosti však byla velmi rychle přerušena. Nad krbem se objevila zlatá, lebkami a hady osázená urna. A vedle ní – Nekro.

„Dokonáno jest,“ povzdechl si kolejní ředitel, zatímco všichni studenti mlčenlivě hleděli na nápis na urně.

Do tabulky jsem zaznamenala každý prvek outfitu, který se v zaslaných příspěvcích vyskytl alespoň jednou. Do konečné podoby se však dostaly jen ty, jež se opakovaly aspoň 2×! Tak to tedy vidíte, parádní zmijozelský outfit, že si i ty jediné dvoje botky, co máme, musíme nazout zároveň.

Pokud by vás zajímalo, jak kdo hlasoval a jaké zmijozelské outfity ze zmijowebu vznikly, nechť hodí očkem sem.

HOŘKOSLADKÉ FINÁLE aneb 5. úkol

Nejkreativnější kolo, jaké snad Zmijozel zažil. Agenti vejce úspěšně dopravili na místo určení, ale… rozloučit se bylo těžší, než si mysleli! Úkolem bylo kreativně (a to opravdu jakoukoli formou) zpracovat téma vejce a já. Jak to dopadlo můžete vidět v galerii níže.

Nebojte se, slečna Sarah má jen poruchu vidění z toho neustálého hraní famfrpálu. Pár potlouků schytat bez přilby, to zanechá následky. Vejce určitě nebylo tak obrovské!

Podívejte, slečna Manon sice nerozezná hada od baziliška, ale důležité je, že rozezná potlouk od camrálu, no ne? A jak nakládá s vejci slečna Noah ve svém volném čase, to nás může tak maximálně rmoutit!

Na úplný závěr pak měli obdarovat salazarnálijským dárkem někoho zeleného. Popálená slečna Šárka si tak třeba přišla na pracovní rukavice, které – ruku do popáleninové masti – opravdu potřebuje. Slečna Maraike zas dostala špendlík, takže si od té doby chráním jakékoli sedací plochy protišpendlíkovým kouzlem!

Nakonec se této přísně tajné akce zúčastnilo 14 agentů. Úspěšně, tedy průchodem všemi koly, ji dokončilo 7 účastníků. A výsledek? 21. 12. se studentům i zelenofialovým vylíhnul vlastní salazarnálijský dárek! Jejich podobu (kdo by to do takové obyčejné šičky řekl, že!) úspěšně geneticky modifikovala a léta křížila Christina E. Stark, děkujeme! K dárku byl přiložen i slavnostní certifikát, na jehož podobu se zvědavý čtenář může podívat.

Moc děkuji všem, co se mé trhlé akce zúčastnili, a budu se těšit třeba zase příště!

A jestli vás zajímá, jak jsem vejce do bezpečí dopravila já, tak když byste se při východu z kolejky dali vlevo namísto vpravo, zahnuli za obrazem s dámou s bradavicí a– no, hups, to je vlastně jedno!

Pro Hadího krále
Veronica Narcissa Williamsová & Roberta