Že jste už o záchranné cestě do zatopeného lesa slyšeli všechno? A že už se vám nechce potřetí číst článek plný faktů? Anebo mají snad hadi s vydáváním zpoždění? Pche, žádný takový! Naše redaktorky vám přinášejí zcela nový pohled na věc, a to jedinečnou pohádku o chrabré výpravě do lesojezera.

 

 Enola: „Já začnu. Úvody mi jdou.“

 Za devatero horami a devatero řekami, stál uprostřed mohutných skal majestátní hrad obklopený temnými lesy a hlubokým jezerem. Nebyl to jen tak ledajaký hrad. Byla to škola čar a kouzel pro nadějné mladé čaroděje a čarodějky. Učili se tam pospolu magickému umění a žili v symbióze s okolní přírodou plnou kouzelných tvorů a bytostí. Jednoho dne je však postihlo velké neštěstí. Rozsáhlé jezero, u kterého hrad stál, se vylilo ze svých břehů a zaplavilo nedaleký Zapovězený les. Byla to pohroma, neboť tento les byl právě domovem spousty kouzelných tvorů, o které se obyvatelé hradu snažili starat. 

 Faye: „U Zpýťových ponožek, Enol! Úvody ti možná jdou, ale s takovou se nikam nedostaneme! A vůbec, bude to hrozná nuda, když ty hradní obyvatele vykresluješ tak… starostlivě!“ – vytrhne Enole brk z ruky, nasadí ďábelský výraz a pustí se do psaní po svém… –

To jezero se totiž nevylilo jen tak samo o sobě! Hradní obyvatelstvo mnoho dlouhých let zdejší klidné vody zamořovalo svým odpadem. Dlouho nenošené tričko? Šup s ním z okna. Děravé kalhoty? Třeba je nějaká ryba unosí, hop do vody. Nezodpovědné chování tak ucpalo jezerní odtokové trubky, a právě proto se voda rozlila. Čarodějové i čarodějky si konečně začali sypat popel na hlavu a rozhodli se pro záchrannou akci s krycím jménem “Odšpuntace”. Po dlouhých dnech strávených přemýšlením se vybrali ti nejlepší z nejlepších, nejchytřejší z nejchytřejších a nejkrásnější z nejkrásnějších. Hlavní lesnice, urozená Žába z Lecterova, nasadila účastníkům výpravy potápěčské přilby a jako první v linii se ponořila pod hladinu. Tento jiný svět postupně odhaloval svá tajemství. A odpadky.

Stateční zachránci se museli potýkat s nízkou viditelností, zbytky starých a tlejících jídel na těle, přítomností nohatých ryb, ale hlavně s nebezpečnými chaluhami. I les věděl, kdo za celou tu katastrofu může a povolal své rostlinné bojovníky do akce. Chaluhy vystřelovaly svá dlouhá chapadla, dokud úspěšně nepolapily nohu chrabré lvice Freyi. Souboj to byl téměř nad síly všech. Nakonec však kdosi moudrý přišel s neochvějnou taktikou tahání, která byla inspirována mudlovským dílem ‘O veliké řepěěěěěě.-.ůsůdfg -Enol vezme do ruky Zefyra a plácne s ním Faye přes píšící ruku, až udělá na pergamenu obří kaňku-  

Enola: „Tak to už by stačilo! Teď zas já!” – převezme brk, přeskočí místo s kaňkou a pokračuje dál –

Ano. Takže se všichni seřadili do řady před postiženou Freyu a začali tahat. Naštěstí se zadařilo a chaluha povolila své sevření. Freya byla vcelku v pořádku, pouze její ladný kotník hyzdilo pár pálivých odřenin. Nic, s čím by si odvážná lékouzelnice Oresta neuměla poradit. Výprava udatných spasitelů mohla konečně pokračovat a vyplula vstříc dalšímu neznámému.

Zanedlouho se skrze podivně zabarvenou vodu i vodní víry probádali k nádhernému místu, kde již nebylo pochyb, že se konečně nachází v jezeře. Všichni se zastavili a zůstali v úžasu koukat na tu krásu. Lékouzelnice se z magického sevření krásy probudila jako první a oslovila poblíž plovoucí rybky se žádostí o pomoc. Rybičky se tvářily nejdříve nedůvěřivě, ale nakonec je přemohla zvědavost nad těmi zvláštními stvořeními bez ploutví a s velkými hlavami a začaly Oříšku očuchávat. Vycítily pouze dobré úmysly a stalo se tak něco úžasného. Rybky se začaly formovat. Výprava (zcela téměř okamžitě) pochopila, že jejich němí přátelé zformovali něco, co vypadalo jako jasná šipka směrem zpět a ke dnu.

 Šlo o varování? Měla to být snad past? Nikdo nevěděl. První vše pochopila nejchytřejší z nich, hadice Enola.

 Faye: „Jak jako nejchytřejší?” – nazdvihla obočí, vyprskla smíchy a radši si zase vzala brk k sobě, aby se při psaní té nejlepší, nejčtivější
a nejbombastičtější pohádky ever vyhnuly sebechvále –

Enola vytušila správně, že rybky chtěly skupinu odvážlivců poslat k největšímu vodnímu víru, který co chvilku nasával. Vodu. Plán byl tedy jasný, ačkoli ta představa vplout do víru kdesi v podvodním Mordoru některé uváděla do mdlob. Cestování tímhle způsobem by se dalo přirovnat k toboganovému přenášedlu, naštěstí byli všichni vyzbrojeni nebojácnými žaludky.

Výpravě se otevřel zcela nový pohled na podvodní svět. Stáli před nádherným zámkem jezerních lidí. Rybky všemožných barev tvořily veselé i obranné formace. Zem pokrývaly nejpodivnější, ale i nejkrásnější rostliny. Z ničeho nic se před nimi vynořil i jezerní člověk s pekáčem buchet na přivítanou, kterého zanedlouho doprovodila spanilá jezerní takyčlověčka s nádherným účesem. Oba byli velmi rozhořčení na celý bradavický hrad, jelikož jeho obyvatelé způsobili zkázu jejich přenádhernému domovu.

Expedice jezerním lidem přitakala. Dobře věděli, že jsou na vině právě oni. Zároveň však doplnili, že tu jsou nyní právě proto, aby své činy napravili. Potřebovali však cenné rady, protože jejich knihy i rozumy byly na odšpuntování jezera krátké. Zdejší pár se však bál, že se je pouze snaží opít rohlíkem a získání jejich důvěry se rozhodli podmínit hádankou. V případě, že pozemští lidé uhodnou, budou s nimi spolupracovat. Však v případě, že ne, zůstanou navždy uvězněni pod mořskou hladinou. 

Jezerní člověk tedy položil onu záhadnou hádanku: „Pozorně poslouchejte, odpadková havěti – pokud bublinatka a štika váží 10 kilogramů, delfín a štika 20 kilogramů a bublinatka s delfínem 24 kilogramů, kolik váží všichni dohromady?“ 

Na tohle nebyl nikdo připraven, dokonce ani urozená Esperanza z Matematikova, která nervozitou celá zkoprněla. Suchozemci začali panikařit a kdyby jejich oblečení nebylo mokré od vody, zajisté by bylo promáčené potem.

Enola: „Chrrrr, šíííí, chrrrr, šíííí. Ježkovy zraky, Fejko, takhle nám ty děti za chvilku usnou! Já už to dopovím.”

Všichni počítali a počítali a počítali, až se pár nejbystřejších jedinců dopočítalo k správnému výsledku! 27 to pochopitelně bylo! Ne 108, nebo jaká vás teď určitě napadají všechna čísla! Každá hlavička se hezky dopočítala, že bublinatka váží 7 kilogramů, štika rovné 3 kilogramy a delfín krásných 17 kilo. 

Svůj výsledek sdělili zeleným bytostem a čekali, co se bude dít. Jezerní člověk s úlevou v hlase sdělil, že je to správný výsledek a za odměnu vydal hradním zástupcům jeden z jejich pokladů – Žaberník. Vzácná jezerní bylina s úchvatnou magickou mocí, po jejímž pozření dokáže člověk na krátký čas dýchat pod vodou. S darem skupina získala i tajemnou informaci, a sice, že při každé návštěvě jezera bude odvážlivcům uložena malá hádanka. Pokud ji uhodnou, dostanou další vzácnou ingredienci nezbytnou pro nachystání mocného lektvaru, který jednou provždy jezero uzdraví od všech nemocí.

Zazvonil zvonec a pohádky byl konec? To víte… Tak určitě.

Faye: „To by se Ti tak líbilo, utnout tu pohádku takhle bez konce! Co třeba na konec dát něco epickýho? Vím, že to bude znít divně, ale co třeba, že ty naše postavy odvezli zpátky na hrad mořští koníci?” – nadšeně vyvalí oči a pozvedne koutky –

Enola: „No a nebo, co kdyby je jezero sežralo a už nikdy nevydalo? To by teprv byli hrdinové, kdyby pro záchranu jezera i zemřeli!”

Faye: „A co to dát dohromady? Většina odjede na konících, ale zároveň někoho obětujeme. Třeba nějakýho profesora s prďáckym jménem jakooo, jakooo… jako Tadäus Trottertickler!”

Enola: – přemýšlí… –

– Faye se dá rychle do psaní –

Účastníci expedice se asi zatvářili dost otráveně při představě daleké cesty domů. Na to se však jezerní člověci nemohli dívat, a tak hlasitě zabublili. V cuku letu u nich stáli….vznášeli se.…plavali obří vodní koníci, kteří byli připraveni na svých hřbetech dopravit hrdiny zpět k hradu. Po chvíli ňuchňání a obavách z velkých zadének všichni postupně nasedli, a než by člověk řekl třikrát rychle za sebou “nohatábublinatka”, byli u hájenky. A byli opravdu všichni? Legenda praví, že na dně jezera dodnes zůstává památná socha Tadäuse Trotterticklera, který se během výpravy za záhadných okolností ztratil. Co se s ním ale stalo doopravdy, to se nikdy nedozvíme…

Faye: „Tak a teď je konec!”

Enola: – stále přemýšlí… –

 

Pro Hadího krále
Enola Gatito & Faye Sages