„Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná.“

Bylo po večerce, několik posledních lidí se táhlo z knihovny s horami pergamenů v náručí do svých kolejních místností. Jen dívka s kruhy pod očima a rudými vlasy do toho ještě hlasitě nadávala: „Zabiju je, já je zabiju!!! Neměli ukončit zápis už na začátku termínu? Jaktože Jane má najednou tolik předmětů? Nesmí mě předběhnout, NESMÍ!“

Za zády se jí ozval skřehotavý hlas. „Klid slečno a mazejte spát, než vám strhnu body.“ Když se Wenai otočila, málem jí popadaly z rukou všechny těžké knihy. „Vy?“

„Co prosím?“ zeptal se profesor nechápavě.

„VY!“ křikla na něj se zlostí Wenai.

„Jak to se mnou mluvíte?!“ vyštěkl na ní hned a celou jí přitom poprskal. „Ta dnešní mládež. Chovat se to neumí a ještě to tu dělá nepořádek. Seberte ty knihy ze země!“

Wenai se poslušně ohnula pro knihy které se válely profesorovi u nohou a všimla si jeho nových krokodýlích kozaček, překrásně vyleštěných se stříbrnou sponou. Pomalu si skládala knihy zpět do náruče a přitom nevěřícně koukala na boty.

„Jak… Jak… Já… tohle…“ začala koktat na profesora a přitom přelétala pohledem mezi jeho přísným obličejem a botami.

„No moc tu nekoktejte, nemám čas! A vy tu také nemáte co dělat!“

„Nemáte čas, to jdete konečně vyřizovat tu naší kolejní objednávku?“ zamumlala potichu Wenai směrem k Werewolfovi.

„Říkala jste něco?“ zeptal se profesor s přísným výrazem.

„Ále, vůbec nic,“ Wenai se raději otočila na podpatku a kráčela na druhou stranu směrem k bodovacím hodinám.

Tady narazila na párek havraspárských studentek, které si to mířily ven s profesorem Georgem. Wenai jenom zakroutila hlavou a pokračovala nahoru. Rozhodla se, že se ještě zastaví v koupelně.. Omrknout, jestli vypadá jinak, když už dneska překonala těch 20 000 bodů. Vešla do koupelny a zarazila se a v zápětí se rozesmála.

„Haha, Moorenová, už chápu, že jsi v bodování pode mnou a proč jsi si musela nabrat další předměty!“

Jane se rychle odtrhla od neidentifikovatelného nebelvírského chlapce a dělala, že si přepudrovává nos. Když už nanášela čtvrtou vrstvu makeupu pochybné barvy, konečně se začal vytrácet ruměnec.

„Lafayette! Co tu u všech bodožroutů děláš?!“ rozkřikla se Jane, když si upravovala rtěnku a pozorovala, jak její partner zbaběle leze po čtyřech z dívčích umýváren.

‚Tohle už snad není možné…‘ pomyslela si Wenai, když se chystala odpovědět, ale v půlce nádechu se zarazila. Pusu zase rychle zavřela, doplula ladnou hadí chůzí k zrcadlu a podívala se na sebe.

„No, obvykle to bývá o procento lepší,“ kriticky konstatovala svůj zevnějšek, ale poté koukla v odrazu v zrcadle na Jane, která se snažila nacpat si vlasy do ohromného skřipce. „Ale vzhledem k okolnostem…“

Wenai se otočila na podpatku, přehodila si knihy do druhé ruky a ještě ve dveřích se otočila na svou nebelvírskou sokyni.

„Mimochodem, ty předměty nemáš mít! A já se postarám o to, aby tady všechno chodilo podle pravidel! Jako že se Wenai Lafayette jmenuju!“

Druhý den se Wenai probudila a zahleděla se na strop svého pokoje. Hlavou se jí honily myšlenky z předešlého večera.

,Přitroublej John si nedělá čas na naše objednávky, ale sám si to tu špacíruje v krokodýlích kozačkách. A to nedávno prohlašoval, jak si zmijozel nemůže dovolit hadí boty že to prostě není ono a toto a tamto… A jak si sypal jednu výmluvu za druhou. Idiot.´ zamračila se na závěsy kolem své postele a vzteky je rozhrnula. Koukla se na své spící spolužačky a maličko se usmála když viděla sladce spinkající Barbaru která si spokojeně na své hrudi tiskla žabí polštářek. Chtěla jí vzbudit aby mohly nějak vyřešit ten problém s předměty, ale rozhodla se, že to nechá na později, až se Barb vzbudí sama. Přece jen, nemá to zrovna lehké.

Wenai šla tedy do koupelny trochu se upravit. Cestou začala uvažovat, co asi řekne milému panu řediteli, až ho dneska uvidí.

Nejraději by mu omlátila o hlavu Info od vedení školy z 11.4.2010, ale bylo jí jasné, že si nic takového dovolit nemůže. Přeci jen, salazarví, jestli není možné třeba Zmijozel zrušit. Ne že by se tomu Wenai divila.

Nakonec se rozhodla pro improvizaci. Prostě za ředitelem přijde a zeptá se ho. A ono se uvidí. Wenai naklouzla do svých hadích bačkůrků, které si přivezla z domova a vydala se do Velké Síně.

„Dobré ráno pane řediteli!“

Wenai si stoupla před profesorský stůl ve Velké Síni a sladce se usmívala. Ředitel si jí změřil chladným pohledem.

„Copak slečno Wenai, nějaké další nesrovnalosti v bodech?“

„Ne tentokrát ne! I když jsem na to dneska ráno ještě nekoukala,“ Wenai se zamračila. „Každopádně jsem se chtěla zeptat, jak je to s uzavíráním termínů při zapisování předmětů. Myslela jsem, že se mají uzavírat se začátkem šestého termínu.“ Wenai se vyčkávavě zahleděla na snídajícího ředitele.

„No.. Asi by to tak mělo být, pravda.“

„A teda mi přijde nefér, že si Jane mohla zapsat další předměty, když už by to mělo být zakázané a pravděpodobně jí to pomůže k dostatku bodů – “

Ředitel jí přerušil

„Ale no tak slečno Wenai, zas to tak nehroťte. Tak co? Tak Zmijozel nebude mít bodožrouta, tak co se stane? Zhroutí se svět? To zvládnete.“

Wenai tušila, že to nebude žádný med, zvláště pak, když byl pan ředitel stále ještě na lačno a skřítci dnes lívanečky přismahli.

Ale slovo od slova její tvář dostávala nádech špatně udržované stěny. Přecházela z bílé na červenou, přes zelenou, a chvíli to vypadalo, že sebou švihne na zem a už se nikdy nezvedne.

Její sen se pomalu ale jistě hroutil jako domeček z karet. Zmijozel nebude mít bodožrouta a nebyla si tak úplně jistá, jestli to zvládne.

„Pane řediteli, v článku z 11.4. jste psal, že…“

Dívka byla přerušena strohým mávnutím ruky nejvyššího a nadávkou, která padla na rozkousnutý ret. „Dneska jsou ty lívace jako kámen.“

Wenai pokrčila rameny a už se ani nesnažila hledat podporu u někoho v profesorském sboru. Někteří byli zabráni do opravování úkolů, jídí do vracení zubů do původní polohy. Nikdo ale neviděl, co se mele uvnitř Wenai.

Pravidla byla od toho, aby se porušovala, to věděl každý zmijozelský až moc dobře. Ale proč je u všech hadů a zahradních hadic porušuje ten, kdo je stanovuje? Tak proč?

Wenai rezignovaně došla ke zmijozelskému stolu a tupě zírala na prázdný talíř.

Po chvíli se oklepala a zadívala se na své zelené spolužáky kteří seděli okolo. V rohu zahlédla Tydynku, Elanis, Leeho, Gini, Barbaru a Adu jak pokorně a potichu konzumují svou snídani. A i ostatní zelení. Jedli a tvářili se, jako kdyby ani neexistovali. Jen Kristie ne. Kristie radostně běhala po síni a objímala každého koho potkala a pořvávala na celou síň. V tom jako by se ve Wenai něco hnulo. Popadla svůj talíř a vší silou ho hodila na podlahu. Talíř na kamenné podlaze zacinkal tak silně, až v síni všichni utichli a zadívali se směrem k Wenai. Wenai se otočila na své spolužáky hledajíc u nich tichou podporu a spustila.

„Mám toho dost. Mám toho všeho až pokrk. Tohle…“

Její výstup byl však utišen rapidním zařváním pana ředitele: „Slečno Lafayette! Sedněte si a buďte zticha.“ Ředitelova postava se strašidelně tyčila nad profesorským stolem až to Wenai vyrazilo dech. Stále to v ní však vřelo jak v přeplněném kotlíku. A všechno to chtělo ven. Než však stačila cokoliv říct, přišla Zmijozelská kolejní a zatlačila jí zpátky ke stolu.

Wenai kroutila nevěřícně hlavou, když jí na rameno zaklepala Barbara.

„Co se stalo Wenai?“ zeptala se laskavým a utěšujícím tónem.

„Já nemůžu…“řekla sklesle a napila se pomerančové šťávy.

„Vyklop to holka.“ Vybafl na ní Lee, který přicestovala spolu s děvčaty které vedle něj seděly.

A tak jim Wenai pověděla co se stalo včera večer. O bodech. O Jean. O botách pana Werewolfa.

„Cože?!“ zakřičel Lee na celou síň a podíval se k profesorskému stolu.

„Máte problém pane Mortire?“ pozeptal se pan ředitel.

„Já jestli mám problém?“ zeptal se Lee a začal vykračovat směrem k profesorskému sboru. Byl rozhodnut, že takhle to nemůže nechat.

„Leeánku hezky si sedni a nech mě, já to vyřeším,“ chytla Mortira za rameno paní kolejní a utlačila ho vedle Wenai. Lee už šmátral rukou po hůlce, ale Ada, vedle které ho Ked posadila, mu ruku chytla a položila jí vedle džbánu s máslovým ležákem. Lee mu urval nervy ucho a mumlal něco o hlavách na kůlech, ale nikdo si toho nevšiml, protože všichni napínali uši, aby slyšeli, co se děje u profesorského stolu. Ked si namotávala pramínek vlasů kolem prstu a usmívala se na pana ředitele a ten kýval. Potom vstal a odešel za naprostého ticha z Velké Síně. Kolejní ředitelka se vrátila ke Zmijozelskému stolu.

„Tak pan ředitel se prý na to podívá. A určitě a zaručeně to uzavře. Bude to fajn!“ sladce se usmála a odplula z Velké Síně za ředitelem.

Na tváři zmijozelských se míchalo něco jako odpor s nenávistí, sem tam už i smíření u slabších povah. Tydynka se mračila a něco šeptala Elanis, která pokyvovala a cosi si zapisovala. Lee dál drtil džbán, Barbara se se zamyšleným výrazem koukala z okna a Elíza s Ginevrou se pustily do ušeptané diskuze a Henrik jen s otevřenou pusou koukal na dveře do Velké Síně.

V tu chvíli připlachtila neznámá zelená studentka v závěsu s modrou Isabelou.

„Hehehe, Barb, já jsem ti jenom chtěla říct, že od ledna studuji v Havraspáru! Mám tam maminku, babičku, tetičku i dcerušku a jsou tam na mě mnohem hodnější, tak se tu mějte fajn!“

A nedělní ráno se hned zdálo lepším.