Pohádka o chudé Verče

Byla jednou jedna profesorka jménem Veronica Narcissa Williamsová. Ta čarodějka žila ve svém kabinetu, protože zatím nenaspořila na domeček. Kabinety byly domovem nejen profesorů, ale také čokoládových žabek, skřítků a podivných bytostí.

Veronica se už náramně těšila na svůj vlastní domeček a představovala si, jak i ona bude hrdě chodit nakupovat nábytek a zvát k sobě ostatní  na čaj o páté. O čem jiném také snít, když kouzelnickému světu zrovna vládla plešatá epidemie. Plnila soutěže a očekávala, že jednou na domek našetří. A opravdu se zanedlouho začalo její konto plnit úsporami. Jeden galeon za druhým začaly padat do měšce a brzy měla už skoro našetřeno aspoň na kadibudku. Madam Veronica na ně nadšeně koukala a zlato se jí blyštilo v očích. Galeony zářily jako malá žlutá sluníčka. Byla hned nedočkavá a zvědavá, co ji čeká v Godrikově dole, ale ještě ji pár galeonků chybělo. Čekala ještě na poslední odměny ze soutěží. Byly to o něco složitější soutěže než ostatní, tak se fialovým do jejich opravování jaksi nechtělo. Až za hodnou chvíli konečně i z nich přišla ohodnocení. Pak se však naskladnilo nové zboží na Příčné ulici. Po zářivě žlutých galeonech nebylo ani stopy.

Shopaholička Veronica očima ilustrátorky Annyi Liddle

Hned jak Verče došlo, že většinu utratila, byla z toho velmi zarmoucená. Říkala si, že to prostě není fér, za svoji lásku k módě přeci nemůže. Nakonec si však jen povzdechla a doufala, že za pár dní (měsíců, let…) se její měšec opět naplní.

Když šla kolem jejího otevřeného kabinetu stará husa Suzzy, hlasitě zabrblala: „Jaké pěkné oblečení. Tedy až na to, že visí v zaprášeném kabinetě. To je ostuda taková dehonestace návrhářů. Měla byste ho radši prodat, madam kolejní.“

„Ani nápad. Nic prodávat nebudu, jednoho dne bude hezky viset v mém domečku. A ať visí, kde chce, je přece moje,“ oponovala jí madam.

Když slečna Suzzy odešla, Veru si jen smutně povzdechla a se skloněnou hlavou šla ke Gringottovým.

Když procházela vstupní halou banky, všichni skřeti na ni vrtěli hlavou a pošeptávali si: „To je ta marnivá čarodějka, co dala všechno za šaty.” Verča to jednoho dne už nevydržela, odešla z banky, zalezla si do kabinetu a kouzlem zamkla dveře. Raději chtěla být o samotě. Byla velmi smutná z toho, že je chudá. Pokaždé, když se podívala do svého měšce, viděla tam jen pár svrčků.

Když nakonec vylezla, aby si došla pro jídlo, viděla, že ostatní chudí profesoři spolu večeří ve sborovně a zeptala se, zda se k nim může přidat. Ostatní profesoři souhlasili. Nikdo se jí už neposmíval a dokonce si našla i několik kamarádů (k neuvěření, že?), se kterými si povídala o své nešťastné situaci. To vše jí dodalo sílu opět pilně plnit všechny soutěže, které jen mohla.

Brzy přišla první odměna. Konto se opět pomalu, ale jistě začalo plnit, jenže Veru si to ani neuvědomovala, jen zaháněla dlouhé chvíle. Veronica už netrávila dlouhé dny jen ve své kabinetové jeskyni, ale toulala se občas po chodbách doufajíc, že se ji nikdo nezačne vysmívat, že stále žije v kabinetě.

Jak se tak jednoho dne potloukala v Prasinkách, potkala Renée Carlisle, správkyni Godrikova dolu a úžasnou čarostavitelku. „Co když se mi jen vysměje, že nemám ani dům, když ona Godrikův důl spravuje,“ říkala si v duchu. „A co když se znovu naskladní nová kolekce, zvládnu odolat?“

                                              Veroničina volba, ilustrovala Annya Liddle

Ale Renée náhle řekla: „A ty proč si se mnou nesedneš ke Třem? Ráda si s tebou popovídám.“

Verča nemohla uvěřit vlastním uším. „Jak to, že se mi nesměješ? To jistě jen proto, abys mi později řekla, že v Godrikově dole nechcete nikoho chudého.“ Říká jí.

„Ale kdeže. Vždyť o peníze nejde, důležitější je, co má člověk v srdci (a na sobě), než to kde bydlí,“ odvětí Renée.

Veronica po chvíli váhání nakonec pozvání přijala. A po hezky stráveném odpoledni se rozhodla zkusit jít znovu do Gringottovy banky, tentokrát připravená na výsměch a šeptání skřetů, ale když ji skřetice Sarah zavedla do jejího trezoru, nemohla Veronica uvěřit vlastním očím. Z naprostého nuzáka zní byla zbohatlice. Spokojená s číslem na svém kontě si brzy koupila velký, hezký domeček a přidala se k usedlíkům.

Když potom zvala na čaj o páté, studenti se k ní cpali a hlasitě obdivovali: „Podívejte, podívejte! To je ale krásný sídlo. Je snad nejhezčí ze všech!“

Veronica si hrdě nalévala čaj a byla v té chvíli nejšťastnější na světě.

A to je děti důvod, proč je důležité plnit soutěže a zůstat vytrvalý, protože se to jednou vyplatí!

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood

6 komentářů

  1. Tak dík! Celé odpoledne běhám po Godrikově Dole a hledám dům madam Verči, u toho přemítám, proč jsem asi nebyla pozvána na kolaudačku, abych pak zjistila, že je to další zmijozelské fake news! Styďte se! 😀 ♥

    Ale miluju tu anténku!

  2. Enselis Ismenia
    18. 1. 2024 (14:09)

    Opravdu se tesim, az se pohadka stane skutecnosti a budem k madam Verce chodit na svacinu..nejsem si jista, jestli domek bude nejhezci, nejvetsi dojem ale kazdopadne udela 😀

  3. Hope+Chainless
    20. 1. 2024 (13:12)

    Moc hezky sepsaný příběh. Akorát jsem přemýšlela, kdy mi uniklo, že madam kolejní už má svůj vysněný domeček. Tak realisticky je to vymyšlené. Krásný a poučný příběh. Díky za něj 🙂

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*