Měsíc: Duben 2011

Drzost- mudlové znevažují kouzelnickou historii!

21. 4. 2011 Redakce 3
Všimli jste si toho také?! Mudlové si vymýšlejí vtipy a zesměšňují historické postavy kouzelnického světa!

 Jedni to neberou vůbec vážně, kašlou na všechno a kouzelnický svět je nezajímá- TAK TO MÁ BÝT

Další se zase o náš svět zajímají, ale nevěnují tomu takovou pozornost a nepomlouvají nás.- TO UJDE

Jiným to je úplně jedno, ale knihy J. K. R. četli a filmy viděli. A začali vymýšlet vtipy. TO SE NEDĚLÁ

Malá ochutnávka mudlovské drzosti: Bláznivý Sirius honí Remuse se sekerou. Remus se mu snaží uniknout, ale zaběhne do slepé uličky a tak tam čeká na jistou smrt. Přiběhne k němu Sirius předá mu sekeru a povídá: Na Reme teď honíš ty!

Říká jeden blázen na koštěti druhému a třetímu, když jsou na střeše panelového domu. „Já jsem Harry Potter!" „Tak to dokaž!" prosí ti dva. A tak se rozběhne a pokusí se vzlétnout na koštěti. Pak spadne dolů a zabije se. Druhý říká: „Já jsem Fawkes!" a seskočí dolů, ale zabije se jako ten před ním. A ten třetí říká: „Hoši, to jste mě nepoznali? Já jsem Smrtonoš!".

Dva smrtijedi vpadnou do domu. „Bud zemřete nebo se přidáte ke smrtijedům!" říká jeden. Matka a otec souhlasí. „Já se nepřidám!"odporuje 11-letý syn, který má nastoupit do Bradavic. „To nejde! Tvůj otec objednal tři vstupenky!"

Smrtijed jede tramvají a vrazí do starého pána. Ten se svalí na zem. „Alespoň by si mohl říct kouzelné slůvko," zlobí se. „Avada kedavra!"

Nedělní odpoledne, Blackova rodina, najednou zvonek. Sirius jde otevřít, a za dveřma smrtka. Tož on jak ji vidí, padne na kolena, slzy jako hrachy, a začne bědovat:

„

Mě néé, mě přece nemůžeš chtít, vždyť já jsem ještě mladej, nic jsem si neužil, se ženou jsme teprve rok, mám rozestavěnej barák, koště na leasing, dítě na cestě, ... mě přece nééééé!" Smrtka na něj s despektem pohlédne, a praví temným hlasem:

„

UHNI , JDU SI PRO KŘEČKA!"

Smrtijed je zadržen Bystrozory a vyslýchán:

„

Tak vy prej máte něco proti mudlům?"

„

Jo, avadu kedavru."

Psychiatr si pozval na pohovor paní Lilly Potterovou.

„

Paní Potterová, váš manžel James mě požádal, abych vás vyšetřil. Prý chodíte večer po bytě se zdviženýma rukama a roztaženými prsty. Můžete mi k tomu něco říct?"

„

Ale jistě, pane doktore. Čekám, až mi na prstech zaschne lak na nehty...."

Co si o tom myslíte vy? Je to správné? Já bych to hlásila na ministerstvo kouzel, ale moc bych to nehrotila. My si o nich přeci taky vymýšlíme vtipy, ne? Znáte třeba tenhle?  Mudlovská profesorka zkouší Pepíčka: „Pepíčku, řekni dvě zájmena," usměje se na chlapce a čeká na odpověď. „Kdo, já?!" zarazí se chlapec „Výborně!" zajásá profesorka.

Povídají si dva kouzelnící: „Víš kolik je potřeba mudlů na výměnu žárovky?" ptá se jeden druhého. „Co je to žárovka?!" odpoví druhý.

Užbrblaná  Užovka

Losos vypráví VI. – Problém

14. 4. 2011 Kristie Smithová 2
Pokračování Dneska jsem vůbec nespala, vlastně ani jedna  holek. V chlapeckých ložnicích totiž spal i nějaký profesor, který chtěl klukům zamezit v tom, aby po nocích hráli Řachavého Petra. Ale řeknu vám, Řachavý Petr vydá mnohem méně hluku, než nějaký chrápající profesor. Všechny jsme hledaly po svých kufrech alespoň nějaké šminky, po kterých by nebyly kruhy pod očima tolik vidět, ale Protiva nám všechno sebral a rozmáčel v Dívčí umývárně a Uršula hlasitě nadávala. Tak jsme potichu vyklouzly z ložnic brzy ráno a nenápadně se šouraly do síně, abychom si ukořistily nějaké jídlo a hlavně proto, aby nás nikdo neviděl v tak nehorázně nevyspalém a neslušivém stavu. Z Velké síně jsme si nesly tři džbány plné teplého kakaa, Nicol ukořistila tác plný topinek, Connie dva talíře palačinek s marmeládou,  Evelina mísu míchaných vajíček a džbán čerstvého pomerančového džusu. To vše jsme  vítězoslavně položily na stolek v ložnici a měli jsme velké štěstí, že nám skřítkové donesli nějaké skleničky, talíře a příbory. Snídani jsme do sebe doslova naházely jedna dvě a zase jsme se natáhla na postele a přemýšlely nahlas, jak asi ukořistíme oběd bez povšimnutí. Měly jsme neskutečné štěstí, protože jsme přemluvily ty samé skřítky, aby nám oběd donesli. Po tom, co jsem si pochutnala na hranolkách s kečupem, Safira na smaženém sýru, vtrhl do ložnice tucet holek,které vypadaly stejně jako my- lososově. Byly to další novačky. Seznámily jsme se celkem rychle a také jsme se skamarádily. Když si však chtěly nově příchozí holky odpočinout po cestě, zpoza zdi se ozvalo hlasité chrápání. My, které jsme to poslouchaly už podruhé jsme se naštvaly a začaly bušit do zdi. Bylo nám to však prd platné, poněvadž zdi byly kamenné, jen jsme si zbytečně otloukly naše malé ručky. Takhle to bylo po tři dny, tři..vlastně čtyři dny jsme všechny nespaly, až nakonec pátou noc..ticho. Jen někde venku v Zakázaném lese vyje vlk. Hned na to za námi přišla na návštěvu nějaká studentka, Nicolette Marique Leroy. Začala nám vyprávět o zařazování, kolejích a hlavně o té její, o Havraspáru. Když jsme si všechny lehly na postele a poslouchaly vyprávění jako pohádku na dobrou noc, tak mi to docvaklo. "No a náš pan kolejní je vlkodlak, ale nebojte, nic vám neudělá, bere lektvar " ujišťovala nás. "A není náhodou dneska úplněk?" zeptala jsem se nenápadně. "Je" rychle přitakala Silvia, která měla postel skoro u okna a snažila se pochopit, kam tím mířím. "A nemyslíte, že je ve vedlejších ložnicích nějaký klid?" navázala na mou myšlenku Rosalie, přiložila na zeď skleničku a horlivě poslouchala. Brianag a Leroy jí napodobily a také špicovaly uši. Za zdí se ozývalo tiché šuškání, které by si chlapci v přítomnosti profesora určitě nedovolili. Yasmin napadlo podívat se z okna, když tak učinila, tak hlasitě zapištěla a udělala několik kroků zpět. Všechny jsme se okamžitě nahrnuly k oknům a očima hledaly něco, čeho se Yasmin lekla. Po chvíli jsem uviděla svítící oči a slyšela slabé vrčení. "Ty, Nicolette, není to ten váš kolejní?" zeptala se Jane a gestem ukázala Nicolette, aby se šla podívat. Nicolette vytasila hůlku a kouzlem Lumos si posvítila do míst, kde byly oči. "Sire?" nejistě se zeptala. "Sýýýýr? A je to ementáál?!" všechny jsme otočily hlavu ke dveřím, kde jsme slyšely hlas. "Zalez Lamo, sejra máš v kolejce" utrousila Nicolette a prudce se otočila, protože právě slyšela vrčení. Najednou jsme ve světle uviděli roztomilého vlka, který ocasem zametá zem. Esperanza se začala přehrabovat ve svých věcech a když našla gumový míček, tak se bez váhání napřáhla a hodila ho. "Aport!" zazubila se při házení. Vlk se kupodivu za míčkem rozběhl a cobydup byl zpátky. "Tak to bude určitě pan kolejní" zakřenila se Nicolette. Když jsme slyšely, že vlk peláší zpátky, tak jsme se znovu seběhly u oken. Mezitím se však něco stalo a místo aby přiběhl vlk a míčkem v puse, tak přikráčel profesor Werewolf a v ruce třímal Esperanzin míček. "Jaktože ještě nespíte?! Copak nevíte kolik je hodin?" začal se profesor rozčilovat. "Víme, víme. Ale jen si říkáme, že je takový pěkný úplněk" řekla jsem, holky začaly horlivě přikyvovat a já se letmo podívala na hodiny. "To je" zašklebil se Nicolettin kolejní "Tak alou do postele, nebo na vás taky pošlu někoho, aby hlídal, jestli chodíte včas spát. Dobrou noc" letmo nám zamával  a odkráčel kamsi do lesa. Když jsme si všimly, že už je zase skoro ráno, tak jsme rychle lehly do postelí, abychom zase nevypadaly tak, jako včera. Ale ještě chvíli jsme se smály, protože jsme si byly na sto procent jisté, že ten vlk, kterému Esperanza hodila míček, byl pan profesor Werewolf.

TO BE CONTINUED

Přetvářka či povinnost?

13. 4. 2011 Elanis Aelana Roselfová 0

Již od doby kdy jsem nastoupila na školu hogwarts slýchám ve Velké síni jednu větu častěji než cokoliv jiného: „Mudl škola volá!“ či popřípadě jiné interpretace či parafráze této věty. Podstatou je že nás všechny, alespoň většinu z nás volá mudlovská povinnost jménem škola. A zamysleli jste se někdy nad tím proč?

Ano. Nedávno mi má zvědavost prostě nedala a začala jsem pátrat proč vlastně já musím trpět v mudlovském institutu a učit se jejich obchodním, společenským či historickým údajům, pravidlům a jiných blbostem. Velkou příležitost mi vlastně poskytl předmět kouzelnické instituce díky nimž jsem mohla navštívit Ministerstvo kouzel. Ne že bych se nevěnovala výuce, nicméně jsem měla šanci trochu se občas porozhlédnout či ukořistit nějaký letáček s informacemi. No nebudu vás nudit zbytečnými údaji o mém krátkém pátraní do nehož jsem zapojila i výslech svých rodičů a hned vám řeknu co jsem objevila. Objevila jsem kouzelnický obor pro mudlovskou přetvářku.

Obor pro mudlovskou přetvářku se zabývá utajení všech kouzelníků před zraky mudlů, ale ne tím způsobem jak všichni známe. Oni vymýšlí zákony a vyhlášky pro dokonalé soužití s mudly. Oni vymysleli tu vyhlášku kde každý kouzelník musí vystudovat jeden stupeň mudlovské školy. Obvykle se značí jako základní škola. Je to z důvodu abychom lépe splynuli s mudly a měli o nich mnohem lepší představu, prý už studium mudlů nestačí neb je mudlů čím dál víc než můžeme zvládnout.

Dobře důvod proč nás ministerstvo donutilo vystudovat základní školu je snad všem jasný ale stále rosteme a stále studujeme. Někteří z nás pokračují na střední školu, další pak ještě na vysokou školu. Proč? No opět do toho zasahuje náš obor pro mudlovskou přetvářku. Neb z jejich výzkumu vzešlo že čím lepší vzdělání tím lepší pracovní příležitost a jelikož někteří z nás prostě nehodlají po světě chodit jen v kouzelnickém plášti musí si vydělat i peníze na nějakého to oblečení. Či na jídlo. Přece jen co všechno nám můžou poskytnout ryze kouzelnické obchody. Někde tedy musíme vyhrabat mudlovské peníze. Ale i tak co nás nutí studovat tak náročné školy. Proč se z té lehkosti našeho studia musíme ještě učit studium mudlovské? Jednoduchá odpověď. Už jsme se tak dokonale sžili s mudlovským světem že nám to přijde jako samozřejmost. Chceme zapadnout. Nechceme se zas tak moc lišit. Chceme vědět to co vědí oni. Chceme znát.

No a ve skutečnosti je to z části naše povinnost nařízená ministerstvem kouzel.

Nezbývá však než nám popřát pevné nervy v těžkém studiu a ať se nám daří. Hlavně nevěšte hlavu. Není to naše vina.

Čekání na Go…Tydynku!

12. 4. 2011 Elanis Aelana Roselfová 6
Jak jsme jednou dobyly hrad.

Jednoho krásného jsem se já společně s naší primuskou Barbarou rozhodly dobít hrad Karlštejn. Přemluvily jsme i naši milou prefektku Tydynku aby se k nám připojila. Tedy to měla být krásná dámská jízda tří grácií, tří sester či tří čarodějnic. Pojmenujte si to jak chcete, ale byly jsme tři. Dohoda byla uzavřena. Batohy byly zabaleny, svačinky přichystány a už stačilo jen se ráno následujícího dne vzbudit. Nařídila jsem si tedy svoji sovičku na 9:00 neb jsme podle magické krabičky naplánovaly výjezd v 10:30 abychom ještě chytily dřívějšího ohnivého oře a mohly si více užívat na hradě. 

Sovička mě v neděli ráno nezklamala zahoukala přesně v devět oblékla jsem se vyčistila zuby, nasnídala se a nervózně si to vykročila do mudlovského podzemí, odtud jsem se pak dopravila na mudlovské nádraží, kde ohniví oři jezdí, kde jsem se přímo u pokladen srazila s Barbarkou. Barb jen z velké srandy prohlásila jaké by to bylo kdyby Tydynka zaspala a nedorazila. Jaké ovšem bylo naše překvapení když jsme deset minut po plánovaném srazu zavolaly Tydynce, kterou jsem telefonátem vzbudily? Čekaly jsme a čekaly ale Tydynka se nestihla ani přemístit. Ono pravda mezi tolik mudlů se asi bála ale i tak. Ona se na nás normálně vykašlala lenoch líná. No a proto nám tedy nezbývalo nic jiného než abychom vyrazily na hrad samy.

Ohnivý oř byl nádherný. Byl modrý a velmi pohodlný. Výhled byl krásný a už po chvíli jsme mohly spatřit vysoké zdi krásného hradu jménem Karlštejn. Vystoupily jsme na zastávce jménem Karlštejn a podle značek jsme vyrazily směr hrad. Po cestě mě primuska hned několikrát přesvědčila o své chytrosti a dokonalosti. Třeba na mou otázku zda přecházíme přes Vltavu či Berounku pohotově odvětila že je to voda. Na návrh že pojedem koňským povozem odvětila jen že jen smrdí a že raději půjdeme pěšky. A tak jsem tedy stoupaly a stoupaly. Na cestě jsme potkávaly mraky malých obchůdků, které poskytovaly vlastně úplně to samé. Bylo to kouzelné. Jako dvě správné zvědavé kouzelnice jsme prolezly všechny ty ptákovinky co tam páni a paní mudlové prodávali. Nic jsme si však nekoupily. Přece jen naše mudlovské příjmy nejsou ještě tak vysoké. Nicméně naše krytí, které nám nařídilo ministerstvo mudlovské přetvářky, jež spočívá ve studování mudlovských škol přišlo velmi vhod, neboť jsme vcelku dobře zapadly. Vydrápaly jsme se až na vrchol hradu, kde jsme zjistily že chtějí až příliš moc za obyčejný vstup do hradu. Samy jsme ani netušily jaký je kurz galeon:koruna, proto jsme jen obešly hradby a zkutálely se zase z kopce dolů.

-pokořený hrad Karlštejn- 

Cestou zpět jsme si však nádherně pokecaly s mudlovskými prodavači. Jedna paní se nám svěřovala jak jí okradly, druhý pán mě pro změnu „vyděsil“ svojí smějící se kostrou na provázku. Jako kdybych ve svém životě neviděla nic strašidelného.

I tak to byl výlet nadmíru povedený i když nám tedy Tydynka svou „ne“ přítomností kazila co se dalo. Třeba pan číšník jí ani nepřinesl skleničku! Tedy její kulturní vzdělání v oblasti stolování mudlů silně zaostává. Nebo když si Barbara dala zmrzlinu Tydynka jí sprostě schodila lžičku na zem. Tydynka taky přemluvila skupinu ukecaných Italů aby nám neustále bránili ve výhledu. Tydynka ač tu nebyla byla všude vidět její škodlivost. Ponaučení tedy?! Nikdy nezapomínejte na Tydynku! Je důležitá.

Sovy využívají mudlové výhradně jako atrakci pro pobavení, 

patrně ještě nepoznalili jejich pravý potenciál

 Ohnivého oře se nám nepodařilo zachytit neb byl opravdu velmi rychlí, 

nicméně cestu po které uhání jsme zvěčnit dokázaly