Pokračování

Dneska jsem vůbec nespala, vlastně ani jedna  holek. V chlapeckých ložnicích totiž spal i nějaký profesor, který chtěl klukům zamezit v tom, aby po nocích hráli Řachavého Petra. Ale řeknu vám, Řachavý Petr vydá mnohem méně hluku, než nějaký chrápající profesor. Všechny jsme hledaly po svých kufrech alespoň nějaké šminky, po kterých by nebyly kruhy pod očima tolik vidět, ale Protiva nám všechno sebral a rozmáčel v Dívčí umývárně a Uršula hlasitě nadávala. Tak jsme potichu vyklouzly z ložnic brzy ráno a nenápadně se šouraly do síně, abychom si ukořistily nějaké jídlo a hlavně proto, aby nás nikdo neviděl v tak nehorázně nevyspalém a neslušivém stavu. Z Velké síně jsme si nesly tři džbány plné teplého kakaa, Nicol ukořistila tác plný topinek, Connie dva talíře palačinek s marmeládou,  Evelina mísu míchaných vajíček a džbán čerstvého pomerančového džusu. To vše jsme  vítězoslavně položily na stolek v ložnici a měli jsme velké štěstí, že nám skřítkové donesli nějaké skleničky, talíře a příbory.

Snídani jsme do sebe doslova naházely jedna dvě a zase jsme se natáhla na postele a přemýšlely nahlas, jak asi ukořistíme oběd bez povšimnutí. Měly jsme neskutečné štěstí, protože jsme přemluvily ty samé skřítky, aby nám oběd donesli. Po tom, co jsem si pochutnala na hranolkách s kečupem, Safira na smaženém sýru, vtrhl do ložnice tucet holek,které vypadaly stejně jako my- lososově. Byly to další novačky. Seznámily jsme se celkem rychle a také jsme se skamarádily. Když si však chtěly nově příchozí holky odpočinout po cestě, zpoza zdi se ozvalo hlasité chrápání. My, které jsme to poslouchaly už podruhé jsme se naštvaly a začaly bušit do zdi. Bylo nám to však prd platné, poněvadž zdi byly kamenné, jen jsme si zbytečně otloukly naše malé ručky. Takhle to bylo po tři dny, tři..vlastně čtyři dny jsme všechny nespaly, až nakonec pátou noc..ticho. Jen někde venku v Zakázaném lese vyje vlk. Hned na to za námi přišla na návštěvu nějaká studentka, Nicolette Marique Leroy. Začala nám vyprávět o zařazování, kolejích a hlavně o té její, o Havraspáru. Když jsme si všechny lehly na postele a poslouchaly vyprávění jako pohádku na dobrou noc, tak mi to docvaklo.

„No a náš pan kolejní je vlkodlak, ale nebojte, nic vám neudělá, bere lektvar “ ujišťovala nás. „A není náhodou dneska úplněk?“ zeptala jsem se nenápadně. „Je“ rychle přitakala Silvia, která měla postel skoro u okna a snažila se pochopit, kam tím mířím. „A nemyslíte, že je ve vedlejších ložnicích nějaký klid?“ navázala na mou myšlenku Rosalie, přiložila na zeď skleničku a horlivě poslouchala. Brianag a Leroy jí napodobily a také špicovaly uši. Za zdí se ozývalo tiché šuškání, které by si chlapci v přítomnosti profesora určitě nedovolili. Yasmin napadlo podívat se z okna, když tak učinila, tak hlasitě zapištěla a udělala několik kroků zpět. Všechny jsme se okamžitě nahrnuly k oknům a očima hledaly něco, čeho se Yasmin lekla. Po chvíli jsem uviděla svítící oči a slyšela slabé vrčení. „Ty, Nicolette, není to ten váš kolejní?“ zeptala se Jane a gestem ukázala Nicolette, aby se šla podívat. Nicolette vytasila hůlku a kouzlem Lumos si posvítila do míst, kde byly oči. „Sire?“ nejistě se zeptala. „Sýýýýr? A je to ementáál?!“ všechny jsme otočily hlavu ke dveřím, kde jsme slyšely hlas. „Zalez Lamo, sejra máš v kolejce“ utrousila Nicolette a prudce se otočila, protože právě slyšela vrčení.

Najednou jsme ve světle uviděli roztomilého vlka, který ocasem zametá zem. Esperanza se začala přehrabovat ve svých věcech a když našla gumový míček, tak se bez váhání napřáhla a hodila ho. „Aport!“ zazubila se při házení. Vlk se kupodivu za míčkem rozběhl a cobydup byl zpátky. „Tak to bude určitě pan kolejní“ zakřenila se Nicolette. Když jsme slyšely, že vlk peláší zpátky, tak jsme se znovu seběhly u oken. Mezitím se však něco stalo a místo aby přiběhl vlk a míčkem v puse, tak přikráčel profesor Werewolf a v ruce třímal Esperanzin míček. „Jaktože ještě nespíte?! Copak nevíte kolik je hodin?“ začal se profesor rozčilovat. „Víme, víme. Ale jen si říkáme, že je takový pěkný úplněk“ řekla jsem, holky začaly horlivě přikyvovat a já se letmo podívala na hodiny. „To je“ zašklebil se Nicolettin kolejní „Tak alou do postele, nebo na vás taky pošlu někoho, aby hlídal, jestli chodíte včas spát. Dobrou noc“ letmo nám zamával  a odkráčel kamsi do lesa.

Když jsme si všimly, že už je zase skoro ráno, tak jsme rychle lehly do postelí, abychom zase nevypadaly tak, jako včera. Ale ještě chvíli jsme se smály, protože jsme si byly na sto procent jisté, že ten vlk, kterému Esperanza hodila míček, byl pan profesor Werewolf.

TO BE CONTINUED