Poslední zbytky babího léta dohrávají, zimní listí už začíná ze stromů opadat a tak jsme se vydaly s madam lesnicí na letošní první zmijozelskou výpravu do temného lesa. Výprava to měla být nováčkovská, ale naše drahá šéfredaktorka vybavená rychlobrkem a zápisníčkem, měla jinačí názor. Společnými silami se nás snažily uhlídat, abychom si neublížily, ale no… když ty houby vypadaly fakt jako dobrá přísada do lektvaru. A kdo mohl tušit, že modřenky umí být tak zrádné?! Ale nebudu dál předbíhat.

 

Sešly jsme se ve 20 hodin ve Velké síni, odkud nás paní profesorka vedla sklepením až k zadnímu vchodu Bradavic. Tam jsme si řekly základní pravidla bezpečnosti a chování se v lese. Někdo se při tom pozdravil s jednou z mnoha (pravděpodobně) hlídacích hlav za bránou a někdo se jí doslova štítil. K mému překvapení se ukázalo, že umí být docela milá, ale rozhodně na ni nebudu sahat ani příště…

Naše zelená výprava se konala za účelem nasbírat co nejvíce mandragor, jelikož poslední zbytky ze skleníku zdělala madam zdravotnice, když vařila léčivou mast pro naše famfrpálisty. Sezóna se blížila a to je potřeba pravidelně doplnit zásoby na ošetřovně.

Co je to mandragora vám asi nemusím všem vysvětlovat, ale kdyby přeci jen někdo netušil, přikládám její obrázek, který jsem si před výpravou stihla překreslit.

Ačkoli pršelo a znatelně se ochladilo, pokračovaly jsme klikatou cestou dále za paní profesorkou, která nás nebojácně vedla hlouběji a hlouběji do lesa, až jsme došly  na místo plné podivně fosforeskujících hub. Jako správný houbař jsem se nadchla, protože by z nich byl naprosto fantastický čaj! Ale paní profesorka mi to velmi rychle rozmluvila a musela jsem houby zahodit. Prý nemám neustále sbírat cokoliv podezřelého a raději se soustředit na cestu, načež jsem ukořistila alespoň bílou myš. Sice nevím, k čemu mi bude, ale rozhodně lepší než další smradlavá ponožka! Na otázku proč se podobných špinavých ponožek po lese povaluje tolik, mi nikdo neodpověděl, ale měla jsem důvod si začít kontrolovat svoje.

Po asi 10 minutách jsme se zastavily u první “větší” překážky. Byl jím spadlý strom od nedávné vichřice, který jsme musely opatrně podlézt. 

Chvíli jsme se musely zorientovat, abychom si byly jisty, že jsme se neztratily, načež jsme zjistily, že ano… 

Všude kolem nás se objevila modře posetá místa a vzduch tak nějak zvláštně voněl. Mohla za to malá, drobná, lesní kvítka.

A tak zatímco jsem si nadšeně ony roztomilé kytičky prohlížela v rukou a někteří se ke mě zvídavě přidaly, valná část studentů zpanikařila a měla tendenci se uklidňovat objímáním stromů – včetně toho spadlého. To mi přišlo jako dobrý nápad. Strčila jsem modřenky do brašny a přidala se k nim. Po chvilce jsme ale zjistily, že to moc nepomáhá a že by bylo dobré začít hledat správnou cestu.  Přemýšlely jsme kudy dál, až si někdo všiml malé roztomilé chaloupky vyhlížející z nedaleké mýtiny. Ne každému se tam ale chtělo, proto jsme se rozhodly vybrat dobrovolníka, aby se šel podívat jako první, jestli v chalupě někdo je, aby nám poradil. Dobrovolník ovšem nesouhlasil a tak jsme všichni nedobrovolně tahaly sirky, až to schytal… 

-Odkašlu si a tím přeruším Leonti.- Dobře dobře, už mluvíš moc dlouho, řada je na mně. -Zasměji se, když na mě vyplázne jazyk a odstrčím ji.-

Takže – schytala to Michelle. Nejistě se na nás podívala a pomalu vykročila k chaloupce. Nakoukla přes okno, na chvíli zkameněla a pak pronesla: „Neuvěříte, co je vevnitř.“ To donutilo nás ostatní přijít blíže. A opravdu ani vy neuvěříte, co se v chaloupce nacházelo. Naše škola! Nebo alespoň něco, co naši školu dost připomínalo. Hala a velké schodiště. Pomalu jsme dveřmi vešly dovnitř, ale jakmile poslední z nás překročila práh dveří, dveře se s velkou ránou zabouchly. Jediná cesta vedla po schodech nahoru nebo dolů. A my jsme se vydaly nahoru. Nahoře nás ohromila dlouhá chodba posetá růžemi. Až moc podezřelými růžemi.

Místnost připomínala komnatu nejvyšší potřeby. Na tom jsme se shodly všechny. „Kdo si co přál nebo potřeboval?“ prohlásila madam Barb. 

„Vy, mandragory,“ odpověděly jsme jí se smíchem. 

Chodbou jsme procházely dál, doufající, že něco najdeme. Ale jediné co jsme našly, byla malá myška, kterou jsme následně opět pustily. Hledaly jsme cokoli, co by nás mohlo někam dovést. Ale marně. Některé z nás si chtěly k růžím přičichnout, ale ostatní je zastavily. Co kdyby nás omámily? Tak jsme pokračovaly dál. Zkoumaly jsme, jestli někde není tajný vchod. Zkoušely jsme svícny, pohyblivé dlaždice. Nic. Pusto. A nakonec jsme došly na konec. Růže po okrajích se rozrůstaly, až se spojily a vytvořily slepou uličku. V hlavě každé z nás vznikla otázka – co teď? No co by, vrátit se zpět a zkusit sejít schody dolů, ne? A tak jsme se otočily a vydaly na zpáteční cestu. Prohozené „Snad tam nenajdeme  zmutovaného Ferdinanda.“ většina z nás radši ani neslyšela.

Když jsme došly zpět ke schodům, opatrně jsme je sešly. Nečekané, že? Ale tam, kde jsme čekaly nějaký zchátralý sklep, se rozjímal nádherný skleník. Zajásaly jsme, že jsme možná i něco našly. Ale radost netrvala dlouho. Ucítily jsme vůni lesa, na tvářích nás studila rosa. Byly jsme zmatené. Před chvíli jsme byly v malé chaloupce, která skrývala velké a tajemné vnitřní prostory. A najednou jsme se objevily uprostřed lesa. Magie? Není se čemu divit, vždyť magie je všude kolem nás. A co bylo dál?

To vám řekne Elena. -Usměje se na svou spolužačku a předává jí slovo.-

-Mrkne na Archii a převezme slovo- Před sebou jsme uviděly kládu, která se přesně podobala té, kterou jsme viděly na začátku naší výpravy. Bylo to opravdu divné! -začne se jí dělat na rukou husí kůže- Zjistily jsme, že někdo z nás nasbíral květiny, které byly na spadlém stromu. Bohužel ale nevíme kdo. -nenápadně koukne na Leontinu- Madam Barb nám řekla, že ty překrásné květinky mají halucinogenní účinky a vše to bylo pouze v naší hlavě. Ale však to přece bylo tak reálné!

Musely jsme se z té “nereálné” dlouhé cesty vzpamatovat, což trvalo déle, když jsme se válely po zemi, a pomalu jsme vyrazily směrem k hradu. Paní profesorka nám každému dala bonbón, který nás měl hodit přímo na hrad, a když říkám hodit, tak opravdu HODIT! Každý kdo okusil bonbón, vletěl do Velké síně. No… byl to pád bolestivý, ale velmi sladký. 

Myslíme si, že každý z nás si výpravu moc užil, a proto chceme poděkovat madam Lecter za uskutečnění tak senzační výpravy. Budeme se moc těšit na další a snad tentokrát nebudeme pouze v naší hlavě.

Pro Hadího krále
Archia, Elena, Leontina